Brunetky bývají hrozně prchlivé, vzpomněla si na všechny svoje bývalé s touto barvou vlasů, když pokládala dopoledne latté na stolek. Přesto by neváhala ani minutu a pozvala ji na rande. Je v tom jistá patologie, dobírala si ji její nejlepší kamarádka. Věděla, že opakuje stále stejné chyby. Bohužel dodnes nepřišla na to, jak se ubránit svým pudům a pocitům, které jsou silnější než předsevzetí – již nikdy více. Stejně jako nejde poručit větru, dešti, nejde poručit srdci, koho má mít rádo. Pokud se k tomu přidají ty nejkrásnější oči, do kterých kdy koukala, je definitivně ztracena. Pak může přijít i jinak nepoužívaná možnost, pozvat ji domů po pár minutách známosti.
„Neprojdeme se?“ navrhla Věra.
„S tebou půjdu kamkoliv.“
Hovor, kterým ji krátil cestu z tramvajové zastávky na tu vlakovou, přinesl o každé z nich pár zásadních informací. Chvilkami to vypadalo jako při pracovním pohovoru v druhém nebo možná třetím kole. Neupřímné či mlžící odpovědi, kterými chce uchazeč udělat dojem na svého budoucího šéfa, nahradila pravda. Ani jedna z nich nechce stavět vztah na vratkých základech lži a přetvářky.
„Dobrý večer. Dvakrát Újezd.“
„Ani ve snu by mě nenapadlo, že pojedu vlakem.“ Neskrývá Soňa své překvapení, kam došly procházkovým krokem.
„Nejezdíš vlakem?“
„Naopak. Je to ten nejromantičtější dopravní prostředek, co znám. Přes den sleduješ, jak ti ubíhá krajina kolem pootevřeného okna, a večer…“ Zaculila se při cestě k čekající soupravě, která je odveze pryč z hlučného města.
„A večer?“ zeptala se Věra. Asi tuší, jaká přijde odpověď, ale přesto by ji ráda slyšela. Hrozně ráda se červená, tak snad bude stát za to.
„To ti ukážu, až si najdeme zapadlé kupé.“
„Pantografy nemají oddělená kupé,“ ukazuje Věra na vlak, kterým pojedou. „Bude stačit zastrčené dvousedadlo, nad nímž nebude svítit žárovka?“
Soňa by mohla odpovědět – ano – místo toho se culí na celé kolo a vyhlíží skrz zaprášená okna volné místo. V krátké soupravě jich moc není. Místní rozhlas je donutil nastoupit. Při procházení vlaku našly přesně to, co měla Soňa na mysli, zapadlé sedačky, které neosvětluje žádná z poblikávajících žárovek.
„Sedni si mi na klín.“ Soňa ukázala na svoje stehna, když obsadila sedačku u okna.
„Ale ne, že se budeš o něco snažit.“ Zahrála nesmělou, která nemá nejmenší potuchy, co mohou dospělí dělat po večerech kromě četby, spánku a modlení.
Usedla na klín, opřela si záda o z venku zaprášené okno a sklonila hlavu k svůdně pootevřeným ústům, aby pokračovala tam, kde na tramvajové zastávce skončila. Začátek byl podobně vzrušující díky letmým, skoro vzdušným polibkům. Sotva se dotkla jejích svůdně vykrojených rtů, ucítila příjemné mravenčení, které získalo na intenzitě, když je odtáhla.
V sotva viditelné škvírce přeskakuje jeden elektrický výboj za druhým. Jiskření a mravenčení nabírá na síle, která ji má přitáhnout zpět. Chce ochutnat její úzký ret vytvarovaný do podoby luku, který může vypouštět jeden Amorův šíp za druhým. Nepochybuje o tom, že by všechny zasáhly svůj cíl.
Dlaněmi sevřela Soninu hlavu, aby jí nedovolila jediný pohyb, který by mohl ukončit přeskakování jiskřiček. Nedokáže se nabažit toho pocitu, kdy cítí její rty, přestože je od nich vzdálena několik světelných let.
Chce zůstat uvězněna ve vlastních představách, které působí tolik rozkoše. Chce zůstat v neútulném kupé jenom proto, aby nepřišla o jedinou z chvilek, jež ji mohou vystřelit na oběžnou dráhu kolem té nekrásnější planety. Marně by přemýšlela, zda zažila podobnou přitažlivost, díky níž padá z oběžné dráhy rovnou doprostřed nadpozemské rozkoše.
Celé její sexu chtivé tělo začíná žadonit, aby jí to konečně udělala. Nesedět ve vlaku, tak by si rozepnula zip u kalhot a strčila její ruku do vlhnoucího klína.
Mohly by jít na záchod, napadlo ji v oparu zatemňujícím jakoukoliv racionální myšlenku, a tam prožít první orgasmus.
„Jízdenky prosím,“ zaječel jim kousek od hlav podrážděný průvodčí. Místo mávnutí rukou, aby zmizel, sáhla do kapsy pro dva papírky, které zakoupila u pokladny. „Dejte si nohy ze sedadla.“ Dodal mizerně vypadající a zřejmě i placený zaměstnanec, jedoucí dnešní poslední cestu.
„Hulvát.“ Sonin vzrušený hlas působí na Věru jako by se vykoupala v afrodiziakách.
„Miluju, když mluvíš sprostě,“ přitáhla si její rty ke svým.
Rozhodně nemluví sprostě, chce odporovat Věře, přitisknuté k jejím rtům. Místo razantního vyslovení své obhajoby cítí, jak chce vysát její rty. Na oplátku zajela pravou rukou za těsné džínsy, kde nahmatala vrchní část kalhotek. Ne, to nejsou kalhotky, ale tanga, zjistila, když zasunula ruku ještě hlouběji, a vůbec jí nevadí, že je na opačné straně.
