Za pronikavého blikání majáku a občasného zahoukání hlasitého klaksonu přivezli bezvládnou Aničku do nejbližší nemocnice, považované široko daleko za nejhorší špitál, který má snad smlouvu s krematoriem.
Lékař mající víkendovou službu utvrdil oba záchranáře svým stavem mírné podnapilosti o oprávněnosti zkazek, jenž o zařízení kolují.
„Pacientka je…,“ začal záchranář přeříkávat stav pacientky, kterou právě přivezl.
Lékař na něj jenom tupě zírá neschopen pochopit, co po něm ten čahoun ve vestě chce. V hlavě mu stihla proběhnout jediná myšlenka, na kterou je už pár měsíců pyšný: „Já jsem tu doktor a já nejlíp vím, co mám dělat.“
„Rozuměl jste mi kolego?“ zakončil záchranář svoji řeč.
„Jaký kolega? Já jsem doktor.“ Zopakoval jedinou myšlenku za posledních pár hodin, kdy vyspával bujarou noční službu.
Na záchrance se také občas pije, připustil záchranář v duchu, ale nikdy by nejel k pacientovy v tomto stavu.
„Není to vidět. Zavolejte mi nadřízeného.“ Zatřásl jím.
„Co si to dovolujete?“ zasyčel podrážděný doktor.
„Volej policajty,“ otočil záchranář hlavu k řidiči, „tohle je případ pro ně.“ Pak pohlédl na recepční: „Sežeňte primáře a někoho místo něj.“ Udělil další příkaz. Bez otálení vzal za vozík ve snaze odvést Aničku na příjem.
„Co to děláte?“ zastoupil mu opilý lékař cestu.
„Snažím se zachránit tuto dívku,“ ukázal záchranář za sebe, „a jestli mi v tom budete bránit, přidám to na seznam obvinění.“ Zůstal naprosto klidný, protože podobných výstupů zažil za svou krátkou kariéru na záchrance víc než dost.
Lékař zalapal po dechu a grimasa jeho obličeje vypověděla, že chce něco říct, jenom není schopen najít ta správná slova, tak se radši nechal odstrčit, aby mohl spadnout na polstrovanou lavici s opěradlem.
Po dvaceti minutách zaparkovalo vedle blikající sanitky další auto s rozsvíceným majákem.
„Ještě tu chybí hasiči a je to komplet,“ ušklíbl se řidič.
„Nechte být, třeba na ně taky dojde.“ Pousmál se záchranář, který mezi tím stabilizoval Aničku a předal ji sestrám na JIP.
„Policie České republiky,“ začal formálně muž v uniformě s čepicí na hlavě a dvěma hvězdičkami na výložce.
„Tady máte na mol opilého lékaře ve službě, který mi bránil v záchraně pacientky.“ Vstal záchranář z lavice vedle recepčního pultu.
„A vy jste kdo?“ otočil se na něj policista.
„Dr. Mráček policisto,“ podal pravici, která zůstala na pár vteřin sama v prostoru.
„Aha,“ odpověděl. „Zavolejte primáře,“ otočil se na recepční.
„Je mimo republiku,“ špitla nesměle drobná blondýnka s hezkým obličejem.
„Tak jeho zástupce,“ nenechal se policista rozhodit ze svého klidu, protože má celou nepřehlednou situaci pod kontrolou.
„Ten taky,“ zamumlala ještě tišším hlasem.
„Tak někoho z vedení. Tedy pokud celé neemigrovalo.“ Dodal jízlivou poznámku, čímž si vysloužil kolegovo pochvalný pohled. „Půjdeme to někam sepsat,“ poklepal si na aktovku.
„Co takhle dechová zkouška?“ namítl záchranář.
„Popořadě pane doktore,“ trvá na svém.
„Zatím co jste si dávali u benzínky nanuky, tak mu tělo odbourává alkohol a než to sepíšete, bude nejspíš střízlivý.“ Vrhl na policistu naštvaný pohled.
„Souhlasíte s dechovou zkouškou?“ zeptal se policista s jednou hvězdičkou na nárameníku podřimujícího lékaře, aby si zasloužil plat za dnešní den. „Nesouhlasí,“ usmál se na záchranáře, když mu opilí lékař neodpověděl.
„Šéfe musíme jet,“ přerušil řidič vytáčejícího se záchranáře, „nehoda na dálnici.“
„Máte z prdele kliku až do Pardubic,“ procedil záchranář po cestě k vozu a vrhl k probouzejícímu se lékaři nenávistný pohled.
„No moment,“ zahalekal dvou hvězdičkový policista za odcházející dvojící záchranářů.
***
Trvalo pár minut, než byl Petr schopen zajít zpět do domu. Nebýt matky prosebného hlasu stál by tam snad po zbytek slunného dne, jenž mu začíná přinášet jednu nepříjemnost za druhou.
Tentokrát nemůže přijít o milovaného člověka, posteskl si, když zavřel vrátka, kudy projela bezvládná Anička na nosítkách.
Místo do kuchyně kde sedí matka, zamířil do svého pokojíku v patře, aby padl na postel, schoulil se do klubíčka a nechal vyplavit všechny nahromaděné emoci.
Pláč doprovázený vzlykáním odrazil Naďu od myšlenky jít ho utěšit. Do dnes má v živé paměti, jak reagoval nebožtík manžel, když ho přistihla při slabé chvilce plné emocí, které by měl jako správný muž ovládnout. Podobně vychovával svého syna. Běda jak projevil sebemenší slabost, hned přišel trest. Za to ho nenáviděla a nejednou přemýšlela o rozvodu.
Než ho vystavit trapné situaci, raději zašla zpět do kuchyně, aby připravila něco dobrého ke svačině. Po tak psychicky náročném zážitku mu jistě vytráví.
„Jak je na tom?!“ honí se mu hlavou jediná otázka.