blog

nevšední povídky pro všední den, ukázky z knih, prostě vše, co byste si chtěli přečíst

Tifany - 4. díl - Rande

Jan 26, 2020 od Sabine d'Iable
118
Tifany - 4. díl - Rande

Rána bývají krušná, hlavně ta po propařené noci. Někdy má člověk problém si vzpomenout, co a s kým vlastně dělal. To se mi naštěstí moc často nestává, ale dnes si jako na potvoru nepamatuji ze včerejší noci nic. Vlastně skoro nic.

Probudit se na gauči u Stefi není zase nic tak neobvyklého. Trochu horší je to s hlavou a s tím, co bych si měla pamatovat. Vím, že tam byla vysoká blondýna, co mě táhla na parket. Pak už je to jeden velký mlžný opar.

Opilci mívají štěstí a vždy dojedou, vybaví se mi léty prověřená pravda. Taky jsem dojela, chci se usmát, ale hlava mi třeští jako…  prostě hrozně mooooc.

„Bré ráno!“ huláká Stefi jako na lesy.

Její jindy příjemný hlas zní jako přístavní siréna, nemluvě o těch permonících, co mi v hlavě neustále klepou na kovadlinky.

„Pšt!“ dávám si prst před ústa a naznačuji jí, aby ztlumila svůj projev.

„No, už včera jsi vypadala báječně,“ slyším v jejím hlase její oblíbený sarkasmus a mám pocit, že dnes si to opravdu užívá.

Nemyslím si, že bych to včera přehnala víc než obvykle. Možná vážně stárnu.

„Dobré ráno, holky,“ vyhrabe se i Richard.

„Hlavně potichu,“ šklebí se Stefi a snaží se mluvit pološeptem.

Moc jí to nejde.

„No jo, včerejšek,“ ubere Richard na hlasitosti a přidá na posměchu.

Nebo je to možná sarkasmus. U něj to ještě nepoznám.

Ty dva si to snad trénovali celou noc, místo aby dělali něco zábavnějšího. Tedy pokud považují sex za zábavnější.

Ještě by k tomu mohli přidat pohrdavé pohledy, ale když na ně po očku mrknu, vypadají spíš soucitně.

Tohle bude chtít vyprošťováka, a to pořádného.

„Dobré,“ dostanu ze sebe po chvíli, když mám pocit, že mi v hlavě neřve tisíc paviánů.

„Jojo, těžká rána opilcova,“ usmívá se Richard a jde na terasu.

Vážně nechápu, jak si hned po ránu může dát panáka whisky. 

Na mobilu zapípá sms zpráva. Zase mám pocit, že mi musí explodovat hlava. Přesto po něm sáhnu a jedním okem se snažím přečíst text z neznámého čísla.

Díky za skvělý večer – bez podpisu.

Být trochu víc naživu, asi bych neznámé číslo vytočila, ale takhle přemýšlím. Vlastně nepřemýšlím, prostě vstanu, i když mám na sobě jenom krátkou saténovou košilku, co stěží zakryje luxusně vytvarovanou prdelku.

Miluji tyhle sexy modely, co mají navnadit partnera k nočnímu divočení.

Stefi se při pohledu na mě jenom pousměje a dál chystá oběd. Asi už si zvykla, že u ní vždy přespím v něčem takovém.

Nejspíš bych si měla vzít něco, čím Richarda nepřivedu do rozpaků. Sáhnu po župánku, který je jenom o pár centimetrů delší. 

Vše, co má být zakryto, je zakryto a já si konečně můžu dát vyprošťováka. Tedy vyprošťováka a redku (červené Marlboro). Přesně to si dám. 

Pozvolna končící prázdniny mohou být velmi depresivní – vážně nechápu, proč mě napadly zrovna prázdniny, když už jsem hezkých pár let ze školy.

Možná mám pocit, že něco končí a něco nového začíná. Naštěstí to není nový školní rok.

Usedám do křesílka. Hodím si nohu přes nohu. Usrknu z láhve piva a zapálím si cigaretu. To je sobota, jak má být. Hlavně žádné starosti a stresy.

„Dáš si s námi,“ slyším Stefi.

„Ne, díky, pojedu domů.“

„To nebyla otázka,“ usmál se Richard.

Děsivé. Začínají se chovat jako jednovaječná dvojčata. Vážně musím vypadnout.

Telefon… zpráva z neznámého čísla. Nechce se mi vstát, takže bude muset počkat, ale co moje zvědavost? Zvědavost nakonec překoná lenost. Než se zvednu, jde Richard pro něco dovnitř a na zpáteční cestě bere i můj telefon.

Konečně mohu zjistit, kdo mi to píše. Mozek pořád ještě moc nepracuje, a tak se mi nedaří přijít na to, jak to vlastně zjistit. Nejpřímější cesta je prostě se zeptat, ale tím bych přiznala, že si z včerejší noci nic nepamatuji. To není dobrý začátek, ať už půjde o cokoliv.

Nakonec odepisuji, že také děkuji za hezký večer. Ještě by bylo fajn vědět, komu to vlastně píšu. Jeden tip bych měla, ale jistá si tím nejsem.

Možná bych se mohla zeptat... Pokud se dělo něco naprosto nepřístojného, tak se ani ptát nemusím, protože se s tím Stefi při obědě určitě vytasí.

„Oběd!“

Tak, a teď se dozvím, co jsem včera vyváděla.

K mému velkému překvapení je u stolu nezvyklý klid. Skoro bych řekla ticho jako v hrobě. 

Podle toho, jak ti dva po sobě pokukují, se rozhodně něco stalo. Nejspíš si dávají přednost v tom, kdo začne.

„Tak spusťte, vy dva!“

Stefi vyprskne smíchy.

„Dobře, tak radši mlčte, myslím, že nechci vědět, co jsem včera vyváděla!“

„Mně to přišlo roztomilé,“ vypadne z Richarda, který se přitom tváří naprosto vážně.

Tak to je přímo děsivé.

„Roztomilé?!“ Stefi bude mít nepochybně jiný názor na význam toho slova.

„Nepochybně, drahoušku,“ vstoupím do debaty a po očku mžourám na novou zprávu, co mi právě přišla.

Chce to zopakovat, čtu několikrát za sebou. Bylo by fajn vědět co. Budu to muset zjistit.

Moc ráda, pokračuji v konverzaci, abych se dozvěděla, s kým že si to vlastně píšu.

Stefi s Richardem se už nepokoušeli nic naznačovat. Tak jsem se po obědě převlékla a vyrážím domů. Zrovna hledám klíčky od auta, když zapípá další zpráva.

„Co dnes?“ čtu polohlasně.

Že bych měla rande?

Čtení z Románu pro transky Román pro transky
Listopad 1 / 2012 Sabine d'Iable