Tifany - 2. díl - Procházka

Už chápu, proč mi Stefi svůj nový objev doteď neukázala. V porovnání se všemi jejími bývalými partnery vypadá úplně normálně. Nevím, jestli je to z mých úst pochvala, ale mít schvalovací pravomoc, tak jí ho rozhodně schvaluji.

„Ahoj, Richard,“ podává mi ruku a mně málem spadne čelist.

Být jenom trochu na chlapy, tak jí ho rozhodně přeberu, a bude mi úplně jedno, že je to moje nejlepší kamarádka.

Jeho symetrický obličej, modré oči, plné rty a světlé kudrnaté vlasy z něj dělají pana Božského. Myslím, že by v soutěži krásy porazil i mě, tedy pokud bych se rozhodla vyrazit za chlapa.

„Těší mě, Tifany,“ mám sto chutí mu dát pusu, ale on se k tomu zjevně nemá.

„Výborně,“ utrousí otrávená Stefi.

Asi už chápu její blbý tlak, protože tohle musí zažívat pokaždé, když ho představuje svým kamarádkám.

Je to prostě pan Dokonalý.

„Co si dáš?“ ujímá se Richard role hostitele.

Popravdě jsem počítala, že půjdeme rovnou ven, ale v jeho společnosti si dám k pití cokoliv a kdekoliv.

No vida, ještě jsem nezačala ani baštit hormony a už letím na chlapy. Otázkou je, zda by oni letěli na mě, kdyby věděli, jaký mám podvozek.

„Přines nám dvě dvojky,“ houkne na něj Stefani, „a ty pojď se mnou!“

Nejspíš se chce zeptat, jestli bílého nebo červeného, ale jenom kývne, že rozumí, a Stefani mě táhne na terasu.

„Jestli mi do něj začneš dělat,“ vypálí bez přípravy, „tak ti ho normálně ufiknu!!!“ Sotva to z ní vylétne, tak se zarazí.

Upřímně mám co dělat, abych se z toho smíchy nepočůrala.

„To bys mi přece neudělala?“ držím kamennou tvář. „Teda jemu,“ sjíždím pohledem ke svému rozkroku.

„No to ne,“ dochází jí, jakou by mi udělala radost, „to by pro tebe nebyla pomsta, ale dárek.“ 

„Myslím, že můžeš být úplně v klidu,“ usedám ke stolku, „chlapi tohle nedávají a mě navíc ani nezajímají.“

Vím, lhát se nemá, ale přece jí nemůžu přiznat, že bych s Richardem vlétla do postele, než by řekla „transka“. 

„Dvě dvojky bílého,“ usmívá se Richard a nese nám skleničky, jako bychom seděly v baru a ne u Stefi na terase.

„A ty si nic nedáš?“ hledí na něj a přitom si rukou zakrývá obličej před sluníčkem, které pozvolna vykukuje zpoza slunečníků.

Sice nevím, kolik je přesně hodin, ale pokud chceme někam vyrazit, je asi nejvyšší čas. Hledím na sluníčko, které začíná klesat k obzoru.

„Víš, že před západem slunce nepiji.“

„To je skvělé pravidlo,“ pokládám skleničku zpět na stůl, „stejně jsme se chtěli jít projít.“

„Vážně projít?“ kření se Stefi.

„No, trocha pohybu,“ získávám v Richardovi nového spojence, „nám rozhodně neuškodí.“

„Drahý,“ usměje se na něj Stefi a vypadá skoro jako moje matka, když má potřebu mě vychovávat, „ty možná, ale já se za celý týden nalétám až až, takže jsem celkem ráda, když si můžu na chvíli sednout.“

„Tak my půjdeme sami,“ chci ji trochu popíchnout.

„Klidně běžte. Já zavolám Martinovi, aby mě tu opečovával.“

Popravdě netuším, proč ji ze všech kamarádů napadl zrovna Martin. 

„Tak šup šup nezdržujte se,“ vypadá, že nás chce vážně vyhnat.

„Kdo je Martin?“ hledí na mě Richard nechápavým pohledem, zatímco Stefi vytáčí Martinovo číslo.

„Martin je prostě Martin.“

Asi bych mohla být o něco podrobnější, ale zrovna tenhle člověk se nedá popsat. Ten se prostě musí zažít.

Osobně ho neznám zas tak moc dobře, protože to je Stefiin kamarád, ale musím říct, že rozhodně nezkazí žádnou srandu. Pokud chce, aby na ni Richard žárlil, tak si na to nemůže vybrat lepšího člověka. Martin se totiž v takových situacích přímo vyžívá.

„Tak se nezdržujte,“ vyhání nás Stefi, „Martin je tu každou chvíli.“

Úplně jsem zapomněla, že bydlí ve stejném baráku, takže je schopný sem nakráčet v županu a střihnout si jednu žárlivou scénku jako na divadle.

Sotva to dořekne, zazvoní u dveří zvonek.

Zkoprnělý Richard neví, co si o tom všem má myslet. Stefi se královsky baví a já jdu raději otevřít.

„Ahoj drahoušku,“ vlítne na mě jako vlak od Kolína, „ale co blbnu.“ Huláká jako na lesy. 

„Taky tě ráda vidím,“ mám úsměv od ucha k uchu.

„Kde ses  toulala? To je celá věčnost, co jsem tě neviděl.“ Netuším, jestli to patří mně, nebo už hraje žárlivou scénu.

Ještě chybí, aby sklouzl k ženskému rodu, a myslím, že se může Stefi s Richardem rozloučit. Tohle úplně normální chlap nedá, to jsem si celkem jistá.

Martina naštěstí nenapadla stejná blbost jako mě, tak nechal župan doma a přišel v krátkých kalhotách a golfovém tričku s límečkem. Mám sto chutí se ho zeptat, jestli nejde randit, ale možná je to jenom proto, aby popíchl Richarda.

„Ahoj drahoušku,“ letí přes obývák rovnou na terasu, ignoruje přitom Richarda a vrhá se Stefi kolem krku.

Jestli by tohle někdo neoznačil za trapnou situaci, tak už asi nic. Richard zírá jako vyoraná myš, Martin se Stefi si to užívají a mně je to vlastně jedno. Pochopitelně se mohu bavit Richardovými rozpaky, ale musím říct, že je mi ho skoro až líto. Být to můj přítel, tak bych mu nic takového neudělala.

Je fakt, že Stefi se s tím nikdy moc nemazala. Možná právě proto s ní vydrželi jenom takoví exoti, jaké jsem po jejím boku poznala.

„Tak děcka vstávat, jde se ven,“ žene nás Martin.

Než se stihnu vzpamatovat, chytne mě za ruku a valí ke dveřím. U výtahu jsme pochopitelně první.

„Necourejte se,“ haleká co deset vteřin do bytu.

Také začínám mít pocit, že z procházky nic nebude, protože za chvilku zapadne sluníčko a já si nevzala nic na večer. Ne že bych zrovna zmrzla nebo mi nastydly vaječníky, ale mít něco na sebe, určitě bych se cítila lépe.

Trvá jim to vážně celou věčnost a Martin mě mezitím baví historkami z práce. Tedy z té druhé práce, kam za chvilku vyrazí.

Když Stefi s Richardem konečně vyjdou z bytu, vypadají oba spokojeně. Myslím, že má nejlepší kamarádka strávila posledních pár minut vysvětlováním, jak to vlastně všechno je.