První květnový den je možno zahlédnout v zahradě Petrových rodičů nevšední obraz. Nejprve líbající se dvojice, což by vzhledem k datu mělo být spíš pravidlo než výjimka, ostatně, který muž by stál o to, aby mu uschnula jeho milá, ale pak to přišlo.
Štíhlí mladík poklekl do čerstvě posekané trávy bez ohledu na alergii, která ho už pár let trápí a začal naprosto vážným tónem pronášet pečlivě naučenou řeč, jenž zakončil podáním malé krabičky své milé.
„To není možné,“ zalapala Anička po dechu.
Nikdy by jí nenapadlo, že by mohlo dojít na něco tak romantické, i když chodí už od základní školy s tím nejhodnější klukem široko daleko, stejně si občas neodpustí podobně hrubé úlety jako jeho kamarádi.
Asi to tak chlapy prostě mají, posteskla si nejednou nad svým osudem. Ví, že mohla dopadnout mnohem hůř vzhledem k omezenému výběru, který má a tak se ho držela od prvního pozvání k tanci na rozlučkovém večírku ze základky.
„Vezmeš si mě?“ zopakoval s rozpaky, které u něj ještě nezažila.
Vždy působil sebevědomě a znal odpověď na každou otázku, s níž za ním přišla. Teď tu klečí na mokré trávě s obrovským otazníkem v očích.
To je přesně ta chvíle, kterou vídala ve filmech pro pamětníky a toužila ji jednou zažít. Teď je tu, nasála vůni rozkvetlého stromu, až se jí zatočila hlava.
Místo vyřčení očekávaného ano, se svezla k zemi.
Stejně jako Petr trpí alergií, jenom jí vadí pily a přílišné vdechnutí může způsobit něco podobného, co se právě stalo. Nejspíš to nebude jenom díky alergii, ale i vzrušení, jenž přišlo a samo o sobě by dokázalo vyvolat podobně teatrální výstup.
Než by zmateně volal o pomoc, vzal Aničku do náruče a odnesl do domu. Pak za matčina zděšeného pobíhání vzal telefon, aby své milé zavolal sanitku.
Bez hlasitého houkání jen s blikajícím světlem přijela žlutá krabice, z níž vynesl statný muž skládací nosítka a zamířil k otevřené brance, která je úzká než, aby jí projel.
„Rychle dones klíče od vrat,“ panikaří jeho maminka Naďa.
Navzdory její rozvinuté panice, že v jejím domě umře nastávající snacha, zůstal Petr téměř klidný. Musí, protože nikdo jiný už tam není vzhledem k tomu, že otce pohřbili téměř před rokem.
Teď je pánem domu, jak mu táta celá léta vtloukal do hlavy a podle toho se musí chovat. Na paniku bude času dost, až lékaři proberou Aničku.
Zatím co Petr sáhl do kapsy, aby vytáhl matkou požadované klíče, prošel vytáhlý muž brankou a s brašnou v ruce zamířil k domu.
„Milostivá,“ otočil se bezradně při pohledu na několikero zavřených dveří, „můžete mě odvést k pacientce.“ Oslovila Naďu.
„Vy jste doktor?“ pojala podezření pro jeho mladý věk, vždyť teprve před nedávnem začal nejspíš používat žiletku na beďary zjizvené tváře.
„Ano již několik let,“ popohání jí volnou rukou.
Přes Petrovu vzornou spolupráci s dispečerkou je nutné podat zkolabované ženě léky, jenž zmírní anafylaktický šok, do něhož zřejmě upadla.
Nepříliš často používaná vrátka do dvora odolávají víc, než je Petrovi milé. Připadá si jako nešika, který neumí pohnout kusem reznoucího železa.
„Kde jste?“ haleká z poza rohu Naďa, „doktor jí něco píchl a prý musí do nemocnice.“
Oba muži prošli částečně pootevřenými vrátky a před jedněmi otevřenými dveřmi nechali stát rachtající monstrum, na němž za chvilku povezou zpět spící Aničku.
„Je to vážnější než jsme předpokládali,“ pronesl doktor s vážnou tváří, jako by jí čekala poslední hodinka a přijet o pět minut později už nebylo koho zachraňovat.
V tu chvíli si matka se synem vzpomněli na rok starý výjev, kdy otce začalo píchat u srdce a než přijela sanitka, už nedýchal. Doktor tehdy jenom bezmocně pokrčil rameny, aby následně dům zaplnilo děsivé ticho.
Nikdo neměl rád jeho tyranské výlevy, ale když měl světlou chvilku, dokázal být velmi zábavným společníkem. To na něm Petr vždy obdivoval. Málo kdo z lidí, co zná, dokázal bavit celou společnost. I díky tomu probíhaly v altánku na jejich zahradě nejrůznější oslavy.
Kousek od místa kde požádal svoji lásku o ruku, povzdechl si, když řidič naložil Aničky bezvládné tělo do sanitky.
„Mohu jet s vámi?“ špitl zničeně.
„Jste manžel?“ zjišťuje doktor, aniž by přestal připravovat další lék, který jí vpraví přímo do žíly.
„Snoubenec,“ zašeptal nesměle.
„Je mi líto,“ zaznělo zpoza zabouchnutých dveří.
Než se stihl zeptat, kam jí vlastně vezou, naskočil řidič na své místo a uvedl obří vůz do pohybu po rozbité cestě.
Pár vteřin na to ustal hluk i nepříjemné blikání, přesto není schopen zajít zpět do domu.
„Jeď za ní,“ vytrhla ho matka z letargie.
„Netuším, kam ji odvezli a navíc jsem měl po obědě pivo,“ mávl znechuceně rukou.