Sobotní rána mají rozhodně svoje kouzlo. Tedy ta, co nejsou v kalendáři mezi 25. květnem a 10. říjnem.
Zhasni, chci zařvat na otravné sluníčko, které mě od konce května do začátku října otravuje svými štiplavými paprsky.
Místo autoritativního hlasu, pod nímž sklánějí moji podřízení zrak, by ze mě vyšlo maximálně nesrozumitelné zachroptění, pokud vůbec.
Včerejší oslava čtyřicátých narozenin mojí nejlepší kamarádky stála za to. Vlastně ani nevím, kde byla a jak to že spím ve své posteli.
Stejně tak netuším, kde zůstal švihácký blonďák s modrou bugatkou, kterého mi pořád předhazovala jako rybě návnadu.
Ne. Není správný čas na podobná přirovnání, protože mám hlavu jako střep.
Jedinou myšlenku, jenž mi zní v hlavě jako siréna má na svědomí můj o pár let starší šťastně ženatý bratr: „Buď se nauč chlastat, nebo se na to vybodni.“
Co naplat, musím mu dát za pravdu a protože se to zřejmě nikdy nenaučím, nezbyde mi než pověsit alkoholové dýchánky na hřebík.
Po bratrově poučné lety prověřené větě přichází mámino povzdechnutí, že se snad nikdy nedočká vnoučat. Jako by jí nestačili bratrovy raubíři. Ostatně je nositel rodového jména, takže máme splněno. Mohu si odškrtnout jeden z mnoha úkolů, které pro nás s tátou připravili.
Těmi dalšími se teď rozhodně nebudu zabývat, protože musím přelstít sluníčko prosvítající pootevřenými žaluziemi. Mohla bych je zkusit zatáhnout, napadlo mě.
„To bych musela vstát,“ oponuji polohlasně a nořím obličej zpět do polštáře.
Ani náhodou, snažím se opět usnout. Bohužel po chvilce mi dochází kyslík a ani otočení na druhou stranu mě nezbaví pronikavého světla.
„Vestavěná skříň se zrcadly byl pěkně blbej nápad,“ spílám, mámě, která pojala podezření, že rozumí bytovému designu a začala mi organizovat nový naprosto prázdný byt.
Těžké odporovat dominantním lidem, kteří mají váš tedy můj život pod palcem. Je až s podivem, že dokáži řídit celé oddělení, aniž bych jí nevolala každých pět minut.
Nevolám ani, když musím. Tedy vyjma narozenin a svátku. Vlastně svátků.
Když se přiblíží některý z významných dnů, splním svoji povinnost a pevně doufám, že bratr odjel na služební cestu, abychom odložili rodinnou sešlost o pár dní, týdnů možná měsíců.
Vím, že jsem hodná dcerka, jenom nevím, co se staroušky probírat. Obvyklá témata jako chlapy či ještě oblíbenější děti vážně nenávidím.
„Dělám kariéru,“ naježím se a jdu vykouřit dalších pár cigaret v očekávání, že změní monotématický hovor.
Těžko se mi může někdo divit, když raději vyrazím bruslit nebo hrát golf.
„GOLF,“ vylétlo ze mě.
Letmí pohled na mobil, který lakonicky poznamenal to samé díky upomínce, navíc prozradil, že je Markéta tady.
To stihnu, koukám z okna na tréninkovou plochu, kde od božího rána řádí nedočkavci. Další vyrážejí co deset minut za osmnácti jamkami, které přinesou trochu únavy, zábavy a pomohou vyčistit hlavu od každodenních starostí.
Já tu svoji taky vyčistila bohužel s trochu drastickými následky, žehrám na bolestivé odbourávání alkoholu.
„No což jdeme bojovat,“ snažím se pozřít něco tuhé stravy a zapít to alespoň trochou vody.
Raději bych si dala kávu, ale ta mi v takových situacích spíš uškodí než, že by pomohla. Určitě na ní dojde, utěšuji se cestou k autu zaparkovanému v podzemní garáži.
Mohla bych jít pěšky a většinou tak činím, ale dnes ne. Obava zda nenadýchám, pokud by mě zastavila hlídka republikové Policie, mizí v mlžném oparu bláhové naděje, že je to moc blízko než, aby stihli pustit blikající nápis "STOP".
Zase tolik jsem toho nevypila, přikládám další argument pro.
„Kde jsi?“ pípla mi sms zpráva od Markéty.
„Soudruzi máte smůlu musím jet,“ usedám za volant a přemýšlím, jak se ten ďábelský stroj vlastně ovládá.
Lehká pochybnost a fakt, že to mám tři sta metrů, nakonec mění odhodlání jet vozem. Stačí několika minutové hledání páčky, otevírající zavazadlový prostor, abych vyprostila vozík s bagem.
