Ráno je kuchyň malá a plná stop po včerejšku. Dvě sklenky ve dřezu, na lince prkénko s drobkama, v lednici nakrájený citron. Ty se motáš mezi vším a ničím, napůl připravená odejít, a občas se o mě otřeš bokem, protože se tu jinak nedá projít. Já stojím u konvice a čekám, až cvakne, a přitom ti jedním pohybem srovnám pramen vlasů, co ti pořád padá do očí.
Hledáš náramek. Najdu ho na poličce u klíčů a položím ti ho do dlaně. Ty mi vezmeš hrnek, jako to děláš často, a zvedneš ho k ústům, i když je kafe ještě horký. U dveří už máš boty a zip bundy rozjetej do půlky. Klíče zacinkají, když je přehodíš v ruce. Ještě se vrátíš, jen o krok, přitiskneš se ke mně a dáš mi pusu, takovou tu domácí, co nepatří na ulici. Mezi dveřmi prohodíš, že jdeme večer na volejbal. Není to otázka. Dveře za tebou cvaknou.
Zůstanu v ponožkách na studené podlaze a v tváři úsměv, že to konečně vyšlo. O volejbalu mluvíme týdny a pořád do toho něco leze. Dneska ne. Dneska si vezmu tašku, tenisky, vodu, a půjdeme si zahrát s holkama. Pro mě je to plán na dnešní večer. Nic víc.
V hale to voní gumou a starým lakem. Síť je napnutá, čáry na podlaze přelepený páskou, co se na krajích kroutí. Dvanáct holek, pískání podrážek, míč, co zní pokaždý stejně dutě, když trefí dlaň. Ty se zdravíš rychle, a pak se postavíš tak, aby ses dívala ke dveřím. Nechám to být. Lidi se dívají různě. Někdo kontroluje hodiny, někdo čeká na kamarádku, někdo prostě čumí.
Jenže ty se nedíváš jen tak.
Během rozcvičky se ti oči pořád vrací na jedno místo. Přitom se hýbeš, přitom přihráváš, přitom se směješ správným momentům. Já to vidím periferně. Vidím i to, jak si srovnáš gumičku na zápěstí pokaždý, když se ti něco v hlavě přepne. Neptám se. Ne proto, že bych byla slepá. Proto, že mezi náma to takhle funguje: když chceš, řekneš. A když neřekneš, tak je to prostě jen volejbal.
Hrajeme. Pot se mi lepí na záda, tričko na lopatky, zpod stropu hučí zářivky. Ty jsi v pohybu hezky soustředěná, ostrá, čteš hru a posouváš se dřív, než já stihnu zareagovat. Mám ráda, jak se u toho nemazlíš se slovy. Když něco pokazím, neopravuješ mě, jen mi pošleš další míč a jedeme dál.
Po tréninku nás šatna vyplivne ven do letního vzduchu. Před halou stojí stánek se dvěma řadami laviček. Dáme si jedno. Sedneme si k holkám, jsme tam jak na bidýlku. Dvě šestky proti sobě. Kelímek studí do dlaně, plast křupe, když ho zmáčknu.
Pošleš otázku do prostoru, ale míří přesně dopředu. Vidím, že se nerozhlížíš po ostatních. Koukáš do jediného směru, který je nápadně podobný tomu v hale. Zeptáš se, co kdo dělá o víkendu, a koukáš na holku naproti. Ona řekne, že nic. Že je volná. Že by klidně někam vypadla.
Ty se usměješ a řekneš, že jedeme na chatu. Vyslovíš to s jistotou, jako by to byla věc, na který se už dávno domlouváme. A pak ji pozveš. Bez oťukávání, bez „jestli chceš“. Prostě že může jet s námi.
Nezeptáš se mě, jestli mi to nevadí. Neřekneš, že je to spontánní. Prostě to vypustíš, jako když doma oznámíš, že došel toaleťák. A já to vezmu přesně tak: jako tvůj nápad, jak udělat víkend živější. Jako další talíř na stole. Jako další ručník v koupelně. Žádný skrytý význam.
