Dalších pár dní proběhlo v prapodivné atmosféře zkoumavých pohledů. Prvotní nadšení z toho, jak to přátelé vzali, opadávalo jako pěna v půllitru, který právě stojí přede mnou. S podivem je také návštěva mého oblíbeného baru, kde si začínám připadat jako vetřelec. Divný pocit – sem nepatříš – začíná převládat nad všemi těmi hezkými večery v jeho útrobách strávených.
„Ty nejsi namalovaná,“ kouká na mě Radka ráno v kuchyňce.
Vaření kávy je náš startovací rituál, bez něhož nejsem schopna začít fungovat. Po včerejší bouřlivé noci v klubu jsem byla ráda, že jsem nezaspala. Na malování obličeje nepřišla jediná myšlenka. Jednu zajímavou odezvu to přeci jenom při ranní cestě do práce mělo, zmizelo to svlékající slintání nad mým výstřihem. Vlastně dneska žádný nemám.
Dorazit do práce v kalhotách také vzbudilo u kolegyň pár podezíravých pohledů. Ženy mi přišly vždy všímavější, stačí přijít s novým přelivem a hned mají půl dne o čem mluvit. Probudit v mužích byť jenom zmínku, musela bych přijít s hlavou do hola a možná ani tak by nereagovali.
Přemítat nad reakcí okolí můžete obvykle celé hodiny, naštěstí káva bude uvařena mnohem dřív. Tedy naštěstí, Radka bude chtít nějakou odpověď. Zřejmě absenci ochranného zbarvení připisuje mojí nové „zálibě“. Z části ji mohu dát zapravdu, včera v klubu nebylo moc holek nalíčených. Přijde mi to škoda, některým z nich by decentní líčení rozhodně podtrhlo jejich ženskost a o to možná jde.
Občas jejich snaha nebýt ženami působí trochu morbidně. Skoro si říkám jestli by jim nebylo lépe jako mužům. Ani náhodou – odpověděla mi jedna z těch, u nichž bych nechtěla odhadovat pohlaví.
Dovařená káva a Radka bez odpovědi, její drcnutí přišlo chvilku před tím, než můj prst prošel ouškem ohřívajícího se hrnečku. Vážně chce slyšet všechny podrobnosti nebo jenom prosté – ráno jsem to nestihla. Není čas na dlouhé vyprávění, stejně by ji to nezajímalo.
Šéfka nadšeně cupitající s další náloží papírů není element podněcující probírání mimo pracovní aktivity hned po ránu. Štos rovnoměrně rozdělený na všechny stoly nám vyžene z hlavy roupy nebo tak nějak s oblibou doprovází rozdělování práce. Myšlenky mi skáčou od čísel k Lindě. Dnes má schůzku až v poledne, tak nejspíš ještě spinká. Nebylo snadné odejít do práce, zatímco ona zachumlaná do peřiny spokojeně oddychovala.
Pohled automaticky padne do míst, kde celé měsíce ležel rámeček s fotkou mě a Richarda. Dlouho trvalo než jsem ji z rámečku vyndala. Nebýt Radky je tam možná doteď. Tak dlouho do mě vandrovala, až jsem nakonec fotku vyndala. Prázdný rámeček tak nastolil další otázku – mám si tam dát fotku s Lindou?
Coming out v práci jsem neplánovala a nevím, jestli by fotka dvou holek, na stole kde předtím byl přítel, prošla bez všetečných otázek. Jednu vytištěnou mám schovanou pár dní v šuplíku. Vznikla při první návštěvě klubu a podle nezúčastněných na ní vypadáme hrozně zamilovaně. Pohled na ní mi dodává zvláštně bojovou náladu, s níž přeperu celý svět. Fotka tak putuje do rámečku dříve, než mě zasype další hromada papírů.
„Hezká fotka,“ hodnotí šéfka, když přináší další faktury k zaúčtování.
Radky překvapený pohled přebije její šibalské mrknutí. Šéfka je na „naší“ straně? Možné to je. Co vím, má za sebou celkem drsný rozchod. Podrobnosti nikdy neventilovala, ale pár týdnů s ní nebyla kloudná řeč. Když na dveřích její kanceláře vyměnili jméno, tak přišlo uklidnění. S trochou nadsázky mohu jako důvod označit nepřekonatelný odpor k manželovi. Nervozita zřejmě vycházela z jejího strachu, zda nepřijde o děti, hodně na nich lpí. Stejně jako vyměnila společnou rodinou fotku za fotku dětí.
Konec jedné etapy na obědě zřejmě střídá start nové. Jak jinak si vysvětlit její přisednutí k naší osamocené dvojici. Radka s něčím důležitým na srdci nedala pokoj, dokud nás nedostala co nejdál od ostatních holek. Stejně překvapivé pro ně musí být přisednutí šéfky, která s námi nikdy na obědě neseděla.
Víte z čeho vznikají drby? No jistě, právě z těchto situací, kdy dáte okatě všem najevo náklonnost. Snaha některých lézt šéfce do patřičných míst byla neuvěřitelně okatá a ona si teď přisedne k nám. Houstnoucí ovzduší v naší kanceláři přejde v nelítostný arktický mráz. Z neúspěšných šplhů máme najednou úhlavní nepřítelkyně na život a na smrt. Tedy ne že bych to v minulosti nějak řešila. Snad mě to nebude příliš trápit ani v budoucnosti.
Po zdvořilostní frázi, zda si může přisednout, aniž by čekala čekala na odpověď usedá vedle Radky, přichází další dotaz nad rámec všeho, co by od ní člověk čekal osobní.
„Na té fotce je tvoje přítelkyně?“
Sonda do mého soukromí proniká přímo a bez okolků. Překvapené pohledy kolem nás střídají ty naše. A je to tady. Najednou mi nepřijde nápad dát fotky svojí lásky na pracovní stůl tak skvělá, neřkuli úžasná. Byla to asi pěkná blbost, navíc teď přiznám barvu a poletím jako namydlený blesk bez odstupného.
Krátké – ano – mi připomnělo fragment nedávno zhlédnutého filmu. Pokračování nebylo tak veselé, jak bych hlavní představitelce přála. Mě také nejspíš nečeká nic příjemného. Tedy možná ještě nemusím psát výpověď, pokud mohu soudit podle šéfky obsáhlejšího – to je skvělé.
Možná by nebylo od věci její postoj poněkud rozvést, tedy pokud bych mohla doufat, že bude chtít zrovna přede mnou probírat svůj soukromí život. Nic tomu nenasvědčuje, zatím co poklidně pojídá svůj oběd. Miluji takto nakousnuté myšlenky vypuštěné do éteru, bez ochoty cokoliv objasnit.
Hromada vyrojených otázek může plout prostorem aniž by ji to jakkoliv zajímalo. Nás s Radkou to rozhodně zaujalo. Ráda bych na pár z nich znala odpověď. Možná někdy jindy a kdo ví zdali ne už večer.
„Nepůjdete večer do klubu?“ Pronáší na konci oběda jako nic a pak mizí na odpolední poradu.