„Újezd,“ slyší nad sebou zase ten podrážděný hlas.
„Díky,“ špitla Věra.
Nebýt toho nevrlého pána, tak přejely, a kdo ví, jak by se dnes dostávaly zpět, protože příští spoj jede až brzo ráno.
Teď už nás snad nikdo nevyruší, přemýšlí Soňa nad dalším průběhem slibně se vyvíjející noci, která může skončit jedním jediným způsobem. Těžko by si mohla představit jiný než ten, na jehož konci bude úplně bez sebe.
Není to nikterak složitý plán, který by dokázala uskutečnit téměř kdekoliv, možná i na nevábně vonícím záchodku. Není to o okolním prostředí, ale schopnosti uchvátit všechny její smysly a mozek přivést do bodu varu, což jako pozorná studentka ženské anatomie rozhodně umí. Při vší vrozené skromnosti ještě nebyla se ženou, kterou by nedokázala rozpálit do ruda. Hbitý jazyk, šikovné prsty a netradiční pomůcky dokáží hotové zázraky, o tom není jenom přesvědčena, to má vyzkoušeno během mnoha let příjemné praxe.
„Naši nejsou doma, takže máme celý dům jenom pro sebe.“ Políbila ji Věra na prahu domu svých rodičů.
„Bydlíš s rodiči? Kolik je ti?“ Při té otázce se Soňa vyděsila možné odpovědi.
Snad proboha není pod zákonem. U dnešních holek to není poznat. Může jí být třináct a vypadá na osmnáct nebo na dvacet. Když k tomu přidá její provinile vyhlížející obličej, tak může očekávat žalobu za mravní ohrožení mládeže, nebo jak se ten zákon jmenuje, a není moc daleko od znásilnění nezletilé.
Už dlouho nenarazila na holku, u níž by mohla mít strach z porušení zákona. Vlastně na takovou ještě nenarazila, protože vždy koukala po starších a vyspělejších. Nikdy ji nebraly ztřeštěné vrstevnice. Chtěla prožívat lásku, něžnosti a hlavně vztah. Flirty na jednu noc ráda přenechala jiným. S postupem času se začal měnit věk jejích partnerek. Ty starší začaly být moc staré a usedlé. Mnohé chtěly děti, což zavánělo rodinným životem, na který má pořád dost času.
Teď má sto chutí najít hlavní silnici, po které by se mohla dostat zpět, protože vlak už nepojede. Dokonce by si troufla i na stopa. Dneska by žádný chlap nepřežil její naštvanost, pokud by si snad chtěl něco začít.
Vnímá její otvírající se ústa, ale nechce slyšet nic z toho, co řeknou. Nechce, protože má strach z toho strašného obvinění, které bude následovat spravedlivý trest. Přizná svou chybu a bude prosit za odpuštění.
„Je mi dvacet čtyři. Před měsíce jsem dodělala školu, proto bydlím u rodičů, než si najdu něco svého.“
Lavina padající z nejvyšší hory světa nedokáže udělat takový kravál jako kámen, co jí právě spadl ze srdce. Málem zkolabovala, protože slyšela čtrnáct. Až o vteřinu později doručil mozek tu správnou číslovku.
„Není ti něco?“ zareagovala Věra na Sonino lehké zavrávorání.
„Nic mi není.“
Není přesvědčena o pravdivosti vlastních slov. Má pocit, že musí každým okamžikem zkolabovat. Představa soudu a vězení je dost děsivá. Naštěstí usedla na gauč v obýváku, kam ji Věra zavedla. Teď ještě něco co jí vrátí barvu do tváře. Panák whisky by byl fajn, vzpomněla si na doma načatou láhev. Nakonec vzala za vděk Colou, kterou jí přinesla v úzké skleničce. Kofein bude určitě lepší než alkohol, který by dokázal odbourat zábrany.
Ne. Některé zábrany bude lepší nechat, aby se na ni nevrhla jako hladová šelma po kličkující kořisti. Hlad a chuť na sex po pár vteřinách přebily představu, jak chodí po vězeňském dvoře. Místo luxování cizí ledničky si přitáhla její nádherná ústa, když vedle ní usedla.
Sluneční paprsky procházející mezi konci zataženého závěsu začínají rozjasňovat meruňkovou barvu stěny za čelem postele, aby po pár minutách dorazily k zavřeným víčkům se zbytky černé linky, kterou si zvýraznila své oči, než včera odešla na rande s Danou.
Netrvalo dlouho a intenzivní světlo vykonalo své. Mžourající rozespalá Alice zjišťuje, co se děje.
„Zatracený sluníčko,“ ulevila si.
Otočila hlavu k prázdné polovině postele, aby mohla pokračovat ve spánku.
„Snídaně,“ slyší nad sebou líbezný hlas.
„Dobré ránko,“ přitahuje si k sobě usmívající se líbeznou tvář, „až po tom co tě zničím.“ Dostala chuť na sex před ranní kávou.
„Káva už je na stole,“ protestuje poté, co si dala práci s přípravou snídaně. „Pak si můžeme zalézt zpět.“ Tahá Alici z postele.
„Vzdávám se. Tak mě nech aspoň obléknout.“ Hledá oblečení, které Dana včera odhazovala, kdo ví kam.
„Ne,“ culí se a táhne ji na terasu.
„Snídaně v trávě?“ Uviděla na trávě položenou deku, vedle ní podnos s hrnečky a pečivem. „To je tak romantické.“ Políbila Danu, aby hned na to zachumlaly svá nahá těla pod druhou, pečlivě složenou deku.