Slyším zvonek a sevře se mi žaludek. Dneska ne. Dneska už nechci nikoho vidět. Nechci vysvětlovat bolestí zkroucený obličej. Nechci otevírat dveře a pouštět dovnitř cizí myšlenky. Po rozchodu mám tělo stažené tak pevně, že mě dráždí i šev kalhotek a vlastní vlasy na krku. Dneska je přesně ten den, kdy bych nechala selhat služební zbraň – ještě, že zůstala v práci.
Jenže ty dveře nezvoní samy od sebe a já si začínám vyčítat, co jsem udělala. Napsala jsem ti, ať přijedeš. Poslala jsem to. Ještě, než se zpráva stihla doručit, už jsem ti v hlavě kreslila jinou trasu. Sedneš do auta a pojedeš za ní. Za mojí bývalou. Na chatu. Tam, kde jsme měly svoje zvyky, svoje hrnky, svoje teplo u krbu. Tam, kde máš být spíš než tady u mě.
Jdu pomalu ke dveřím. V nohách mám tíhu celého světa. Na jazyku suchost. V dlani si nesu zbytek tepla z hrnku, který jsem před chvílí držela moc dlouho jen proto, abych sevřela aspoň něco.
Když dojdu ke dveřím, nezastavím se kvůli strachu z cizího člověka. Zastavím se kvůli tobě. Kvůli tomu, co se ve mně vždycky zvedne, sotva tě pustím blíž. Není to čisté, není to hodné, není to dobře načasované. Je to tam a tělo si to nenechá vymluvit.
Nakloním se ke kukátku a chvíli do něj nekouknu. Čelo opřu o dřevo. Je chladné a tvrdé, tlačí mě doprostřed čela, až mě to skoro uklidní. Mám zavřené oči. Kdybych je nechala zavřené dost dlouho, pořád můžeš být jinde. Pořád můžeš stát u její chaty na prahu, dívat se na ni tím svým klidným pohledem a já budu mít aspoň jasno. Ostré, hnusné, ale jasno.
Pak se podívám.
Jsi tam.
Vydechnu nosem tak prudce, až se mi zvednou ramena. Ty. Opravdu ty. Pomněnkové oči zvednuté ke kukátku, hnědé vlasy na ramenou, pusa stisknutá do trpělivé čáry, která mě dráždí víc než úsměv. Vypadáš, že ses rozhodla, že jsi přijela sem. Ke mně. Do dveří se mi opře horko tak rychle, až musím na chvilku pustit kliku. První, co chci udělat, není slušné ani rozumné. Otevřít, chytit tě za bundu vpředu na prsou a přitáhnout si tě tak blízko, až ucítím tvůj dech na tváři. Vsunout nos do prostoru pod tvým uchem. Zjistit, jestli voníš studeným vzduchem, šamponem a sebou tak, jak si to pamatuju.
Hned za tím přijde druhá vlna. Ta horší. Co když jsem jen přestupní stanice. Co když jsi tady z dobroty, ze zvědavosti, z nějakého zbytku slušnosti, aby ses rozloučila. Co když za tebou pořád stojí ona, i když na chodbě nikdo není. Některé ženy odcházejí a nechají po sobě v člověku takový nepořádek, že pak nevěří ani ruce na vlastní klice.
Odemknu. Kov v zámku cvakne moc nahlas. Otevřu a hned se schovám za dveře, přesně tak trapně, jak to cítím. Rameno opřu o hranu, hlavu taky, dřevo mě tlačí do spánku. Nechrání mě, jen mi dává něco pevného, o co se můžu zapřít, když už ne o sebe. Zvednu oči k tobě.
Zaskočí mě, jak moc tě chci obejmout.
Ne přátelsky. Ne cudně. Chci se do tebe zavěsit oběma rukama a přitisknout se k tobě celou přední stranou těla, jako když člověk vejde z mrazu k radiátoru a přestane předstírat, že to zvládá. Chci tvůj krk pod pusou. Tvou dlaň na mých bedrech. Ten pomalý, jistý tlak, kterým mě umíš přidržet, aniž bys mě nutila k jedinému slovu. Zároveň stojím schovaná za dveřmi a dívám se na tebe tak dlouho, až mi začne být horko i pod koleny. Nějak jsem si odvykla na něžnost, která není vykoupená dluhem. A ty jsi teď tady, celá, skutečná, s očima, ve kterých se nedá ztratit jen napůl.
Neudělám nic. Jen se dívám. Na tvoje vlasy. Na linii tvé čelisti. Na ruku, kterou máš volně podél těla. Prsty máš dlouhé a klidné. Přesně ty prsty si pamatuju až moc dobře. Jak umí spočinout na zápěstí tak lehce, že člověka pálí kůže ještě dlouho potom. Jak se umí zastavit na boku, nehnout se, a přesto z toho v břiše škubne. Tohle všechno mě přepadne v jednom jediném pohledu a já místo pozdravu jen pevněji sevřu hranu dveří.
Ty mě přejedeš očima od tváře dolů a zase zpátky. Ne drze. Důkladně. Na ramínku tílka, které mi sjelo níž, zůstane tvůj pohled, jako by chtěl, aby sjelo ještě víc, a mně se stáhne spodek břicha. Tak prosté to je. Žádný pohyb. Jen tvoje oči na mém rameni a moje tělo, které ti odpoví dřív než hlava.
