Před chvilkou převažující chuť strávit s Beatrix příjemné chvíle hovorem o mé zamilované Paříži změnilo jedno jediné nadechnutí na nezvladatelnou živočišnou potřebu vzít si ji. Pohled do zrcadla může udělat z mojí perfektně nalíčené tváře cokoliv, co si bude ošálené podvědomí přát. Pár inspirativních fotek prehistorických ještěrů mi právě probíhá před očima.
Není to exotický deodorant, co zapříčinil nečekanou změnu, dokonce ani její pižmo, možná to bude afrodisiakum, které používají samičky k přilákání pářeníchtivých samečků. Může tato chemická substance fungovat i na mě? Může ze mě udělat stejné zvíře, jaké po této planetě pobíhalo před mnoha a mnoha tisicíletími, z něhož se nakonec vyklubal člověk?
Moderní chemie zřejmě zvládne vše, já bohužel netuším, jak mám odolat svým základním pudům. Mohu jenom bezmocně sledovat, jak mě lapila do svých perverzně zvrhlých sodomistických klepet.
Další nadechnutí mě připravilo o zbytek soudnosti a vnímání reality. Porucha není na vašem přijímači – hlásily televizní obrazovky. Tentokrát je porucha na mém přijímači, bohužel nedokáži popsat, jaká. Barvy zůstaly stejné, tvary také nevykazují odlišnosti, slyším její příjemný hlas s francouzským přízvukem, sahat na ní raději nebudu, snad jenom netuším, co vdechuji.
`Proč ne? ` pochybuje moje podvědomí o správnosti takového rozhodnutí.
To samé podvědomí, které mi předestřelo pravěké ještěry místo mé nalíčené tváře. Stejné podvědomí, jenž mě nutí zhřešit proti mému přesvědčení, proti neotřesitelné víře.
`Už vím. Je to boží zkouška, kterou zvládnu a odolám ďábelským svodům.` Takové myšlenky přicházejí po dalším nádechu.
Už žádné další nadechnutí. Musím co nejrychleji vyběhnout ven, nebo mě vrhne rovnou do pekelných plamenů, kde budu umírat v šílených mukách. Tělo se přes naléhání odmítá pohnout. Dokonce ani oční víčko nechce klesnout, aby navlhčilo osychající rohovku.
Strnulá poloha nemůže trvat věčně, jednou její kouzlo pomine a já budu opět moci ovládat svoji tělesnou schránku. Další nádech. Konečně ze zrcadla mizí hlava ještěra. Bohužel pořád nemohu zavřít oční víčka. Vnímám její krouživý pohyb před ústy, nejspíš si rtěnkou obarvuje nádherně plné rty.
„Nezajdeme na skleničku?“ Její slova mě vysvobozují z nepochopitelného sevření trvajícího nekonečně dlouhé minuty.
Mám pocit srážky se samotným bohem, v jehož existenci může věřit snad jenom věřící. Proč mi vlastně vnukla myšlenku nepřijatelnosti homosexuálního sexu? Třeba jí pod vlasy raší malé růžky a za mě si má připsat body, aby mohla postoupit v pekelné hierarchii o stupínek výš.
`Do pekla se zatím nechystám, ale můžeš mi tam držet místo hned vedle ohně.` posílám myšlenku při pohledu na ni, než zvážím, zda někam zajdeme.
„Ne. Chci se s tebou milovat.“ Ústa vypouští přesně to, co mělo zmanipulované podvědomí na mysli.
Zajímavé, že nevypadá ani trochu překvapeně. Dokonce tuto odpověď čekala nebo si o ni řekla, aby teď mohla předstírat znechucený nezájem. Podobný nezájem, jaký ode mě okusila při odchodu na cigaretu. Může hnout alespoň brvou, která prozradí, co si o té opovážlivé nabídce myslí? Moje čertovsky rozdováděné já je na koni, přesně tohle chtělo celá léta zkusit.
`Prostě přijdu na záchod, podívám se na první hezkou ženu a zeptám se jí, jestli mi dá.`
Hulvátsky přízemní myšlenka z pochopitelných důvodů blokovaná právě spatřila světlo světa. Teď může zavládnout všeobecné veselí, doprovázené létajícími špunty z nekonečného zástupu lahví šumivého vína.
Jak nedospělé, dokonce dětsky infantilní, není přeci možné mít vše, na co si jenom pomyslím. Život má jisté zákonitosti a omezení.
„Tak jo,“ souhlasí dřív, než stihnu pokárat svoje nezbedné podvědomí.
„Vážně?“ nevěřím vlastním uším, a to mi sluch fungoval celkem spolehlivě, alespoň mám ten pocit.
