Letošní zima mi začala lézt na nervy. Sníh, kam oko dohlédne, a to dokonce i ve městě, kde to lze považovat za osmý div světa. Teplo, kam se jenom podíváte. Možná bych měla zapracovat na proteplování mezilidských vztahů, tedy mých vztahů k ženám. Stačilo by k jedné jediné. Nejspíš chci moc. Rozchod před koncem roku za asistence policie nebyl moc příjemný. Dodnes mi není jasné, proč jsem dostala kopačky a poseděla si pár hodin v cele předběžného zadržení.
Bez jediného slova mi blondýnka v uniformě řekla – můžete jít. Šla bych s ní, kam by jenom chtěla. Nejsem vysazená na uniformy, ale téhle dodávala punc neodolatelné přitažlivosti. Hnědé oči mě vtáhly do světa nekonečné fantazie, kde by mi nevadilo použití pout, co měla za pasem.
Dodnes mi stoupne tlak, když si vzpomenu na její pevný stisk a jistý krok. Moje trochu nejisté já zřejmě potřebuje přesně takový protějšek. Tedy nesmí to být až moc velká ranařka. Zatčení nesnáším zrovna dobře. Ostatně, kdo jo. Lehké povzdechnutí do ještě větší deprese. Blikající reklamní banner mě zaujal cenou. Za tisíc korun po celé Evropě. To jako vážně? Ruka posunula myš, ta ukazatel na plochém monitoru. Vystrčený ukazováček naznačil připravenost jít za tak úžasnou cenou.
Letecky do Říma – vyskočilo na mě.
„Moc ráda, ale až bude teplo.“ Prohodila jsem polohlasně v prázdné kanceláři.
Dřív, než jsem zavřela okno prodávající letenku, padl můj pohled na bílé okolí kanceláře. Chci za sluncem. V Římě to nebude zrovna na plavky, napadlo mě při prohlížení stránek s předpovědí počasí. Překvapivě tam bude slunečno a na únor i celkem teplo. Asi je tam víc teplých, napadlo mě trochu blbé zdůvodnění. Není tam nejspíš víc teplých, ale zasáhne je teplé proudění od jihu. Africký teplý vzduch uprostřed Říma? To by stálo za zvážení.
Šéfka mi schválila po návratu z oběda týdenní dovolenou a já tak mohla dokončit nákup elektronické letenky.
„Nesmím zapomenout na hotel,“ pár minut před koncem pracovní doby jsem otevřela stránku s rezervací hotelů.
Příznivá cena, poslední volný pokoj – hlásí informační bublina. Objednán. Další dva dny zbývající do odletu jsem nemluvila o ničem jiném. Řím sem a Řím tam. Dokonce mi přistály na pracovním stole špagety, naštěstí syrové a zabalené v pytlíku. Podle etikety pravé italské. Raději nebudu zkoumat, kde je vyrobili. Místo toho si zabalím přiměřeně teplé prádlo a zítra ráno pojedu autobusem na letiště.
Nervózní převalování skončilo, když soused o patro výš provedl ranní hygienu. Jeho hlasitý záchod a neurotické bouchání dveří mě už několikrát vzbudilo. Pět hodin na chlup přesně – oznamují ty důvěrně známé zvuky. Kéž by jednou zůstala klika nebo splachovadlo v ruce. Ale to by nejspíš vzbudil celý dům a ne jenom mě.
Dvě hodiny po nerudném sousedovi také opouštím byt. Troufnu si říct, že moje dnešní perspektiva se s tou jeho nedá srovnat. Vypnutá voda, abych nevytopila příjemnou paní pode mnou. Stačí zamknout dveře na všechny západy a vyrazit k nedaleké autobusové zastávce.
Do práce jezdím později, tak mě zaskočila smečka školou povinného potěru ověšeného hranatými krabicemi. Působí dost děsivě a dost odhodlaně vzít útokem první autobus, který přijede. Jestli přijede. Ucpaná ulice nevěstí nic dobrého. Vždyť není pondělí, bohužel nenapadl dostatek sněhu, který by odradil většinu sebevrahů od jízdy do centra města.
Konečně přijel autobus. K mému překvapení zůstala vzrůstající množina lidí obého pohlaví v rozmezí sedmi až deseti let stát na kraji chodníku. Ty zatracení smradi nejenom, že nenechali vystoupit lidi z autobusu, ale není možné přes ně ani nastoupit. Světýlko oznamující brzké zavření dveří doprovázené nepříjemným pískáním mě vybičovalo k nadlidskému výkonu. Pár povalených školáků koukalo vyjeveně ještě hodně dlouho potom, co autobus opustil zastávku. No co už, mají je doma nebo ve škole naučit, jak se chovat v ranním provozu.
