Teď vím, jak to černovláska má. Jenom nevím, zda to mám taky tak. Moje nevědomost mohla ospravedlnit neochotu oslovit ji. Teď vím, a přesto nemám odvahu. Jsem zbabělý srab lačnící po fotkách kozaček. Tam to začíná a končí. Nic víc v tom nebudu hledat. Dám si panáka, než půjdu zpět do venkovní zimy.
„Hi,“ pozdravila jsem přívětivou obsluhu za barem a usedla vedle černovlásky, což byla první volná židle.
Můj hlas ji překvapil. Taky mohu hrát překvapenou, ale proč to dělat, když o ní vím. Za mnou sedící skupinu příjemně vypadajících žen nespíš ne. Pohled do jejich přívětivých tváří mi dodal tolik potřebný klid, abych nekoktala při objednání panáka tvrdého. Vážně potřebuji vzpruhu.
„Máte tu volno?“ otočila jsem se na černovlásku.
Nemohl mi uniknout překvapený pohled dvojice stále přívětivých žen. Co je mohlo překvapit? Snad moje jadrná čeština vyměněná za celkem běžně používanou angličtinu, při jejímž používání si nalepíte – jsem cizinec. Černovláska jenom přikývla. Čtyři setkání a tři slova. Vážně není příliš výřečná. Nemám problém si vystačit sama, ale rozhovor, kdy jedna strana zatvrzele mlčí, vypadá jako nepovedený monolog.
Dám si panáka a pojedu zpět do hotelu. Servírka si dala s mojí objednávkou na čas. Asi má pocit, že všechno vyžehlí její líbezný úsměv. Odpolední siesta je nepochybně potřebné opatření, ale teď není odpoledne ani léto. Kdo ví, zda to postřehla.
Rozhořčení nad pomalou obsluhou přerušila otázka.
„Co vy tu?“ přidala černovláska další tři slova.
Celá otázka nepřirozeně posunutým hlasem vycházejícím ze rtěnkou zvýrazněných úst. Nic jiného není vidět přes dlouhé vlasy.
„Ani nevím,“ přiznala jsem bez rozpaků.
Otázka mi přišla divnější než moje odpověď. Neptala bych se kohokoliv, co dělá v baru, i když je pro čtyřprocentní menšinu.
„Na výlet do Říma,“ pozvedla jsem panáka.
„Na Valentýna,“ dodala smutně.
Nedávno objevený svátek zamilovaných mi úplně unikl. Tedy neunikl, okázale tyhle americké importy přehlížím a důsledně ignoruji. Doma dokonce došlo na záměnu MDŽ za svátek matek. Mám smůlu, nejsem matka.
Být v Římě na svátek svatého Valentýna, to stojí za přípitek i přes můj odpor k tomuto svátku.
„Na svatého Valentýna,“ ťukám do její skleničky s čirou tekutinou.
„Na lásku,“ zazní česky od stolu za mými zády.
Bylo bláhové čekat, že tu nenarazím na Čechy, ale rovnou celý stolek v gay baru? To je vážně nad moji představivost. Stejně jako mě překvapil přípitek i černovlásku. Naše vykulené obličeje musí vypadat opravdu legračně.
„Nechcete si přisednout?“ nabídla nám dvě volná místa.
„Proč ne,“ zvedám se, zatímco černovláska zůstává sedět.
„A přítelkyně?“
„Není moje přítelkyně,“ ten stesk musel postřehnout každý, aniž by mi rozuměl jediné slovo.
Přesunutí skleničky po kruhové trajektorii nebyl žádný problém, dokonce jsem postřehla, že přes počáteční váhání usedne černovláska vedle mě.
„Tifany,“ představila se brunetka, jež nás pozvala.
„Niki,“ přidala své jméno vedle ní sedící žena.
„Slávka,“ podala jsem jim ruku.
„Petra,“ špitla černovláska.
Velii a Josefínu nám představila Tifany jako své kamarádky, které jsou místní. Další hovor tak přešel z naší češtiny a jejich italštiny do všem srozumitelné angličtiny. Stále nesvá Petra sleduje nově poznané ženy.
„Co vy tu v zimě?“ zjišťuje Tifany.
Asi by mě napadla stejná otázka, kdyby nezmínila Velii a Josefínu jako kamarádky. Můj spontánní nápad vyrazit do neznámého města jí zaujal.
„Taky jsme takhle před lety přijely a zůstaly.“ políbila Niki.
Zvláštně roztomilé vidět dvě líbající se ženy, tedy ne, že bych to nikdy neviděla, ale nikdy to nebyly přítelkyně. No, možná jsem to jenom nevěděla. Ani tyto nemají na čele napsáno – jsem lesba. Petra jenom smutně pokrčila rameny.
„Copak? Rozchod?“ Vytušila Niki.
Pokrčení ramen vystřídalo kývnutí hlavou. Tím chtěla celé to pro ni jistě bolestivé téma uzavřít. Tifany bude nepochybně hodně zvědavá, protože ji začala bombardovat otázkami. Petra nakonec rezignovala a začala vyprávět o rozchodu s přítelkyní, protože chtěla takhle odjet na jejich první společnou dovolenou. Slovo – tahle – mi podle chápavých pohledů asi jako jediné nedává smysl.
„Co je za problém?“ Chci pochopit souvislosti.
„V ženském,“ usmála se Velie.
„No a jak jinak?“ Musím vypadat hodně přitrouble, protože se holky začínají usmívat.
„Jsem transvestita,“ odhalila Petra svoje pravé já.
Mít tak sebou slovník cizích slov, hned bych věděla, o čem mluví, tak to jenom velmi mlhavě tuším. Má to zřejmě něco společného s převlékáním mužů do ženských šatů. Vzhledem k pohledům čekajícím, co na to řeknu, asi není nejvhodnější být za negramotnou blbku, která neví, o čem je řeč.
„Kdyby se s tebou nerozešla, tak jsi tu teď s námi neseděla.“
Jediné, co mě napadlo, byl posun od negativního pohledu k pozitivnímu. Prý to zabírá. A nejspíš opravdu zabralo. Malý Petr 50 cm a 3,5 kg živé váhy je toho důkazem.