Hodiny líně postrkují ručičky po ciferníku, až došly k času, kdy Elvíra otevře dveře, padla do její náruče a zahrne jí smrští pusinek, které dnes nebudou, posteskla si a zamíchala příjemně vonící obsah pánve. Oběhlo dalších pět minut bez jediného zašramocení v zámku vchodových dveří.
„Dám jí ještě deset minut,“ stáhla plynový hořák pod rozpálenou pánvičkou.
Když ani deset minut nepřineslo Elvíry příchod, sáhla po mobilu, aby rychlou předvolbou vytočila její číslo, jenž zná nazpaměť i pozpátku.
Nekonečné vyzvánění ukončila až hlasová schránka.
Místo přemítání co dál, stáhla jídlo ze sporáku a vyrazila k nemocnici, vědoma si několika možných cest, jimiž mohla Elvíra jít. Došla k bráně, aniž by potkala živou duši.
Recepční jí ujistila, že odešla dokonce o pár minut dřív a nezapomněla zdůraznit čekající zrzku.
„Dobře mi tak,“ přijala pomstu od své lásky.
„Nevíte, kam šly?“ zkusila zjistit důležitou informaci.
„Ne,“ zvedla zvonící telefon před sebou a tím ukončila jejich rozhovor.
„Není tu moc míst, kam mohly zajít.“ Vyrazila k nejbližšímu baru, kam spolu občas zašly. Pak nakoukla do dalších, aby nakonec obešla všechna místa, kde nalévají.
„Asi jela do Prahy,“ povzdechla si, když za sebou zavřela dveře od bytu.
***
Zamilovaně působící dvojice zajela na kraj rozkvétající zahrady, aby se vyvarovala dalších zdravotních nepříjemností, které přivedly Aničku až do pojízdného křesla.
Beztak si musí Petr každou chvíli stříknout z inhalátoru, aby zklidnil podrážděný organismus a mohl se klidně, i když ne moc zhluboka nadechnout. Není nutné zdůrazňovat, jak moc mu nemoc znepříjemňuje jeho nejoblíbenější roční období.
„Vím, že se to na poprvé moc nepovedlo,“ začal opatrně, když usedl na volnou lavičku, zatím co Anička zůstala v křesle a užívá si pohled na rozkvetlý sad obklopující nemocnici. „Rád bych tě požádal o ruku,“ sáhl do kapsy, aby s hrůzou zjistil, že v ní není krabička, kterou jí už jednou dal.
Zůstala dál koukat na podobnou jabloň, pod jakou předevčírem stála, a její pohled zjihl pod přívalem slz. Chce říct stejné ano jako v zahradě za jejich domem, ale…
Proč musela pohlédnout do pomněnkových očí a ucítit na svém rameni její dotek? Proboha proč, když měla jasný a jednoduchý plán po zbytek života, stačí říct ano před oltářem v sousední vísce, aby všem kolem udělala radost.
Teď tu sedí s prasklou pánevní kostí, hledí na strom, který za to může a neví si rady sama se sebou. Je úplně jedno, že to nebyl pil přímo z této jabloně, povzdechla nad faktickou nesprávností poslední myšlenky. Stejně v ní probíhá boj, zda poslechnout hlas svého srdce nebo udělat co je správné.
„Ano,“ vydechla po chvilce, která přišla Petrovi jako nekonečná věčnost. Ví, jak jsou ta tři písmena zavazující. Už není cesty zpět, dokud je smrt nerozdělí.
Místo lásky zaplnil její pohled strach a bolest z rozhodnutí, jenž nejspíš nepřinese nic dobrého. Pár vteřin po vyřčení vlastního ortelu pochybuje o jeho správnosti. Měla si nechat čas na zodpovězení otázek. Je pozdě.
O co větší tíhu cítí na prsou, o to větší kámen spadl z těch Pavlových. Jeho oči kromě slz zalilo štěstí, protože naplní otcovo poslední přání, aby se proboha jednou oženil a nezůstat matce na krku.
„Kde máš prstýnek?“ předešla ho s otázkou.
„Nevím,“ přiznal bezradně, „asi zůstal v zahradě.“ Vybavil si poslední chvíli, kdy ho držel v ruce.
„Tady je,“ vytáhla z pod košile řetízek s kroužkem. „Prý jsem držela křečovitě v ruce krabičku, když mě přivezli.“ Objasnila, kde k němu přišla. „Krabička není důležitá,“ hladí ho po ruce.
„Ne to vážně není,“ souhlasí. „Hlavní je, aby ti srostla pánev.“
„Kdy chceš svatbu?“ přešla od jeho přání, ke dni kdy skončí její svoboda.
Kdo ví, proč manželství vnímá tak negativně. Možná za to může pohled do těch kolem ní. Marně přemýšlí, který svazek zůstal i po velkém dni stejný jako před ním. Nemůže si vzpomenout ani na jeden jediný. Smutné zjištění.
„Nejdřív se uzdrav,“ posunul nejistotu dál do budoucnosti, „a pak budeme řešit svatbu.“
„Jak myslíš muži,“ vnutila se do nepřirozené role uťápnuté manželky.
„Aničko,“ pohlédl na ní zděšeně se zbytky slz v očích, „tohle už nikdy neříkej.“
Poprvé nahlas připustil to, co na něm vždy obdivovala. Žena pro něj není kus hadru, ale rovnocenný partner.
Bral to tak samozřejmě, že o tom nemusí mluvit a nemile ho překvapilo, když přišla s něčím pro její důstojnost tak ponižujícím.
Malinko ho znejistila v tom, zda nešlápl vedle, protože jí měl vždy za emancipovanou ženu, která ví, co chce a také si za tím dokáže jít. Možná spolu měli o těchto otázka víc mluvit a ne je brát za samozřejmé, když v jejich okolí samozřejmé nejsou.
„Nebudu Péťo,“ pohladila ho po tváři.
Trocha ztracené radosti se jí vrátila zpět do vlhkých očí. Možná k němu nikdy nebude cítit něco tak silného jako k pomněnkovým očím, ale bude hned za nimi jako člověk, na něhož se může spolehnout a to je mnohdy víc než pomíjivý pocit zamilovanosti.
„To jsem rád,“ oddechl si.
Ještě chvilku si povídali, než je vyrušili odcházející rodiče, kteří dostali instrukce co s Aničkou po návratu domu. Podrobný popis domácího léčení přinutil Valerii v přehodnocení plánu pro příští měsíce.
„Měla by ses vrátit na pokoj,“ přišla s výtkou.
„Nech je,“ vyrval Filip zamilovanou dvojici ze spárů matky a potencionální tchýně.
„Ale měla by,“ nenechala si upřít svá práva.
„Mějte se,“ vzal ji za ruku, a aniž by čekal na pozdrav od mladé dvojice, táhne svou polovičku k vozu.