Jaká je pravděpodobnost, že pasažér letící s vámi tisíc kilometrů, přistane ve stejném hotelu? Matika nebyl můj oblíbený předmět, ale troufla bych si použít učitelovu oblíbenou větu - limitně se blíží nule. Ještě bych mohla zjistit, že bydlí ve stejném městě, možná čtvrti či dokonce ulici. Stejný dům nepochybně neobýváme, to bych si jí všimla.
"Dobrý den," usmála jsem se na ni, "přiletěly jsme stejným letadlem."
Chtělo to přidat vysvětlení, aby změnila svůj překvapený pohled. Místo toho přišel stejně nesmělý pozdrav – dobrý den – jako v letadle špitnuté – děkuji.
Místo dalšího rozhovoru věnuje pozornost mladé recepční při vyřizování své rezervace. Poodstoupila jsem, abych si potají vyfotila ty úžasné kozačky. Pár fotek, jedna lepší než druhá. Ta poslední ji zachytila celou, když se otočila, aby šla do svého pokoje.
Nevím, zda postřehla, že ji fotím. Místo pozdravu hodila hlavou a zmizela v chodbě vedoucí k pokojům. Než jsem stihla dojít k pultu, přeběhla mě postarší dvojice z Německa. Důchodci jsou všude stejní, všude musí být první, protože mají málo času. Snad jednou nebudu podobně nerudná, když budu muset někde chvilku počkat.
Konečně na mě přišla řada, já si vybrala pokoj s okny od frekventované silnice a praštila sebou o měkkou postel.
„Mám týden dovolené,“ houkla jsem celkem nahlas.
Tady mi nikdo nerozumí, stejně jako já sto padesáti programům v televizi. Tedy jednomu ano – anglická zpravodajská televize kazí monolitický blok těch italských. Nejsem tu, abych koukala týden do bedny. Co během dlouhých zimních večerů, z nichž první právě začíná, snad vymyslím.
Teď vyrazím na první procházku do potemnělého města. Najít na internetu, jak funguje doprava, není žádná sranda. Musím znát ulici a popisné číslo, odkud kam cestuji, a pak to na mě vybafne spoj. U recepce mají jízdní řád jediného autobusu stojícího kousek od hotelu. Musím si ho vyfotit, protože zastávky tímto výdobytkem civilizace rozhodně nedisponují.
Konec exkurze místní hromadné dopravy, vyrážím k hlavní atrakci. Osvětlené polorozbořené a přesto tolik obdivované Koloseum nejde nevidět. Mapa centra z recepce mi pomohla vybrat ty nejzajímavější památky, které chci vidět.
Z jízdního řádu vyplynulo, že autobus jede za patnáct minut. U nás bych nejspíš ještě zašla na pokoj a přemýšlela, co budu dělat následujících deset minut. Nejsem doma a nevím, jak přesné spoje tu mají, když ani nedají na zastávky jízdní řády, trochu mi to připomíná zkazky z Ruska. Přijdete ke sloupu a čekáte, až přijede něco jako autobus.
Vyplatilo se, autobus přijel o sedm minut dřív. Čekala bych vzhledem k italské lenosti spíš sedm minut po. Nejspíš spěchá, aby měl větší pauzu. Černovláska dorazila, když chtěl řidič zavřít dveře. Být venku kluk, nejspíš by je zavřel, takhle vrhl svůdný pohled číslo sedm, něco zamumlal a vyrazil po čtyřproudé silnici.
Tak do třetice. Tentokrát s jinými ještě úžasnějšími kozačkami. Chci vidět její skříň s botami. Moc chci. Jenom nevím, jak zlomit její ostych, který stojí mezi námi. Ač nejsem na holky, tak mě její nevinnost začíná vzrušovat. Vlastně nevím, jestli nejsem, do dneška jsem s žádnou holkou nic neměla. Při pohledu na její dlouhé černé vlasy vykukující pár řad přede mnou bych klidně to změnila.
Mám být za chlapa a jít do ní? Co když to tak nemá. To bude vážně trapné. Nejspíš podobně trapné jako pokus jednoho playboye sbalit mě buď z nudy, nebo pro blbou sázku s jeho oduševněle vypadajícími kámoši. Ne, tak trapné to určitě nebude. Pořádně jsem ho zesměšnila. Když myslím pořádně, tak opravdu pořádně. Rudý jako rak s kalhotami do půl žerdi zmizel, jak nejrychleji mohl.