„Ahoj, už letím.“ Stíhám rychlou omluvu do telefonu.
Místo čekání na odpověď tlačím, tlačím a funím. Ještě projet kolem navoněných floutků v růžových kalhotách a budu na místě.
„Musím si dát kafe,“ usedám do křesílka vedle dost naštvané Markéty.
„Už dvakrát jsem posunula Teetime,“ uzemnila mě ledovým pohledem a poklepala si na místo, kde obvykle nosí hodinky.
„Veronika slavila čtyřicátiny,“ krčím rameny a mávám na servírku s nepřítomným pohledem.
Vypadá, jako toho moc nenaspala, protože věnovala čas stejně pošetilé zábavě. Mě bohužel nic jiného nezbylo. Přeci neřeknu ne, své nejlepší kamarádce, když slaví kulatiny.
„Taky mě to čeká,“ povzdechla si.
Místo dalšího lamentování si také objednala ještě jednu kávu, zákusek a došla posunout náš startovní čas o celou hodinu.
Spousta času dát se dohromady, kvituji s povděkem její rozhodnutí netlačit na pilu.
„Nevyrazíme po obědě?“ napadlo mě při pohledu na hodiny, když přišla z recepce se dvěma kartičkami.
„Po obědě?“ pohlédla na mě nechápavě.
„Máme startovat v jedenáct. K tomu si přičti minimálně čtyři hodiny. To umřu hlady.“ Nepředstírám zděšení.
„Tak si dej snídani,“ posunula ke mě seznam potravin, které bych nepozřela za střízlivá natož s rozbouřeným žaludkem.
„Půl hodina už nás nezabije.“
„Tak si to běž vyřídit,“ ukazuje směrem k recepci, „já už ze sebe nebudu dělat vola.“
„Krávu,“ špitla jsem a vyrazila do místnosti s recepční za vysokým pultem vedle spousty pečlivě přerovnaného golfového vybavení.
Nevím, co měla Markéta za problém. Recepční mi řekla nový čas a ještě se na mě usmála.
Při pohledu na zrzku upíjející z hrnku přemýšlím, o čem si budeme hodinu a půl povídat, protože kromě golfu nemáme nic společného.
Je to jako v práci, kdy jdou kolegové po pracovní době na jedno, aby pokračovali v debatě o tom, co řeší celý den.
Nám tak hrozí, že budeme probírat golf. Ostatně nebýt jednoho turnaje, kam mě přihlásila Veronika, tak Markétu neznám.
Marně přemýšlím, co mi dvě máme asi tak společného. Pořád mě nic nenapadá.
„Už jsem si myslela, že nepřijdeš.“ Přišla s obavou a lehkou výčitkou sotva jsem dosedla.
„Po včerejší noci, která skončila někdy na ránem jsem ten budík vážně neslyšela.“
„Tak jsi měla říct, že jdeš slavit Veroniky narozky.“ Přidala další výčitku a já začínám litovat, že jsem nezůstala v posteli.
„Asi jo,“ připouštím a usrkávám první doušky svého oblíbeného latté, které mě snad nakopne.
Po mé strohé odpovědi nastalo ticho, přesně jak jsem očekávala, protože my dvě nemáme vůbec nic společného. Zatím co já sedím na židli šéfky oddělení v bance, tak jí živý dělání webových stránek. Já mám pevnou pracovní dobu a ona je na volné noze. Já jsem bruneta a ona zrzka. Snad jenom výšku máme skoro stejnou. Jestli spolu budeme chodit častěji na dámskou tour, tak si vysloužíme přezdívku dvě bydla.
U výšky naše podobnost končí. Dokonce ani v oblékání nemáme stejný vkus. Vážně nesnáším záplavu růžové, kterou nejde přehlédnout, zatím co ona se v ní vyžívá. Nepamatuji si, že by na sobě neměla něco růžového a je úplně jedno co.
Při pohledu na nás dvě se mi chce říct co s načatým večerem, kdyby nebylo deset ráno, nebo možná dopoledne to podle toho v jakém časovém pásmu vstáváte.
Osobně dávám o víkendech přednost Havajskému času, protože přes týden bývá budík stejně jako můj nadřízený dost nekompromisní.
Nezažila jsem takového pedanta prohlížejícího docházkový systém místo čtení soukromé pošty u první ranní kávy. Možnou nemá soukromou poštu. Možná ani soukromou emailovou adresu.
Z dalšího přemýšlení o nesmrtelnosti chrousta mě vytrhlo Markéty vyprsknutí: „Co ta tu dělá?“
Pohled přitom upřela na dvojici příchozích žen.