Večer v opeře (1)
Feb 13, 2013

Večer v opeře (1)

Darovaný lístek na čtvrteční operní představení visí na lednici pod magnetkou z prosluněného Madridu. Letošní léto strávené pod žhavým sluncem zanechalo na mé právě mlékem natřené kůži patrné stopy. Je příjemné ušetřit za solárko a moci si nechat ušít nové večerní šaty se splývavou sukní s hodně hlubokým rozparkem. Rajcuje mě, když při každém kroku zahlédnu krajkový lem podvazkových punčoch.

Někomu to může přijít nechutně sexistické, pokud ano, nemusí se dívat. Dlouhý zástup za ním sklouzne svým zrakem k odhalenému stehnu. Pokud mám hodně rozvernou náladu, tak přes černý lem přetáhnu červenou mašli upevněnou na elastické růžové pásce. Při drobném kroku není vidět celá, jen kousek vykukuje zpod saténových šatů na úzkých ramínkách s vypuštěnými zády. Ten kousek nadýchaného k zemi sahajícího sexu budu mít zítra večer na sobě.

Vzrušení z dlouho plánované kratochvíle kazí rozchod s ex miláčkem. Přistižení v naší posteli s... Ne, nemohu na to jméno ani pomyslet, natož ho vyslovit. Slza stéká po hladké tváři. Vystěhované věci uvolnily tolik místa, které nebude snadné zaplnit, a to nejen v šatníku, ale hlavně pod hrudním košem.

Druhý lístek původně visící na lednici zmizel s posledním zavřením dveří a já mám teď dilema, zda jít či nejít. Nevím, jestli dokáži ustát případné shledání, na druhou stranu tu visí ty nádherné šaty, a to nemluvím o pravidelném navštěvování fitka doprovázeného hladovými večery s knížkou v ruce.

Musíš jít - hučí do mě Marie od vyzvednutí modelu, který by ráda prezentovala na své chystané módní přehlídce. Po návštěvě opery si tak užijí minimálně procházku po vyvýšeném molu v doprovodu vedle stojících naleštěných lodiček.

Nekonečná noc plná přemítání, zda jít či nejít, podpořená nespočtem otrhaných okvětních lístků umírajících kopretin, po nichž přišlo počítání oveček, jež šly spát pár hodin před rozedněním.

Naštěstí dnes nejdu do práce, mám naplánovaný rozmazlovací den, manikúru, pedikúru, výřivku, masáž, oběd s Marií, nakonec kadeřnici a kosmetičku. Večer mi budou k nohám padat muži a možná i některé ženy. Dnes je mi to jedno, které pohlaví přijde dřív, to vyhraje. Mám na to chuť, tak to budu mít. Jenom nevím, zda je opera nejlepší místo na smyslů zbavené řádění. Není místo ani situace, kterou nejde nevyužít k této bohulibé činnosti. Zda měl bůh na mysli moje pojetí, to nevím, a protože nemám šanci se ho zeptat, nebudu si tím kazit příjemný den.

Vše běží, jak má, po snídani vyrážím taxíkem do relaxačního studia, kde mě čeká nekonečný výčet procedur přerušených obědem s rozlétanou Marií.

„Ty jsi o sto let mladší,“ snaží se mi zalichotit, jen co mě zahlédne.

„Beru to jako poklonu,“ usedám vedle ní a začínám listovat jídelním lístkem.

Kosmetička i kadeřnice odvedly skvělou práci a já mohu zamířit domů taxíkem, vyměnit dlouhé kalhoty za ještě delší šaty. S bezpečnou časovou rezervou pak vyrazit do majestátně působící budovy v doprovodu své nové kabelky. Místo po mé levici zůstává prázdné, nemělo smysl shánět záskok, protože vstupenky nejsou mnoho týdnů k sehnání. Na druhou stranu mě nemusí rozptylovat nucená konverzace a já si mohu vychutnávat vše od zvědavých pohledů na můj rozparek až po romanticky působící osvětlení zaplněného foyer.

Dlouhý kabát s velkým límcem ozdobený přezkami místo knoflíků odkládám za pomoci jednoho mladého sympatického muže do šatny a pokračuji dál s připravenou vstupenkou. Dvě sedadla po mé levé ruce zůstávají volná až do poslední minuty, kdy přichází elegantní zrzka, usedající vedle mě. Tak ukořistěná vstupenka nakonec nezůstala v rukách, jimž byla původně určena. Lehký zdvořilostní trochu škrobený úsměv mým směrem pár okamžiků před samotným začátkem.

Přestávka přišla včas pro moji emocemi zmítanou nakřápnutou dušičku, jež potřebuje vydechnout.