Nic dalšího podobně adrenalinového mě už po cestě naštěstí nepotkalo. Dokonce jsem stihla doporučené dvě hodiny před odletem odevzdat zavazadla u jediného pultíku určeného pro odbavení celého letu. Pozvolné popojíždění obkročmo na obaleném kufru muselo působit hodně znuděně. Další ještě nudnější přešlapování přišlo při pokusu projít odbavovacími turnikety.
Detektor kovu a rentgen, naštěstí jenom pro příruční zavazadla – já svou dávku dostala minulý týden – a jsem v další dlouhé hale plné čísel. Možná jsem si měla u první přepážky požádat o kompas a mapu. Vzdáleně to připomíná orientační běh. Pokud do toho zasáhne počítačový šotek, tak spíš dezorientační.
Po chvilce tápání jsem našla svůj nástupní tubus a o dychtivě očekávaný týden mě může připravit jenom pád letadla nad rakouskými Alpami. Nebudu to přivolávat, tak raději vypnu mobil a připoutám se bezpečnostním pásem hned vedle dveří určených pro evakuaci.
Přetrvávající nervozitu rozptýlila vysoká brunetka, kterou jsem zaregistrovala už při odbavení. Stála u vedlejšího pásu a já si nemohla nevšimnout jejích nádherných kozaček. Ladné tvary plné sexu, vážně i něžnosti ve dvou provedeních. Mít možnost, hned bych si je vyfotila. Nejsem ujetá na boty nebo dokonce nohy, mám doma už jenom dvě skříně těch nejúžasnějších modelů a k tomu pár dvd a fotek, ale zatím nic tak úžasného.
Teď jde uličkou mezi sedadly, kéž si sedne vedle mě. Pohled na ty kozačky by mi nepochybně zpříjemnil následující hodinu a půl. Bohužel usedla o dvě řady dřív. Tak snad na letišti, až budeme čekat na zavazadla. Celou cestu jsem vymýšlela, jak ji oslovit, aby si nemyslela, že jsem blázen nebo, co hůř, třeba úchyl.
Nic mě samozřejmě nenapadlo, kromě jedné bagety a kávy nepřišlo žádné rozptýlení. Beznadějně zamilovaná do jejích kozaček vstávám ze sedadla. Poloprázdné letadlo samozřejmě přivezlo pár nedočkavců pádících k východu, aby tam byli první.
„Máte nádherné kozačky,“ vypadlo ze mě, když jsem si stoupla do fronty čekajících v úzké uličce.
„Děkuji,“ špitla trochu nesměle.
Teď by měla přijít prosba o vyfocení. To by mě nesměly hlasivky vypovědět službu. Hrůza. Naštěstí nepřišlo žádné koktání či chroptění. Jenom hlasité polknutí.
Fronta konečně zamířila k východu, kde nám usměvavé letušky popřály hezký den. Je hezký, předpověď vyšla bezezbytku, a mohl by být ještě lepší. Pořád mám ještě šanci u zavazadel. Pokud bych byla schopná odpoutat svůj pohled od její obuvi, postřehla bych černou minisukni z teplého úpletu, rolák zdůrazňující její symetricky tvarovaná prsa. Místo výstřihu má stříbrný kříž propletený koženým provázkem. Kabátek s kožešinovým límcem trochu ubírá mohutnosti jejích ramen. Posledním doplňkem je hnědá kabelka. Kombinace hnědé a černé není kdovíjak veselá. Na druhou stranu tu nebude běhat v květovaných šatech. Já mám co povídat se svou pouze černou garderobou.
Co čert nechtěl, zmizela v davu proudícího od vedlejšího tubusu. Další hledání kozaček mi znemožnilo pátrání po vlastním zabaleném kufru. Pak ještě najít vlak, podle mapy bude asi kilometr daleko. Pár dotazů nechápavých turistů, k tomu jeden místní nevrlý taxikář, to vše mě odradilo od žádání cizí pomoci při hledání konečné stanice. Lístek z automatu vypadl až několikerém vzteklém bouchnutí. Už jsem chtěla použít svoje oblíbené zvolání - što taká technika.
Po přestupu na autobus následovalo pár stanic k objednanému hotelu. Nepřeháněla jsem to s požadavky na luxus, tak mě autobusák vysadil uprostřed ničeho hned za viaduktem některé z mnoha víceproudých silnic. Vrzající kolečkám zjevně nevoní místní kvalitní povrch chodníku, tedy u nás bychom řekli nezpevněné cesty - podle definice v učebnici autoškoly.
Zmožená cestováním po hlavním městě víc, než přeletem přes zasněžené Alpy, jsem přistála na recepci. První, co mi padlo do oka, byly povědomé kozačky.