blog

nevšední povídky pro všední den, ukázky z knih, prostě vše, co byste si chtěli přečíst

Tifany - 3. díl - Diskotéka

Jan 19, 2020 od Sabine d'Iable
164
Tifany - 3. díl - Diskotéka

Během procházky nás, tedy vlastně Martina, napadlo, že bychom mohli večer zajít na diskotéku. V ženských šatech jsem toho už zkusila hodně, ale tanec, to by bylo něco nepoznaného.

Malá premiéra – slovy klasika malý krok, mi s přibývajícím časem připadá jako velká blbost. Určitě skončí naprostým fiakrem, nebo hůř, pěkným průduchem. Když pominu, že nemám co na sebe, tedy že nemám v čem jít, což je obvyklá ženská výmluva, tak nevím, jak tančit. Ne že bych nikdy neviděla tancovat holky, ale jedna věc je na ně koukat a druhá věc to zopakovat, když jsem taneční poleno.

Sedím na terase a hledím na rozsvěcující se město. Přijde mi tiché a klidné, což je přesně pravý opak toho, co se odehrává v mém nitru. Nebýt skleničky tvrdého, kterou jsem si nechala nalít, asi bych tu poletovala, vyšilovala a byla zralá na pár facek. Takhle vypadám mnohem klidněji než Stefi, která poletuje sem a tam, vyšiluje, že nemá co na sebe, a je zralá na pár facek.

„Tohle je přesně to, co mi nechybí,“ komentuje Martin její celkem marné snažení.

„Ty jsi nikdy nechodil s holkou?“ zajímá mě, od kdy má jasno.

Místo odpovědi jenom zakroutí hlavou. Asi bych mu mohla závidět, protože já v tom jasno nikdy neměla a vlastně pořád nemám. Tedy v tom, že se mi líbí holky, jasno mám, ale ten zbytek je na vodě.

Někdy si říkám, že bych měla celý ten druhý šatník zapálit, ale pak přijdou večery a víkendy a všechno je jinak. Začíná to být trošku schizofrenní.

Jako bych ve dne žila jiný život než v noci. Jako by ve mně byli dva lidé. I když nakonec je to vlastně jenom jeden člověk, co přes den předstírá a večer se spokojeně zavrtá do léta utajovaných pokladů.

„Ty se nepůjdeš zkulturnit?“ vytrhne mě Martin z přemýšlení o životě, co je tak trochu na hlavu.

„Sice tu mám pár věcí, ale…“

„Ale stejně nemáš, co na sebe,“ šklebí se.

„Spíš nevím, jestli se mi někam chce,“ sedím a hledím na usínající město.

Dřív bych určitě neváhala a byla první, kdo by chtěl někam vyrazit, ale dnes…  Dnes není dřív.

„Stárneš,“ Martin nezvykle zvážní.

 Asi bych ho mohla označit za proroka, ale na tohle si vystačím sama. Stačí se podívat do zrcadla a je jasné, že už mi není osmnáct. Bohužel už ani dvacet a život se začíná řídit jinými pravidly.

Tak teď jsem navíc ještě patetická, uslzená a zralá na pár přes úsměv.

„Já?!“ hledím dál na město. „Já nikdy!“

„Všichni stárneme!“

Tomu říkám myšlenka dne. Jen mi přijde zbytečné kvůli tomu jezdit přes půlku města, sedět na terase s božským výhledem a usrkávat kvalitní drink. No to jsem mohla kurwa sedět doma a být stejně depresivní.

Asi bude nejlepší se zvednout a vypadnout! Jenom budu muset usměrnit Stefi, aby přestala vyšilovat. Koneckonců je úplně jedno, kam půjdeme. Hlavně že si to užijeme.

Moje nálada…  se mění každým okamžikem. Teď mám chuť natáhnout roztrhané džíny, černé triko s lebkou, sáhnout po křiváku a jít si někam vytřepat hlavu. Rozhodně žádné přeslazené disco. Doufám, že během večera nepřeladím na vážnou hudbu.

Mít chuť, tak jenom nevěřícně zakroutím hlavou. Místo toho usrknu, zahledím se na město a nechám Stefi, aby dál poletovala po bytě a hledala něco na sebe.

Možná bych si měla vychutnávat společnost mužského elementu, ale mám pocit, že dnes nejsme naladěni na stejnou vlnu. Dokonce začínám mít pocit, že nehrajeme stejnou skladbu a nejsme ani na stejné planetě.

Prdím na teorii relativity, tedy co se stárnutí týče, a taky na Stefi, která pořád neví, co si vezme. Nejspíš tím neotravuje jenom nás, ale i Richarda, protože přichází s nabídkou kvalitního alkoholu. Klidně bych brala i ten sex.

„Já už radši ne,“ hraju si se skleničkou, kde mám poslední lok.

Kdyby náhodou došlo na přesun do klubu, nechci, aby se mi motaly nohy. Stačí, že si občas šlapu na jazyk. Sice teď nevím, jakou to má souvislost, ale to je vlastně jedno.

Na druhou stranu, vracím se k teorii relativity, bych se měla setnout na plech, abych nemusela řešit děsivou realitu. Občas nechápu, jak mohou lidé v téhle společnosti vůbec fungovat. Možná jim k tomu pomáhá víkendový mozkový reset, hledím na prázdnou skleničku a zvažuji…  Ne, raději zůstanu při smyslech.

Richard usedá na volnou židli a mně začíná svírat děsivé ticho, které nedokáže rozvířit ani Stefi.

 

Trvá to další hodinu, než usedne prach a Stefi konečně najde něco na sebe. Můžeme vyrazit. 

O další půl hodinu později vstupujeme do klubu. Touhle dobou by tu mohlo být trochu víc živo. Na druhou stranu se nemusím stresovat, že by na mě někdo koukal, pokud by došlo na obsazení tanečního parketu.

Než stihneme zapadnout do prázdného boxu, otevře Martin svou náruč dokořán a s jekotem do ní vcucne vysokou blondýnu.

„Co ty tady?“ piští na celý podnik. „Neviděla jsem tě snad sto let.“

Blondýna si to užívá podobně, jako kdyby ji protáhl loukou plnou kopřiv. Podle výrazu tváře je blahem úplně bez sebe, když se jí rozhodne představit naši trojici. Je mi jí líto. Kdyby mi udělal něco podobného, tak ho na místě proplesknu.

„To je Niky!!!“

Když si s ní všichni potřeseme rukou, rve nás Martin do nejbližšího boxu. Na mě zbyde místo naproti Niky.

Potom, co začnou hrát první písničku, tam zbydeme jenom my dvě. Těžko říct, která z nás by nejradši vypadla jako první.

„Nechceš si jít zatancovat?“

„Já to moc neumím,“ hledám neprůstřelný argument, abych se vyhnula trdlování.

„To nevadí, já taky ne.“

Mám chuť na panáka, co jsem odmítla na terase, a teď navíc mám jít tancovat. No, je fakt, že to ticho začínalo být trapné. Nějak mě nenapadlo jediné téma k hovoru, což se mi moc často nestává.

Nepatřím mezi ty, kteří baví celou společnost, ale na druhou stranu ani nesedím v koutě a nečekám na konec světa. Teda teď zrovna sedím v koutě a vypadá to, že na něj čekám. Jenom nevím, jestli to tancování změní.

 

Táhne mě na parket!

Čtení z Románu pro transky Román pro transky
Listopad 1 / 2012 Sabine d'Iable