Říci o sobě doma, že jsem na holky, asi nebyl nejlepší nápad. Poklidně plynoucí léta pod rodinnou střechou jsou zřejmě minulostí. Drobný příspěvek na domácnost nepochybně vystřídá nemalé nájemné. Stejně tak mohu s klidem sobě vlastním zapomenout na mamky úžasnou kuchyni.
Prohlížení inzertních serverů s podnájmy je moje hlavní pracovní náplň. Naštěstí máme po roční závěrce a tak není v účtárně takový frmol. Nabídky jsou bohužel mimo mé finanční možnosti.
„Co najít spolubydlící?“ Nápad Radky sedící u protějšího stolu není úplně od věci.
Sama bydlí v podnájmu s kámoškou ze střední. Pronájem jednoho pokoje skutečně vychází výrazně levněji. Nakonec to nebude pro moji peněženku tak hrozné. Dokonce mám na výběr z několika lokalit.
Ty nejblíž domovu automaticky přeskakuji. Jeden inzerát nedaleko práce vypadá slibně. Rozumná cena, navíc je to dívka. Odesílám zprávu s kontaktem na sebe. Vedoucí nesoucí mi denní nálož faktur přerušuje moje další hledání.
Po obědě přichází zpráva z neznámého čísla – pokud mám zájem mohu se přijít navečer podívat na byt. Zájem rozhodně mám, ještě přesvědčit Radku, aby šla se mnou. Nerada chodím na takové akce sama. Dneska nic nemá, takže po práci můžeme vyrazit.
Čekání než mi „padne“ je vážně úmorné. Před měsícem jsme tu málem spaly a teď když máme hotovo, nechce nás šéfka pustit ani o minutu dřív. Kdyby tak aspoň ty přesčasy zaplatila. Zatím nepřišla ani koruna navíc a podle šuškandy asi ani nepřijde.
Podnájem je vážně jenom pár bloků od práce. Nemusela bych ráno vstávat o hodinu a půl dřív. Zvonek u vchodových dveří vypadá trochu zdemolovaně. Nesrozumitelné zachroptění z prehistorického repráku vyloudilo jako odpověď moje jméno. Cvaknutí ukončilo další konverzaci.
Nekonečné čekání na chodníku přerušilo zavrzání vchodových dveří. Z nich na nás kouká divně vyhlížející přízrak. Na první pohled není možné rozpoznat, zda je to muž či žena. Podaná ruka, k tomu představení ve mně nebudí příliš důvěry. Ani Radka zřejmě nechápe. Její pokrčení ramen při mém tázavém pohledu mluví celkem jasně. No ještě, že jsem jí vzala sebou. Obě nás snad v pošmourném průjezdu nekuchne.
Nejspíš ne, protože pokračuje plouživým krokem k točitým schodům. Během stoupání do druhého patra drmolí něco nesrozumitelného. Přes klapání růžových pantoflíčků tomu není moc rozumět.
S významným povytaženým obočím otevírá omšelé dveře. Pohybem ruky nás zve dál. Teď to přijde, komplic schovaný za rohem mě vezme sekáčkem na maso po hlavě. Víc než případný komplic mě přepadl příšerný smrad. Tak nějak by mohlo zapáchat místo činu s několik dní tlející obětí.
Tak rychle jsem ještě žádný byt neopustila. Na chodbě přichází snaha o hluboký nádech. S poděkováním mizíme v domě. Ven nás naštěstí vypouští starší paní jdoucí domů s nákupem.
„Zvu tě na panáka,“ omluva přichází hned za dalším rohem.
Náš oblíbený bar má otevřeno. Dva panáky balantýnky v nás mizí dřív než stihne barman Martin vyndat džus z ledničky. Nejsme zrovna z těch co popíjejí tvrdé. Většinou zajdeme na dvojku červeného. Nabízené repeté už odmítáme. Jeden vyprošťovák stačí. Obě si dáme dvojku a zapadneme do našich oblíbených křesílek v rohu místnosti.
Dalších pár minut přemítáme nad tím, čeho jsme byly svědky. Neuvěřitelné, jak někdo může chtít takovou hrůzu nabízet. No pronájem dejme tomu, za neuvěřitelného skřípění zubů a několika denní dezinfekce s deratizací, ale bydlet s tím individuem v tom hrozném brlohu? To opravdu ne. Na Hlaváku mají bezdomáci komfortnější bejvák.
Martin před nás na stolek pokládá dvojky vína. Přepadlé obličeje mu nemohou uniknout. Zkrácená verze toho co jsme právě zažily ho zjevně baví. Podle všeho nás inzerát zavedl k místní postavičce, které nikdo neřekne jinak než Glum.
