blog

nevšední povídky pro všední den, ukázky z knih, prostě vše, co byste si chtěli přečíst

Tifany - 1. díl - Objev

Jan 06, 2020 od Sabine d'Iable
72
Tifany - 1. díl - Objev

Co by tak člověk mohl dělat, když je slunné červencové sobotní odpoledne a v televizi pochopitelně nic nedávají? Tak přesně nad tím právě přemýšlím. Ležím v posteli a přemýšlím. Přemýšlím, ležím a nic mě nenapadá.

Koukám do stropu, koukám do zdi a koukám na mobil. Jsem tak líná, že se po něm nechci ani natáhnout, ale něco mi říká – natáhni se.

Trvá mi to dalších pár minut, než začnu listovat seznamem lidí, které mohu otravovat i v sobotu, protože nejsou mimo město. Jsem už skoro na konci, když na mě vyskočí jméno, které mě mělo napadnout jako první.

„Prosím?!“ slyším trochu nevrlý hlas.

„Ahoj kočko, co děláš?“

„Nevím?“ dostávám překvapivou odpověď.

Možná to nebyl zase tak dobrý nápad. Přemýšlím, jestli nemám zavěsit, protože zní trochu naštvaně, trochu otráveně a možná taky trochu rozespale.

„A nechceš to dělat venku?“ Vážně nevím, proč mě napadá jít v tomhle horku zrovna ven, když mohu dělat to, co doteď, a příjemně se u toho nudit.

„Nevím,“ odpovídá stejně blbě jako před chvílí, „vydrž chvíli.“

Sice přikrývá telefon, aby nebylo slyšet, že otevírá dveře, ale moje trénované ucho rozhodně nezklame. Bohužel telefon přikrývá natolik, že z rozhovoru slyším jenom nesrozumitelné mručení. Nejspíš tam někoho má a já jsem teď za kazišuka.

„Tak prej jo,“ překvapí.

„Supr. Něco na sebe hodím a za hodinu jsem u tebe.“

„Dobře, počkáme na tebe,“ odvětí a zavěsí.

Pochopitelně nevím, co si na sebe vezmu, ale mnohem víc mě zajímá, s kým na mě bude čekat. Pokud vím, tak Stefi zrovna s nikým nechodí. 

„Teda!“ ulevím si nahlas. „Moje nejlepší kamarádka má chlapa a nepochlubí se?!“

Je to sice jenom předpoklad, ale mnohem víc mě trápí, že se o něm nezmínila. Jako by snad měla strach, že jí ho přeberu – blbost. Přece ví, že mě chlapi nezajímají.

Teď musím nechat plavat jak Stefi, tak i její nový objev, protože musím rozkrámovat půlku šatníku, než najdu něco, v čem můžu ven. 

Určitě přeskočím večerní šaty, které si beru jenom na srazy, a hledám něco civilnějšího. Bude to chtít něco krátkého a přítulného. Vytáhnu žluté upnuté tričko a k tomu koženou minisukni – to by šlo. 

Je to trochu vyzývavé, ale když jdu se Stefi, tak se to ztratí, protože její modely v tomto nemají konkurenci.

Teď ještě nakreslit nový obličej a můžu jet.

Hlavně to nepřežeň, říkám si. Jdeme ven a ne na maškarní.

Nevnímám čas, zato pořád myslím na to, koho mi Stefi představí.

Ještě něco na nohy, hledím na několik párů bot z obchodu s nadměrnou velikostí. Mohu sáhnout po lodičkách, ale nakonec vítězí balerínky bez podpatku.

Sahám po klíčích, když v zrcadle zahlédnu strojkem oholenou hlavu.

„Do háje! Paruka!“ snažím se nesmát se moc nahlas, když si představím, že takhle dorazím ke Stefi.

Ať už mi představí kohokoliv, asi by koukal, kdybych tam nakráčela v minisukni s vycpaným výstřihem a holou hlavou.

Konečně mohu bouchnout dveřmi, seběhnout po schodech do auta a projet městem na tmavě zelenou, což je kódové označení pro skoro červenou.

Konečně poslední křižovatka. Odbočím a jako správná žena zaparkuji asi kilometr od chodníku. Mířím ke zvonkům. Cestou se snažím dostat klíčky od auta do kabelky, která se mi houpe na rameni.

Stisknu zvonek.

„Ano,“ ozve se z repráku.

„To jsem já, Tifany!“

„Pojď nahoru.“

Zní přísně skoro až nepříjemně, jako by se rozhodla dát na dráhu učitelky, nebo spíš krotitelky dravé zvěře, co nerespektuje nic, dokonce ani členy pedagogického sboru. Úplně mi z ní naskočila husí kůže.

Jedu výtahem do posledního patra a hlavou se mi pořád honí, koho to tam asi má.

Jediné dveře na patře jsou pootevřené. Než stihnu zaklepat ozve se: „Pojď dál.“

Prostorná chodba přechází v obývací pokoj, tedy spíš prostor, který je oddělený barovým pultem od kuchyňského koutu, a po celé délce obýváku je terasa s posezením a grilem.

„Už jsem myslela, že nepřijedeš!“ vítá mě Stefi trochu podrážděným tónem.

„Taky tě ráda vidím, drahoušku!“

Na terase se zvedá postava. To bude on.

„Promiň,“ omlouvá se, „asi blbý tlak. Jsem od rána jak praštěná palicí.“

„V pohodě.“

„To je můj…“ představuje mi Stefi svůj nový objev. 


 

Čtení z Románu pro transky Román pro transky
Listopad 1 / 2012 Sabine d'Iable