Nov 12, 2012

Veroniky blog - Povýšení

Společný oběd s šéfkou zadal příčinu k šíření obludně obskurních fám z nichž samozřejmě nestojí za zmínku ani jediná. Nebudu klesat na jejich nízkou úroveň. Ostatně každé téma je dobré pro jejich hihňací dýchánky v kuchyňce. Konec pracovní doby stále v nedohlednu. Nápad zapíchnout to dnes v práci dříve u šéfky překvapivě prochází.

Kladná odpověď na můj mail, nečekaný přírodní úkaz. Práci mám hotovou a tak mohu vypálit s odkazem na plánovanou kontrolu u doktora. Nikdo nevede v evidenci, kdy jsem byla na gyndě a pokud ano, mám zákeřnou infekční nemoc přenositelnou pouze pohlavním stykem se stejným pohlavím. No, takovou kravinu mi asi nezbaštěj, nejsem chlap.

Místo námitek jenom závistivé pohledy znuděných kolegyň. Vážně může někdo závidět, že jdete k doktorovi? Asi jo, nebo mě prokoukly. To je teď na vedlejší koleji, směřuji domů, kde na mě v peřinách čeká Linda. Příjemná představa odkopaného spícího miláčka vybledne při čtení lístku na stolku – musela ke klientovy, až skončí zavolá.

Volný čas navíc mohu věnovat úklidu, když tu je, nezbývá na tuto nudnou činnost čas. Pořád máme co objevovat a čím zpříjemňovat společně trávený čas. Než začnu uklízet vyprané prádlo, tak si narovnám záda, trochu pochroumaná sezením na mizerné kancelářské židli.

Chvilkové protažení dopadá podle očekávání hlubokým spánkem uprostřed týdne nikterak výjimečným. Ztlumený mobil bez přestání vrní, zatímco já spokojeně oddychuji. Až zaklepání na dveře mě probouzí v poloze vyhrabaného skrčence. Linda po desátém pokusu vzdala snahu dovolat se mi a vyrazila. Rozespalá tvář není na vítání zrovna ten nejpřívětivější obraz. To jí vůbec nevadí. Zlatíčko moje kouká na blikající mobil, jehož hlasitost od ranní porady nikdo nevrátil na původní slyšitelné hodnoty.

„Nepůjdeme večer do klubu?“

Ta otázka mi zní nějak povědomě, jenom v tomto rozpoložení neumím říct jak moc. Mám naspáno pár hodin k dobru, tak proč ne. Spokojené křenění nepůsobí příliš svádivě, přesto dostávám pusinku. Tolik mi celý den chyběla prdelka. Půjdu moc ráda kamkoliv bude chtít.

Zamilovanost na vás pozoruje nejvíce okolí, Radka je toho důkazem. Moje neustávající švitoření co Miláček a jak Miláček začíná zřejmě působit. Včera mě lehce zazdila při popisování společně ztráveného večera. Nevím jestli jí vadilo, že chodím s holkou nebo samotný stav vážné zamilovanosti? Tak či tak mě to zamrzelo, když poznala Dušana bylo s ní k nevydržení. Každá její věta začínala slovem – Dušan a pokračovala – dělal to a nebo zase tohle. Dost podobné mým chvalozpěvům. Pokud někoho máte, nevnímáte negativní reakce okolí. Proč také, jsou nepřející. Pokud osiříte a někdo právě vlétl do zamilovaného mraku, z hloubi duše nenávidíte debatu na téma můj miláček.

Před návštěvou klubu jdeme na večeři. Můj přihlouple rozespalý výraz vystřídal její – tajemný hrad v Karpatech. Ne že bych neměla ráda Karpaty, spíš nenávidím čekání na naznačené překvapení. Ještě horší jsou ta nenaznačená, což je případ dnešního večera.

Na návštěvě salátového baru obvykle není nic tajemného, nejspíš by nebylo ani dnes, kdyby v jejím hlase neznělo to očekávané těšení na kdo ví co. První vám přijde na mysl společná noc, ale pak si řeknete není první, tak to nebude tak překvapivé. Druhé mě napadlo nějaké zpestřovadlo společné noci – spíš ne, poté co včerejší noc zpestřila až až.

Tady někde dochází pozvolna nabíhající mozková kapacita. Naštěstí bar není daleko, tak mě doufám nebude dlouho napínat. Nevydrží to ani za roh našeho domu. Získání nového kontraktu je skvělá zpráva spíš pro ni. Nějak nedokáži docenit to, že má práci. Beru tyto věci naprosto samozřejmě a spíš mě otravuje, pokud mám něco dělat.

Reklamní kampaň pro jedno celoplošné rádio může nakopnout její snažení a prorazit v této branži o schůdek výš. Během pár desítek minut nahromaděné emoce teď vyletují jako petardy k nebi. Za poslední můžeme klidně zavřít dveře a usednout k pečlivě poskládaným salátovým miskám.

Přemýšlet nad střetem dvou odlišných pracovních světů nemá cenu. Lepší je podporovat věci, které vás sbližují. Těch máme zatím víc než dost, snad čas nepřinese příliš rozdílných jako třeba náhled na politiku. Jedno z odpočátku zapovězených témat vycházející z našich pohledů na konzumní svět.