„Jestli hledáš podnájem, o něčem bych věděl,“ dodává na odchodu.
Další zákazník na baru nemá co pít. Lidí začíná pozvolna přibývat, večer tu má jedna kapela koncert. Název mi nic neříká, nevím zda dnes mám na nějaké křepčení náladu. Příští týden je konec měsíce a já nic nemám. Kdo ví, kde budu od prvního bydlet.
Prázdná sklenička přivolává Martina opět k našemu stolku. Podrobnosti o podnájmu neví, ale může mi dát číslo na kamaráda. S plnými skleničkami přináší vizitku. Honza Ječmínek – senior analytik v jedné neznámé bance. Tak to snad nebude Glumovo dvojče.
„Ahoj holky, co tu sedíte tak zkroušeně?“ Haleká na nás Silva, Radky spolubydlící.
Podle všeho přišla na koncert té kapely. Její kámoš v ní hraje na kytaru. Další dvojka přistála na stolku, k tomu ještě oříšky a brambůrky. Noc je dlouhá a nebudeme tu hladově koukat.
Radku rozpaluje doběla Silvy vyprávění o dnešním setkání s paní domácí. Na její adresu nemá slušné slovo od prvního výběru nájemného. Kdo ví, kam se poděla ta sympatická paní s pochopením pro snad úplně vše. Zřejmě zmizela beze stopy, unesena mimozemšťany.
Ranní budíček na podlaze vedle gauče u holek v podnájmu může přinést hned několik otázek. Bohužel není moc času na jejich zodpovězení. Je třeba dokončit exhumaci. Přijít v pátek pozdě do práce nechce ani jedna z nás.
Chvílemi i tři holky v jedné malé koupelně působí dost zmateně. Po pár dalších minutách konečně míříme do práce. Hlava mi třeští až hrůza. Štěstí, že vedle práce v krámku mají úžasné pečivo a rozlévají alkohol do kelímku. Naši oblíbenou kombinaci míchá bodrá majitelka hned, jakmile vidí naše ztrhané obličeje.
„Náročná noc,“ šibalský úsměv doprovázející toto konstatování.
Asi to nebyla otázka. Než projdeme mezi dvěma regály už má nachystanou první pomoc. Snad nebude bezpečák obcházet s alkoholovým testerem. Obsahy obou veselých kalíšků v nás mizí.
To mi vyvolalo jednu vzpomínku na noční řádění v klubu. Během pití jednoho z asi mnoha panáků u baru jsem se zeptala, jestli si náhodou Martin nehraje na dohazovače. Všichni ví o mém rozchodu s Richardem. Nikdo zatím nezná pravý důvod. Snad jim to neprozradí. Máme dohodu, že až na to budu připravena, řeknu to sama.
Pozvolna klesající hladina alkoholu v krevním oběhu mi dovoluje bez dalších následků sníst svačinu. Vedoucí je na školení, to značí poklidnou atmosféru pátečního nic nedělání. Po obědě nacházím trochu zdemolovanou vizitku na Honzu Ječmínka.
Příjemný hlas na druhém konci souhlasí s odpolední prohlídkou. Večer odjíždí na víkend k rodičům. Město, které prozradil mi nic neříká. Radka váhá, zda má se mnou vyrazit na další prohlídku. Ještě úplně nevyléčila následky včerejšího fiaska. Na konci pracovního dne zabírá argument, že je to podobně blízko jenom na opačnou stranu, navíc má ten kluk příjemný hlas.
V domluvený čas stojíme před zrenovovaným starším domem. Nový interkom vedle krásně natřených domovních dveří.
„Ahoj Honza,“ podává mi drobnou ruku sympatický elegantně oblečený kluk s krátkým sestřihem.
Tedy to je na panáka. Už zase, ale tentokrát v tom dobrém slova smyslu. Naštěstí zítra nemusíme do práce. Honza mezitím čipem upevněných na klíčích otvírá dveře. Výtah nás veze až úplně nahoru. Za bezpečnostními dveřmi je něco, co mi vyráží dech. Ne, už žádný mrtvolný zápach, naopak voňavoučké aroma nám jde naproti.
Nechce se mi věřit, že tady bydlí samotný chlap. Všude voňavo a naklizeno. Byt je mezonetový, jak Honza během prohlídky prozrazuje. Navíc nic malého. Pokoj, který pronajímá je snad větší než naše kancelář.
Cena bude asi taky pěkná šlupka. Překvapivě ne, zdědil byt po babičce. Nemá potřebu na tom rejžovat. Nakonec padne cifra na horní hranici mých možností.
„Beru,“ vypadne ze mě hned jak řekne kolik budu platit.
Mám to vážně kousek do práce. Byt je nádherný a spolubydlící stojí za hřích.