„Sice jsem to nikdy se ženou nedělala, ale jak říká moje kamarádka – zkusit se má všechno, a vy nejste nesympatická. Tak proč ne.“
Moje uši právě přijaly příliš mnoho informací najednou. Možná mi to může zopakovat ještě jednou a pomaleji. Příště to nahraji na mobil, aby mi neuniklo jediné slovo z toho, co říká.
„Že bychom to zkusily rovnou tady?“ pokračuje moje podvědomí a ruce zkouší pevnost desky, na níž máme odložené kabelky.
„Měla jsem trochu romantičtější představu,“ zkouší vycouvat z vlastní nalíčené pasti.
`Kotě nedělej drahoty,` podvědomí se inspirovalo nepříliš povedeným filmem pro pamětníky.
„Jakou?“
„Nadýchané peřiny v posteli s nebesy,“ začíná snít o zámecké ložnici a zahradě plné okvětních lístků, kterými bude chtít pokrýt dřevěnou podlahu.
Můj možná trochu podezíravý pohled ji zarazil v dalším spřádání naprosto konkrétního místa prvního sexu se ženou. K něčemu tak všednímu přeci nepoletím do Versailles, kde nás lapí četníci a v poutech posadí do šatlavy za vniknutí do jejich kulturního klenotu. To mi nepřijde ani trochu romantické a už vůbec ne praktické. Romantika s praktičnem v jedné větě? Jak ohavně přízemní.
„Něco trochu blíž by nebylo?“
„Něco mezi královským palácem a toaletou v opeře? Můžeme ke mně.“
Vážně chci přeskočit oblíbenou část plnou dvoření, nadbíhání a svádění, aby došlo na možná zajímavý sex? Dychtivé očekávání mojí odpovědi naplňuje místnost, v níž trávím výrazně víc času než při jiných návštěvách.
Sex na záchodě je opravdu trochu mimo můj vcelku pestrý seznam možných destinací a navíc zrovna netrpím potřebou utlačující mozek. Vypadá to, že její afrodisiakum přestává působit. To také mohu uprostřed cesty dospět k poznání, že vedle mě sedí ošklivá ježibaba, která má na tváři obrovskou bradavici, na ní chlup, na něm blechu a ddt taky nesmí chybět.
`Odvážnému štěstí přeje,` raduje se rarášek schovaný za mé umravněné podvědomí.
Třeba z ní nebude odporná čarodějnice a já si po přeskočení všech úvodních činností užiji kvalitní sex ve francouzském stylu.
"Můžeme," souhlasím s vědomím, že z opery toho beztak moc nezbývá.
Dvě postavy zahalené do zimních kabátů sestupují ze schodů k přistavenému vozu, s nímž zmizí v chladu zimní noci.
Crrrrrr - proklínám ten ďábelský vynález nazývaný budík.
Drobná úleva přeci jenom přichází s otevřením levého oka - dneska je pátek, poslední pracovní den tohoto náročného pracovního týdne. Pohled kolem mě trochu překvapuje. Nemám ležet v jiné posteli a vedle mě úplně nahá zrzavá Beatrix s francouským přízvukem?
Pípající upomínka v mobilu nechává zrzku zmizet - za dvě hodiny manikúra. Proč mám podruhé za sebou stejnou upomínku? Zase tak moc se nerozmazluji. Po odmáčknutí upozornění mobil ukazuje čtvrtek ráno, diář pak nabitý program končící večerní návštěvou opery.
To má být déjà vu? Neochotně usedám ke stolu, dobrá pojedu na manikúru a uvidím. Nejenom vidím, dokonce slyším stejně blbý moderátorský vstup jako včera. Recepční opět vstala pozadím napřed, manikérka si právě oblepuje prst.
Marie mi říká stejnou lichotkou - ty jsi o sto let mladší, jako včera. Stejný je i zbytek dne. Před odjezdem do opery přemýšlím, zda tam vůbec jet, když vím, jak dnešní den dopadne. No vlastně nevím, moje vzpomínky končí nasednutím do taxíku, který nás odváží k Beatrix domů.
No vida, třeba dnes prožiji ten nevázaný sex, který se mi kdovíproč nezdál. Mohu tak klidně usednout na své sedadlo a čekat, až přijde zrzavá Beatrix.
"Dobrý den," zdraví mě stejně jako včera.
"Dobrý den, nemáte chuť na sex?" nečekám na přestávku.
"Co si to dovolujete?" oboří se na mě a jen tak tak unikám facce.
"Ahoj drahoušku, málem jsem to nestihl." usedá Ivan na prázdné místo vedle mě.