Odborný přesun nahromaděného jídla z bodu A do bodu B doprovázím vyprávěním o dnešním obědě. Obě docházíme ke stejnému závěru – šéfka je „naše“. Při zmiňované otázce - zda nepůjdete večer do klubu, mám pocit rozehrané konspirace. Paranoia není nic nezdravého, pokud existuje opodstatněný důvod a to dneska doufám zjistím.

Klub zeje prázdnotou, nebýt holek za barem, dostanu neodbytný post apokalyptický pocit vyprázdněných ulic, domů a v neposlední řadě oblíbených klubů. Za námi přicházejí další holky bourající chmurné pohledy do budoucnosti. Pár jich znám od vidění, u některých mi dokonce z mlžného oparu alkoholového zapomnění naskakují jména.

Letmý pohled ke dveřím mě trochu děsí. Mám halušky nebo potřebuji brýle? Pohyb ruky při otázce zda vidí Linda to co já, zaregistruje nově příchozí dvojice. V paměti nenacházím nic co je dokázalo připodobnit. Prohlásit tento úkaz za národní kulturní památku je jistě nadsazené, jak jinak uchovat památku na první pohled vážně nevím.

„Ahoj holky,“ snaha o vykroucenou polohu hlasu Richardovi oblečenému do krátké minisukně, podkolenek a trička s velmi odvážným výstřihem, vyšla naprosto bezkonkurenčně.

Zavěšen do pomádou zmordovaného Krištofa, jehož outfit si také zaslouží smeknout. Původní údiv čeho všeho jsou naši ex schopni, střídá pobavení z komediálního pojetí sebe prezentace po překvapivých rozchodech. Vyrazit do města takto vymódění a ještě zajít do lesbického klubu, odvážní chlapci. Chtějí nám tím snad něco sdělit? Jde o sázku nebo je to jenom recese? Snad to prozradí.

Nejdřív něco k pití a pak jim kleknu na hruď co to má znamenat. Pokud na mě při této netradiční výslechové metodě padne Richard, bude dobré zjistit co si přidal do podprsenky. Krištof jako správný kavalír oběma přináší pití a Richard si mezitím snaží srovnat nohu přes nohu, popravdě moc mu to nejde, ale vypadá to hodně roztomile. Jestlipak svoji transformaci dotáhl do konce?

"Já jsem Šárka," natahuje koketně ruku hřbetem nahoru, jako když na ni čeká od Lindy polibek.

Teď ještě přidá ženský rod a mě smetou ze země rozesmátou na malé kousíčky. Něco ve stylu - drahá tvůj drink - znějící z Krištofových úst nám oběma dá zabrat. Udržet vážnou tvář? Skoro nemožné, přijde mi jako by se smály všechny moje vnitřnosti.

"Nová přítelkyně?" Rozsekne napětí smíchu moje šéfová.

To se mi snad jenom zdá. Překvapení s údivem, korunované naprostým zděšením nedokáže vyjádřit moje pocity. Krištofova souhlasná odpověď s přídomkem teto, celé rozpoložení umocňuje na kdo ví kolikátou.

Ex přítel mojí přítelkyně má za tetu vedoucí oddělení v němž pracuji? To chce panáka, hodně silného a velkého. Možná rovnou celou flašku. Místo nadměrné konzumace začíná mozek skládat neuvěřitelné puzzle. Proto dnešní oběd a navíc otázka jestli jdeme do klubu.

Krištof dal na víkendové rodinné akci k dobru historku o svém rozchodu. Jak jinak zdůvodnit, že dorazil bez Lindy. Teta Eva do té doby tající svoji orientaci dostala tímto nečekaný impuls k rodinnému comming outu. Bez většího zájmu přijatou informaci pár příbuzných ohodnotilo strohým - no konečně. Snad kromě babičky všichni věděli nebo alespoň tušili, že je něco jinak. Oboustranná úleva odstartovala uvolněné veselí.

Půlnoční rozhovor mezi Krištofem a Evou přinesl další zajímavou informaci, Lindy nová přítelkyně je Richardova bývalá. Moje jméno není nikterak zvláštní, tak jí nenapadlo, že dělám ve stejném podniku, až pokračující Krištofova sdílná nálada došla do bodu s názvem - můj zaměstnavatel. Cesty opilcovy jsou vážně více než křivolaké a odporně pravdomluvné. Fotka na mém stole, kde poznala Lindu, jenom potvrdila mlhavé informace pozvolna vystupující z výkladní skříně zapomnění.

Na poslední volné místo u stolu dosedá Evy přítelkyně Jana - ano moje první lesbická láska. Tato skutečnost je na celém dnešním večeru asi ta nejméně šílená. Koloběh nebo chcete-li recyklace bývalých a budoucích partnerek nebude v této komunitě zřejmě nic výjimečného.

Po vzájemném představení následovaném pusinkování přes a podél stolu, obracíme pozornost na nový pár Krištof, Šárka. Na moji otázku - koho napadl tento duet - nechce ani jeden z nich odpovědět. Malá komorní etida na téma mamka a taťka vyráží do společnosti začíná bavit okolní stolky stejně jako nás. Tak hlasitý projev pozměněnými hlasy prostě nepřeslechnete.

V práci houstnoucí atmosféru ukončuje dlouho očekávaný výběr zástupkyně vedoucí. Na koho ta "pocta" padne není do poslední chvíle jasné. Dlouhosáhlý projev má zřejmě ospravedlnit protekční výběr z úzkého hloučku oblíbených. Překvapením pro všechny je vyřčené jméno na konci.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.