Dvacet minut na konečnou uběhlo jako voda. Koupila jsem si týdenní lístek a vlezla do podzemky, aniž bych posbírala odvahu znovu oslovit černovlásku. Dokonce mi zmizela v pestrobarevném davu.
Je čím dál tím těžší dostat ji z hlavy. Z lovené zvěře se stávám lovcem. Genderové konstrukce mě nikdy příliš nezajímaly, protože mi přišly divně pokřivené ve prospěch několika vědecky vyhlížejících žen bojujících za ženská práva, což s mým vnímáním rodu nikterak nesouvisí.
„Výborně. Ještě do své dovolené vtáhnu feminismus,“ zamumlala jsem si pro sebe.
„Colosseo,“ přerušil mě hlas z repráku.
Musím vypadnout, než řidič zavře dveře, a já vystoupím u jiné památky. Osvětlená rušná ulice, za níž stojí osvětlená aréna. Stačí přejít, abych se dotkla historie. Vzrušující pomyšlení, co vše ty kameny zažily, čeho byly svědkem. Krev, pot, smrtelný sten, stejně jako bujará oslava vítězství – to vše pod jednou střechou. Stačí jeden dotek kamene podpírajícího celé monstrum a jsem uprostřed všeho toho dění. Z části vlastní fantasie a z části film Gladiátor. Silný příběh, stejně jako moje rozechvění.
Málokterá památka na mě zapůsobila tak emotivně. Nebýt zima, asi bych si seda a nechala na sebe působit její velikost. Tak ji alespoň obejdu, napadlo mě hned vzápětí. Od sledování mě vytrhla duha na jednom z domů.
Nikdy jsem v takovém podniku nebyla, proč taky, ale dnes s myšlenkami na černovlásku křížící mi celý den cestu…rozhodně stojí za zvážení, jestli bych nemohla objevit něco nového. Nejsem žádná odvážná školačka horečně experimentující se vším, co kolem sebe vidí, o čem čte nebo to zmíní v televizi.
Rozhodně pro mě prostory schované za duhovou vlajkou neztratily punc tajemna. Čas od času zaregistruji tu či onu informaci z gay lesbické komunity. Nevěnuji jim přílišnou pozornost. Proč taky, když neznám nikoho takového ve svém okolí či mezi přáteli. Snad nejblíž byl spolužák na střední, kterého si kluci dobírali, že je teplý. Nevím, zda byl.
Přemýšlení o neznámém světě mě přivedlo na přechod pro chodce. Přejdu po něm? Pokud ano, budu stát tváří tvář největšímu tajemnu mého života. Vstoupím do jámy lvové, která vede rovnou do pekla. Kotel plný síry, vařící se hříšníci a tak podobně. Pohádka pro děti vměstnaná do pár metrů čtverečních.
„Nezlob, nebo si pro tebe přijde čert,“ vychovávala mě máma léty ověřeným způsobem.
Dneska se pekla nikdo nebojí. Z našich životů vymizelo veškeré tajemno a zůstal jenom globální smrsknutý prostor prošpikovaný vševědoucím internetem. Příroda nikoho nezajímá, stejně jako základní pravidlo, že se na červenou nepřechází. Mladík měl opravdu namále, za neutichajícího troubení dostal vyčiněno od rozlíceného řidiče.
Asi bych jednala stejně. Tedy místo troubení bych šlápla na plyn a zapnula stěrače. Morbidně komická představa po pruhované cestě za svitu zeleného panáčka. Vstup do pekla vnímám s neurotickým škubáním v koutku levého oka a staženým žaludkem. Copak mě tam asi tak čeká? Sodoma Gomora třeba.
Dveře povolily, aby mě polilo horko. Nejsem náhodou spíš v sauně? Pak mě napadlo – jsem v teplém klubu. Vím, je to netaktní, ale celkem výstižné. Vážně je tu teplo. Kdybych nebyla tak moc vystresovaná, určitě bych připustila, že je venku zima a vstup do jakékoliv běžně vytopené místnosti přinese stejný pocit.
Pocit umocněný pohledem na černovlásku, jež mi zmizela v davu. Do čtveřice?