Pak trochu nakloníš hlavu a řekneš: „Nepozveš mě?“
Mlčím.
V té větě není nátlak. To je na tom nejhorší. Kdybys tlačila, uměla bych se vzepřít. Kdybys hrála, zabouchla bych. Jenže ty stojíš klidně, s chladem z chodby ještě na bundě, a necháváš to na mně. A já najednou vím jen to, že tě nechci nechat venku. Že nechci, aby ses otočila, sešla po schodech a vzala s sebou ten zvláštní, měkký třes, který se mi konečně rozlil do těla po něčem jiném než po smutku.
Ustoupím o krok.
Dveře otevřu víc a pořád se na tebe dívám, protože sklopit oči by bylo horší než tě pustit dovnitř. Myslím na její chatu, na všechny ty večery, které jsem si za tebe odžila v hlavě místo tebe, a zároveň tě mám teď před sebou tak blízko, že by stačilo natáhnout ruku. Hranou dlaně si přejedu po vlastním předloktí, jen krátce, od lokte k zápěstí, jak moc bych chtěla zmenšit napětí. Nezmenším. Jen si tím připomenu, jak zoufale mi chybí něžný dotek.
Když kolem mě procházíš, nevejde se mezi nás ani ustrašený nádech.
Zavřu dveře a kov v zámku cvakne za námi. Venku zůstane schodiště, cizí kroky, ona, chata, všechno. Tady jsi jen ty a já, opřená zády o dveře, s dlaní pořád na klice, jako bych bez ní neuměla stát.
Ty se nehrneš blíž. Jen se otočíš ke mně a chvíli mě necháš dýchat. To mě rozebere víc než spěch. Díváš se na mě tak, že mi začne vadit vlastní tílko, vlastní ruce, vlastní pusa, kterou jsem od rána používala jen k pití studené kávy a kousání do rtů. Sjedeš pohledem na moje rameno, na sjeté ramínko, na koleno, které mám lehce pokrčené, a vrátíš se mi do očí. Měla bych uhnout. Neuhnu. Jen pevněji sevřu kliku a cítím, jak se mi kov tlačí do dlaně.
Uděláš jeden krok.
To stačí.
Natáhneš ruku pomalu, tak pomalu, že bych ji mohla zastavit. Nenechám tě. Konečky prstů se dotkneš mého zápěstí. Nic víc. Jen ten lehký dotek, skoro zdvořilý. A ve mně se něco rozlije tak prudce, až musím sklopit víčka.
Palcem mi přejedeš po vnitřní straně zápěstí. Jednou. Pomalu. Měkké místo, tenká kůže, tep. Hloupě prosté. Musím si kousnout do spodního rtu, abych neudělala nic příliš rychle. Stejně udělám. Pustím kliku, chytnu tě za předloktí a přitáhnu si tě blíž. Není v tom elegance. Je v tom hlad.
Narazíš do mě lehce, stehnem o stehno, bokem o bok, a z úst mi uteče vzduch, který už stejně neudržím. Zvednu k tobě obličej. Chci se podívat ještě jednou, ujistit se, že jsi opravdu tady, že se nerozpustíš ve dveřích, že za tebou nikdo nečeká. Jenže ty už jsi tak blízko, že místo přemýšlení vidím jen tvoje řasy, vlhký koutky rtů a pramínek hnědých vlasů, co se ti přilepil ke krku. Sáhnu po něm dřív, než si to rozmyslím. Zastrčím ti ho za ucho. Hřbetem prstů přitom zavadím o kůži pod ním a v tobě to cukne. Jen nepatrně. Mně to stačí, aby se mi stáhlo břicho.
Nepamatuju si, která z nás se pohne první. Možná obě.
Políbím tě hladověji, než jsem chtěla. Ne na zkoušku, ne opatrně. Rty se mi otřou o tvoje a hned se vrátí znovu, pevněji, s otevřeným dechem, jako bych doháněla týdny, kdy jsem se učila nežádat. Ty mě vezmeš za bok, celou dlaní, palec mi zůstane vpředu těsně nad hranou kraťasů, a ten stisk je klidný, jistý. Není v něm výboj. Je v něm něco horšího. Chtíč.
Otevřu pusu a pustím tě dovnitř. Jazykem se mě dotkneš jen lehce, skoro líně, a stejně mi kolena změknou tak, že musím obě ruce opřít o tvoje ramena. Líbáš mě pomalu, jako bys měla času dost, a já u toho hořím rychleji než dřív. Asi proto, že teď už vím, co všechno se dá ztratit. Asi proto, že po některých ženách zůstane v puse kovová pachuť a po tobě ne. Po tobě zůstává chuť, po které se člověk vrací jak pes k misce, a je mu jedno, jak u toho vypadá.
Odtrhnu se jen o pár centimetrů, abych se nadechla. Tvoje čelo se opře o moje. Cítím drobné vlhko nad horním rtem, svoje i tvoje. Ruce mi samy vjedou do tvých vlasů. Jsou měkčí, než si je pamatuju, a těžší. Prohrábnu je prsty, přejedu nehtem lehce po týlu, a to krátké zachvění, které ti přeběhne po krku, mě zkazí úplně. Políbím tě znovu, tentokrát pomaleji, důkladněji. Už to není náraz. Je to sklouznutí dovnitř.