Na chatě je cítit kouř z kamen a dřevěný práh křupe pod botami. V kuchyni je těsno, linka lepí od starého laku, na stole leží prkénko a nůž s lehce zubatou čepelí. Já krájím cibuli a slzí mi oči. Ty mícháš v hrnci a občas mi podáš něco, co nemůžu najít: sůl, utěrku, zapalovač.
Ona je tu taky. Neřeším ji. Je to jenom další člověk, co si nesundal boty, pověsil bundu a dá si čaj. Všímám si jen tebe, protože tebe mám doma. Tebe znám. Tvoje zvuky, když jsi unavená. Jak odfoukneš vlasy z čela, když ti překážejí. Jak se ti zvednou koutky, když jsi spokojená.
Jenže ty nejsi spokojená!
Tvoje oči pořád ujíždějí. A nejde to přehlídnout. Ne proto, že bys to předváděla. Spíš proto, že se u toho měníš: zrychlíš pohyb, ztišíš hlas, začneš mluvit víc než obvykle. V jednu chvíli ti spadne lžička na dlažbu a zazvoní to nepříjemně nahlas. Ty se pro ni sehneš moc rychle, jako by ta lžička byla záminka, ne předmět.
Já si to vysvětlím jednoduše. Máš dobrou náladu. Těší tě návštěva. Chceš, aby se cítila vítaná. U tebe je pohostinnost často jen jiná forma kontroly: aby všechno bylo přesně tak, jak to máš ráda. Mně tohle nikdy nevadilo. Vždycky jsem v tom byla s tebou.
V neděli večer se vrátíme. Taška zůstane v předsíni, na botníku se sesype písek z podrážek, na lince přistane hrnek. Jako vždycky. Jen ty jsi nějak mimo. Necháš otevřený šuplík v kuchyni, několikrát projdeš bytem bez důvodu, mobil máš pořád v ruce a displej se ti rozsvěcí častěji, než by odpovídalo „normálnímu víkendu“.
V úterý jdeš zase na volejbal. Tentokrát mi to neřekneš ráno u dveří. Tentokrát mi to oznámíš večer u stolu, když mám před sebou talíř a vidličku. A v tom je rozdíl, který mi dojde až pozdě: ráno to byla rutina, večer už je to rozhodnutí.
Další víkend se chata opakuje. A pak ještě jeden. A pak už se to ani nesnaží tvářit jako „občas“. Já pořád nemám pocit, že se děje něco, co by mě mělo znepokojit. Mám pocit, že se jen rozšířil svět kolem nás. Že se k nám přidal někdo další, ale pořád jsme to my.
Až do večera, kdy si sedneš naproti mně, loktem opřená o stůl, a řekneš mi, že se odstěhuješ. Že chceš být s ní. Řekneš to klidně, skoro stejně, jako jsi mi řekla „večer volejbal“. Jenže tentokrát mi to nenecháš ve vlasech u dveří. Tentokrát mi to necháš přímo na stole, mezi hrnkem a drobkama.
Balíš si věci potichu. Zip cestovní tašky zadrhává, šuplíky jezdí sem a tam. Na věšáku zůstane prázdný místo po tvý bundě. Klíče ti v ruce nezacinkají, držíš je pevně, aby nevydaly zvuk. U dveří se otočíš…
Měla bych být naštvaná na tebe, na ni. Měla bych být smutná, že jsem přišla o životní lásku. Nechápu, proč nepřichází nic z toho. Proč mám pocit jako bych celou dobu seděla v kině a koukala na film, co mě nudí. Raději bych byla s tebou v pelíšku, ale… Ty jsi pryč. Jedeš k ní na společný víkend.
Teď přichází trocha nefalšované škodolibosti. Teda ona přišla už když ses balila, protože mi poslala zprávu, že s ní chceš jet na chatu. Sama! Asi proto jsi mi zapomněla vrátit klíč.
„Přijeď!“ píšu jí.