Snídaně v trávě - 1. část
May 01, 2014

Snídaně v trávě - 1. část

Sluneční paprsky procházející mezi staženou žaluzií a rámem okna začínají rozjasňovat meruňkovou barvu stěny za čelem postele, aby po pár minutách dorazily k zavřeným víčkům se zbytky černé linky, kterou si zvýraznila své zelené oči. Po včerejší oslavě Aliciných narozenin, která skončila před pár hodinami, neměla sílu na důkladnější odlíčení. S bídou zvládla proběhnout koupelnou, aby po odhození svršků upadla na manželskou postel.

Netrvalo dlouho a intenzivní světlo vykonalo své. Mžourající rozespalá Soňa zjišťuje co se děje.

„Zatracený sluníčko.“ Otočila hlavu k prázdné polovině postele, aby mohla pokračovat ve spánku.

Kromě znechucení z pichlavých paprsků jí přišla na mysl myšlenka, že je prima nemít žádný program na víkend. Bude jenom lenošit, lenošit a lenošit. Ano, musí dojít nakoupit něco k jídlu, protože se jí včera nechtěla, připustila svoji lenost, než se otočila na druhý bok. Teď dospí, co v týdnu nestihla a pak uvidí, čím nakrmí prázdný žaludek.

Místo, aby usnula, padl její pohled na volnou polovinu manželské postele, kde ještě před čtrnácti dny ležela černovláska s hnědýma očima.

„Nemáš dělat přepadovky.“ Zhodnotila Alice její neuvážený krok překvapit Danu dřívějším příjezdem ze služební cesty.

„Chtěla jsem jí udělat snídani do postele.“

„A místo toho jsi ji vyhodila ve spodním prádle na ulici. Nechtěla bych tě naštvat.“ Alice ukrojila kousek dortu, který Soňa objednala u nakrátko ostříhané servírky, když den po té nepříjemné události zamířily obě kolegyně a kamarádky do cukrárny nedaleko práce.

Něco tak nepříjemného nejde jenom tak přejít. Sonina potřeba vypovídat se z toho šíleného konce je opravdu silná. Nedokáže to v sobě dusit. Tentokrát ne.

Bez ohledu, jak moc byla ráno zralá na doc. Chocholouška, stačilo pár vět, kterými popsala Alici, co se stalo, a vše zmizelo jako by mávla kouzelným proutkem. Najednou má pocit, že může volně dýchat. Konečně ji nic nesvazuje. Je volná jako pták. Pohlédla na hnědovlásku s kulatým a velmi usměvavým obličejem, která právě zašla směrem k toaletám.

„Musím na záchod.“

Cítí jistou dlouho nepoznanou volnost, protože v posledních letech šla ze vztahu do vztahu. Konečně cítí nevázanost, kterou může přetavit v cokoliv, co jí jenom napadne. Vážně může udělat něco pořádně šíleného, jako třeba vyrazit za servírkou na dámy.

Živočišný pud jí dodal jistotu, že ona je ta, s níž si to rozdá v jedné z kabinek.

„Dobrý den.“ Pozdravila, když ji zahlédla u umyvadla.

„Už  jsme se zdravily.“ Otočila servírka hlavu k příchozí zákaznici. Opřená o desku s několika umyvadly čeká, co přijde v následujících vteřinách.

„To je tvoje osudová kombinace.“ Poznamenala Alice s trpkým úsměvem, když Soňa konečně dorazila ze záchodu. Měla na jazyku otázku, co tam dělala tak dlouho, ale spokojený výraz prozradil víc, než by jí řekla.

Něžný a mazlivý sex za asistence několika koktajících zákaznic jí pomohl zahnat zbytek splínu, v němž by se mohla utápět celé měsíce. Čím to pokazíš, tím to taky napravíš, vzpomněla si na pořekadlo, které používala po bujarých večírcích.

Včerejší noc naštěstí nebyla tak zničující, vrací své myšlenky do současnosti.

„Už na to nechci myslet,“ kouká na svůj pomačkaný obličej do zrcadla, které je přilepené na posuvné dveře vestavěné skříně, která zabírá celou stěnu naproti oknům.

Přes původní odhodlání prospat většinu soboty nakonec vstává, aby si uvařila ranní kávu a našla v železných zásobách něco k snídani. S rozlepenýma očima zvládla nalít vodu do rychlovarné konvice, pak vyrazila do koupelny, z níž v týdnu vyhodila Danin zubní kartáček a zbytek šampónu na mastné vlasy.

„Teď už je jenom moje,“ užívala si příjemný pocit po nezbytné dezinfekci se Savem v ruce.

Po opláchnutí obličeje si prohlíží první vrásky, které tam určitě nebyly, když před pár týdny oslavila třicetiny.

„Stárneš, holka.“ Prohrábla si sportovně ostříhané hnědé vlasy.

Z kuchyně k ní dolehlo cvaknutí konvice. Má uvařenou vodu na ranní kávu, která ji probere a možná zbaví nepříjemných myšlenek na přibývající věk.

Nalila horkou vodu do oblíbeného kafáče po prababičce, pak otevřela dveře na terasu, kde si v klidu vypije příjemně vonící životabudič. Ještě než usedne do nového ratanového nábytku, musí najít něco k jídlu. Hledání není její oblíbená činnost, ale v případě snídaně se překoná.

„Výborně,“ raduje se, když objeví pár zabalených sušenek.

Než zavřela skříňku kuchyňské linky, zahlédla blikající mobil. Snad to není práce, napadlo ji jako první. Naštěstí není, oddechla si, když zahlédla na displeji – Alice mobil.

„Co může chtít?“ přemýšlí, zatímco bere mobil do ruky. „Ano?“ ptá se místo pozdravu.

„Dobré ráno. Nebudím tě?“ slyší nakřáplý hlas své kamarádky.

„Co se stalo?“

Ne, že by nemohla jenom tak zavolat v sobotu ráno, i když se rozloučily teprve před pár hodinami, ale Soňa si je téměř jista, že nevytočila její číslo, aby jí popřála dobré ráno.

„Můžeš přijít do JetCafé?“

„Proč?“ chce ji odbýt, aby si mohla na terase v klidu vypít svoji uvařenou kávu a sníst pár sto let starých sušenek.

„Prosím,“ Alice začíná vzlykat.

„No jo, už jdu.“ Zavěsila. „To bude den,“ odložila telefon na kuchyňskou linku.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.