Svatba - 6. část

Další dny a týdny se točily kolem Aniččiny léčby. Nejprve klid na lůžku spojený s procházkami kdy jí Petr po práci vozil, kam si jenom vzpomněla, až došlo na poslední rentgen a následnou rehabilitaci.

Konečně se jí na sklonku léta vrátila původní jistota v chůzi a mohlo přijít k obavám spojeným s chystanou svatbou v režii jejich matek.

„Nemyslí to zle,“ bránil Pavel obě ženy, když si Anička posteskla, že to vlastně nebude její svatba.

Chtěla malou svatbu jenom v kruhu nejbližších s projitím potemnělou kostelní lodí, jenž tomu dodá patinu nesmrtelnosti.

Bohužel hlavní organizátorky pozvaly snad půlku vesnice, aby je někdo nepomluvil, že na něj zapomněli.

„Tolik lidí se do kostela stejně nevejde,“ povzdechla si Anička. Její představa opuštěného svatostánku s pavučinami na prázdných lavicích brala za své. Chtěla projít zavěšena do otce, jenž jí předá natěšenému Petrovi a neodpustí si nějakou ze svých rad.

„Nevezmeme se tajně?“ napadlo ji jednou, když ulehli v podkroví do postele, zatím co pod nimi probíhala další z válečných porad nad zasedacím pořádkem při slavnostním obědě, který bude na zahradě, kde jí požádal o ruku. Alespoň místo si prosadili navzdory rodičovským námitkám, že u Aničky rodičů je víc místa.

„To bychom jim nemohli udělat,“ povzdechl Petr, který začal litovat svého rozhodnutí splnit otcův slib.

„Bůh nás ochraňuj, ať to ve zdravý přežijeme.“ Pokřižovala se.

***

„Přišlo nám pozvání na svatbu,“ otevřela Silva velkou obálku, kterou našla ve schránce.

„Miluji svatby? Které do toho praští tentokrát?“ kouká Silvě přes rameno.

„Tomu neuvěříš,“ čte s neskrývaným překvapením v hlase jména snoubenců.

„Kdo to je?“

„Pamatuješ na holku, co u vás v květnu ležela se zlomenou pánví?“ napovídá Elvíře.

„Matně,“ připouští, že jména pacientu po čase vypouští. Tahle tam sice zůstala o něco déle, ale nejspíš by si kromě anamnézy nevybavila nic víc.

„To je moje spolužačka ze základky,“ položila na stůl pozvánku k obřadu.

„Podle toho koho si bere, není lesba, tak proč tě zve?“ položila celkem logickou otázku. Nebyla pozvaná na moc hetero svateb a tím méně vesnických.

„Za to může nejspíš její máma. To víš vesnice, pozvou každého, i když není spřízněný jenom proto, aby je lidi nepomluvili.“

„Díky za město, i když tohle je taky pěkná prdel.“ Posteskla si na místem, kam jí Silva zatáhla z její milované Prahy, poskytující kromě zábavy, také dostatek anonymity.

„Půjdeme?!“ vypustila spíš rozhodnutí než otázku.

„Je to tvoje kámoška,“ nechala Elvíra bez valného zájmu rozhodnutí na své partnerce, která by jí také ráda dostala pod čepec.

„Neřekla bych,“ zahnala vzpomínky na konec základky.

„Tak nepůjdeme,“ vzala Elvíra pozvánku a vykročila k odpadkovému koši.

„Počkej,“ zarazila jí, „je na čase, abys poznala pravou vesnickou.“

Jak si Silva usmyslela, tak se také stalo a obě v uvedený den vyrazily do kostela stojícího v těsné blízkosti nepřehledné křižovatky.

„Tady to mají dárci orgánů blízko,“ usmála se Elvíra, když si po vystoupení z auta srovnala nařásněnou černou sukni pokračující ze stejno barevného korzetu odhalujícího její bílou pleť. Samozřejmě nejde přehlédnout její výrazné černé líčení a na krku visící obrácený křížek.

„Neboj, nesežehne tě boží oheň,“ popostrčila Silva svojí přítelkyni přešlapující před vchodem do kostela.

„Jenom aby,“ zapochybovala, ale protože začali přicházet další svatebčané, tak si dodala odvahy a zaplula do poslední lavice vedle nádobky se svěcenou vodou vystupující ze sloupu.

Po půl hodině šustění a šeptání se potemnělým prostorem rozezněly varhany, aby posunuly život jedné dvojice do další životní etapy.

Při druhé vyřčeném souhlasu, se Silva neudržela a ukápla jí slza. Těžko popsat jak ráda by stála u oltáře a řekla svému milému to samé. Bohužel příroda to zařídila jinak a ještě k tomu jí do cesty poslala ženu, která nechce o svazku ani slyšet.

Tady by mohl příběh skončit, protože vše dobře dopadlo. Petr si s Aničkou řekli své ANO a Silva s Valerií překonaly první velkou krizi ve svém vztahu.

Pokud vážně skončí, nebudeme ochuzeni o to, co se stane za oponou?