„Jmenuji se Beatrix,“ natahuje ke mě zrzka svoji ruku.

Má snad pocit, že podlehnu jejímu francouzskému přízvuku? Tak to se šeredně plete, nemám chuť naběhnout si na připravené vidle promyšlené pomsty. Ten, kdo má právo na mstu, jsem tu přeci já. Postelové podvody nejde jenom tak přejít, a pokud má protějšek navíc pocit, že o nic nejde, je celkem jasné, jak celá aféra může skončit. Přesně tak také nakonec skončila.

Lehké kývnutí na znamení registrace její osoby při nesnadné cestě podél zaplněných sedadel diváků, kteří nemají potřebu protáhnout či občerstvit svá těla. Já mám potřebu obojího, protože to masérka přehnala, tak že cítím svaly, o nichž píší snad jenom knihy.

Stát ve frontě u šatny mi působí šílenou bolest, nejspíš díky vysokým jehlovým podpatkům, jež zase tak často nenosím. Konečně na mě přišla řada a já se mohu zabalit do teplého kabátu předtím, než vyrazím do mrazivého venkovního povětří, protože nějaký aktivní blb zrušil kuřácký koutek.

Zábradlí nabízí oporu mým bolavým zádům. Pohled na úzkou tyčinku mezi dlouhými opálenými prsty s rudě nalakovanými nehty vyvolává vzpomínky na poslední velmi bolestivý rozchod. Než ji stihnu zapálit, mám před obličejem Beatrix se svým francouzským zapalovačem. Nevím, jaké dostala instrukce, ale na mě si nepřijde.

„Jak se vám líbí?“ snaží se navázat hovor.

„Myslíte Toscu?“ Přikývla a potáhla ze své zapálenou cigaretu. „Vždycky mě dostane.“

„Mě taky. Přestávka přišla právě včas.“ Jako by mi četla myšlenky. „Koukala jsem, že je vyprodáno. To bývá vždycky?“

Moje podezření, že vím, od koho lístek dostala, stoupá s každým dalším slovem. Mít tak jistotu... Ještě lepší by bylo vybavit si její obličej z nějaké akce. Bohužel si ji i přes moji dobrou paměť na obličeje nevybavuji.

„Vždy ne, ale toto představení bylo vyprodáno několik měsíců dopředu.“

„Aha. Mně ji koupili kolegové k narozeninám.“

„Gratuluji,“ podávám ruku.

Nebylo by divu, pokud by ji odmítla, jako já před pár minutami při spěchání na cigaretu. Není tomu tak, přijímá moji gratulaci ke svým kulatinám, jak neochotně prozrazuje. Další zajímavá informace trochu rozptyluje moje podezření nachystané pomsty, pracovala několik let ve Francii a před pár dni přiletěla, aby zde začala řídit filiálku. Na otevřenou otázku - zda není dárcem lístku moje ex zlatíčko, mi pochopitelně neřekne, že ano.

Při návratu do budovy mi dává svoji vstupenku, aby si mohla sundat kabát. Pohled mimoděk sklouzl na svěřený lísek. Moment, ona nemá sedět vedle mě, ale na tom druhém volném místě.  Takže to není pomsta - chce se mi vykřiknout.

Přes gong oznamující pokračování představení jdu na záchod, přepudrovat si nos a ulevit přeplněnému močovému měchýři. Elegantní zrzka jde za mnou k velkému zrcadlu pokrývající celou jednu stěnu situovanou jako výklenek, do něhož mohl architekt umístit řadu honosně působících umyvadel.

'Tady by se sexovalo,' napadá moji nadrženou mysl.

Jak nízké, až hulvátsky hrubé, myslet při prvních tónech opery, jež ke mně doléhají, právě na sex. Dohady mezi mnou a mnou, zda je to "politicky korektní", přerušuje Beatrix svojí přítomností u vedlejšího umyvadla.

Být tady a teď dostává při pohledu na její alabastrový krk úplně jiný rozměr. Kdo a co se to vlastně vrátilo zpět, s kým a čím mohu počítat, koho a čeho se mohu dočkat? Jednotlivé pády mohou doplnit další pocity z toho, že stojí vedle mě v jednoduše nádherných, drobnými kamínky ozdobených šatech, jejichž cenovku nechci vidět.

Není to chtíč, co mě začíná ovládat, ale touha, které je jedno, jestli deska, na níž leží moje kabelka, udrží její sportem formovanou postavu, protože nemám vzpěračské ambice ji na tu desku posadit. Spíš s ní chci strávit další chvíle při tónech mé zamilované opery.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.