Poslední dny se změnily v týdny a ty v měsíce vyplněné bezcílným bloumáním po šedých ulicích. Míjela jeden kanál za druhým, jednu ulici plnou cihlových domů za druhou. Míjela je bez povšimnutí, stejně jako míjely dny, týdny, měsíce a dokonce roční období. Kdo by to poznal v zemi s průměrnou roční teplotou těsně pod dvaceti stupni.
Pokud se nepodíváte do kalendáře, jenom těžko poznáte, že není léto, ale podzim. Bylo jí to jedno. Vytáhla vytahaný rolák s velkým límcem, dlouhou černou sukni, kozačky a šla do školy. Usedla na své místo a snažila se dekódovat, co po ní chce ta neforemná krabice u první lavice.
Nebylo to nic, co by stálo za pozornost, tak si otevřela poznámkový blok a začala psát. Z počátku jenom skládala písmena do slov, aniž by řešila pořadí či význam, ale v posledních dnech… Zamyslela se, zda to co píše, dává smysl. Nejspíš ne, ale pomáhalo jí to zapomenout.
Jistě vymazala Niky ze svého života, tedy spíše ze svého mobilu, ale hluboko uvnitř cítila, že je to blbost. Ohromná blbost, nemohla ji vymazat. Rozhodně ne jedním blbým tlačítkem.
Najednou ji připadalo, že smazala i část sebe.
Měla bych ji vrátit zpět, hledala způsob jak obnovit vymazaný záznam. Nenašla ho. Zabořila hlavu do límce a chtěla zmizet stejně jako letadlo, kterým Niky odletěla.
Po tváři jí začaly stékat slzy.
Sáhla po kabelce, tužce, bloku a vyběhla ze třídy na šedou ulici. Bylo jí jedno, že neřekla učitelce jediné slovo. Nemohla.
Tušila, že se z toho nedostane bez cizí pomoci. Měla by zajít k doktorovi, ale co by mu řekla.
Jsem hotová, protože moje životní láska upřela v letadle, zatím co… Usedla na obrubník a rozbrečela se. Bylo jí jedno, co si o ní kolemjdoucí myslí nebo že si rozmaže stíny.
Brečela, ale úleva nepřicházela.
Nejspíš by mohla brečet celé dny a nic by se nezměnilo, byla by apatická, bez jiskry života, kterou na ni ostatní obdivovali.
Ne, teď by ji ani nepoznali. Z vitální třicátnice je stoletá troska stočená do klubíčka na kraji silnice v úplně cizím městě.
Počkala, až ustane vzlykání, které slyšela, ale mohla s ním nic dělat a pak vstala. Sáhla do kabelky, otevřela zrcátko, papírovým kapesníkem opravila napáchané škody a vyrazila k nejbližšímu kebabu.
„Ahoj Tifany,“ pozdravil ji snědý kudrnáč, kterému se snažila vysvětlit, že s ní svou početnou rodinu rozhodně nezvětší.
Dokonce ho začala podezírat z tajené homosexuality. Každý nemůže být normální.
Od normálnosti přešla ke svému oblíbenému hovězímu pokrmu a z legrace si postěžovala, že nedělají vepřové.
Ušklíbl se a zmizel za závěsem. Buď našla způsob jak se ho zbavit nebo si vychutnává poslední minuty na tomhle světě. Pochopitelně ji přišel na mysl onen svět, ale než se stihla pomořit zpět do deprese, vyšla kudrnáčovo matka.
Nebyla ani trochu přívětivá, dokonce na ni začala štěkat arabsky.
Bezva budu bez jídla, došlo jí dřív, než došla žena k pultu. Jednak se netvářila, že ji chce obsloužit a pak by si od ní nic nevzala.
„Nerozumíš srandě?!“ okřikla ji svoji mateřštinou, což rozzuřenou ženu přibrzdilo.
Nečekala odpor a už vůbec ne v jazyce, kterému nerozuměla.
Byl čas vzít nohy na ramena nebo alespoň vypadnout než se vzpamatuje. Otočila se na podpatku a vyšla ze dveří s oběma rukama na kabelce. Netoužila koukat naštvané ženě zblízka do očí.
O pár bloků dál zapadla do malého čínského bistra a doufala, že k nim by se nedoneslo, co provedla u konkurence.
Z výrazu usměvavé ženy usoudila, že ne. Usedla a objednala si nudle s kuřecím masem, které snědla hůlkami.
Během oběda přemýšlela, co bude dělat zbytek dne. Měla dost promarněných dnů, které nic nepřinesly.
„Dnes to bude jiné!!!“
Bohužel ji nenapadlo nic jiného než zapadnout do klubu a večer sama do postele. I když tam dlouho nebyla, byla si celkem jistá, že odejde sama. Ne, že by neměla chuť na sex, ale přeci jenom se ještě nezbavila splínu.
Podzim umí být krutý, ať jste kdekoliv. Mizející slunce, přibývající déšť a brzká tma na náladě nepřidají. Byla si vědoma, že potřebuje nabýt baterky a tady se to nepovede. Bohužel ještě nenazrál čas zvednout kotvy a vrátit se… Vlastně ani neví kam.
„To jsou k nám hosti,“ vyhrkla Michelle, když ji málem porazila, jak se hrnula dovnitř.
„Ani nevíš, jak ráda tě vidím,“ přeskočila její jizlivost v hlase jako by šlo o nepovedený odstavec v úvodní kapitole zajímavé knihy.
Vážně ji ráda viděla, protože se v poslední době vyhýbala všem známým místům, dokonce i nakupovat chodila do vedlejší čtvrti, aby nikoho nepotkala.
Teď byla zpět na svém místě mezi lidmi, kteří ji dokázali podržet i pobavit. Jediné co nechtěli, bylo pití na sekeru.
„Minule ses vypařila a nezaplatila. Už jsem myslela, že s …“ než to stihla dokončit, vyšla zezadu Jenifer s rozpřaženýma rukama.
„Drahoušku!!!“ jala se ji rozmáčknout ve své velké náruči.
„Chyběla jsi mi.“
„Už jsme myslely, že se ti něco stalo,“ prohlédla si Tifany zkoumavým pohledem a přitom ukázala na Michelle, která neměla ráda tyhle srdce ryvné ciráty a raději zaplula do zázemí.
Pochopitelně nezapomněla připomenout dluh a položit lístek na kraj baru.
„Potřebovala jsem si srovnat pár věcí,“ mlžila Tifany.
Nechtěla prozradit, jak moc byla v prdeli a že z toho vlastně ještě není venku. Pokud ji mohl někdo pochopit, pak to byla právě Jenifer. Byla nejenom dobrá vrba, ale také uměla poradit. Dobře poradit a nejspíš by ji poradila, ať si zajde k doktorovi. Věděla to a tak začala vyzvídat, co je tu nového.
Nedočkala se žádné bomby. Život v komunitě byl podobně šedý a ponurý jako život ve městě. Přes léto sem zavítalo pár cizinců, ale teď se to vrátila do zaběhlých kolejí. Z jejího výrazu bylo poznat, že to není moc povzbudivé.
Tušila, že si holky nemohou moc vyskakovat, ale že by to mohlo být, až tak špatné netušila a to ji Jenifer vlastně nic neprozradila.
Hned věděla, co ji pomůže ze splínu, ale chtělo to správné načasování. Věděla, že nebude snadné najít správný okamžik, ale věděla, že dnes to nebude. Bude ráda, pokud jim vnutí peníze za minulou útratu.