Víkendová lesba - 1. kapitola ~ 6. část
Nov 21, 2014

Víkendová lesba - 1. kapitola ~ 6. část

Mlha přede mnou a mlha za mnou postupně ustupuje. Dokonce začínám vnímat monotónní pípání. Jediné co neslyším, jsou hlasy. Nějaké by tu mohly být. Měla bych slyšet mamky starostlivý hlas, otcovo hořekování či bratrovo uklidňování. Měla bych slyšet něco z obvyklého rodinné koloritu, když zpackám další věc ve svém už tak dost zpackaném životě.

Nejspíš jsem zklamala úplně všechny, protože nemám muže a děti, vrací se mi rodinou předhazovaná skutečnost jako bumerang.

Nechci pořád do kola opakovat, že děti, muž a pečlivě naklizená domácnost není to, po čem toužím. Sice nevím, po čem toužím, ale tohle to to vážně není.

„Je v pořádku?“ doléhá ke mně naléhavý a stále zastřený hlas.

„Nejste příbuzní, nemohu vám to říct,“ odpovídá nešťastně znějící ženský hlas.

„Už je vzhůru,“ oznámil další ženský hlas.

 „Dobrý den,“ oslovila mě žena s nešťastně znějícím hlasem. „Jak se cítíte?“

Chtěla bych odpovědět, že dobře, ale mozek nějak nefunguje, jenom ležím a civím. Když nedostala odpověď, přistoupila ke mně s rozsvícenou baterkou v ruce. Snad mi nechce… Výkřik ať to nedělá, zůstal uvězněn někde v hlavě, tak musím snášet, jak mi svítí do očí. Aby toho nebylo málo, kmitá s ní zleva doprava a zase zpět jako by mi chtěla vypálit díru do hlavy.

Dalších pár vteřin nevidím nic než bílou a slyším nešťastně znějící hlasy obou žen.

Halooo tady jsem, chci vykřiknout, protože o mě mluví jako bych tu ani nebyla. Proč když vnímám, nemohu odpovědět na tak jednoduchou otázku?

 

Když se znova proberu, slyším povědomé hlasy. Máma, táta, bratr, všichni jsou tu. Tedy švagrová chybí, protože nejspíš hlídá raubíře, omlouvám poslední dospělou osobu, kterou bych tu čekala.

„Jak je drahoušku?“ sklání se ke mně mámina tvář.

Mám sto chutí vyjeknout, protože mě vážně děsí. Její obličej vypadá jako můj odraz v zrcadlovém bludišti, kam mě vytáhl bratr se švagrovou a dětmi. Mělo to být takové rodinné odpoledne. Jenom nevím, proč ve mně zůstala pachuť rušícího křena. Ne že bychom si neměli o čem povídat, ale tři dospělí nejsou rodina.

„Dobře mami,“ začínám ovládat svůj vlastní jazyk.

„Ty jsi nám dala,“ nezapomněl si přisadit táta a já se díky nim vrátila o třicet let zpět, když mě po nevinně vyhlížející akci – lezeme na strom ségra, odvezla sanitka s podezřením na mnohačetné zlomeniny.

Mamka vždy dokázala dosáhnout svého a tehdy za tuhého socíku zbuzerovala půlku ministerstva zdravotnictví. Bylo jedno, že z toho nakonec byl jenom lehký otřes mozku, stejně mě přijali na oddělení pro papaláše.

„Tak snadno se obědu nevyhneš,“ pohladil mě bratr po tváři a v jeho slovech byla cítit velká úleva.

Mám pocit, že dokonce ukápla i nějaká ta slzička, ale to už jsem zase usnula.

 

Další probuzení přišlo vlastně ani nevím kdy, protože kolem mě pořád svítí bílé světlo, tak nevím, jestli je den nebo noc. Jestli pátek, sobota nebo pondělí. Jsem zajatcem času, prostoru a své horečně pracující mysli, která hledá hromadu odpovědí na ještě větší hromadu otázek.

Monotónní pípání po chvilce přerušily něčí kroky. Mohla bych otočit hlavu tím směrem, ale nemohu pohnout vůbec ničím.

„Proboha,“ vylétlo ze mě, „co se děje?“

„Ležte klidně,“ uklidňujeme mě žena v modrým minišatech, „zavolám paní doktorku.“

„To budete hodná,“ mám daleko ke klidu, jenž na mě všichni obdivují.

Nekonečné vteřiny přešly v minuty a pak v desítky minut než přišla podle bílého pláště slibovaná paní doktorka.

„Dobrý den,“ slyším povědomí starostlivý hlas,“ jak se cítíte?“

Chtěla bych jít odbít průpovídkou, že se mě na to ptají všichni a až do teď to bylo dobré.

„Proč se nemohu pohnout?“ přeskakuji zdvořilostní fráze a jdu k jádru problému.

„No,“ začala vyhýbavě, „při převozu došlo k nehodě a máte pohmožděnou krční páteř.“

Převedla nesrozumitelnou lékařkou řeč latinských slov a medicínských zkratek do smysluplné věty. Možná bych jí raději nerozuměla, protože vyhlídka není nikterak příznivá. Tolik vím, že když mám poškozenou mícha je konec. Do konce života nebudu schopná nic než ležet, koukat a otravovat ostatní.

„Jaká je prognóza,“ zastavuji jí, než odejde od mojí postele.

„Uvidíme za pár dní,“ chce mi dát víc naděje než má sama, „doufáme, že otok splaskne a uvolní míchu.“

„Hm,“ nesdílím její naději, protože já tolik štěstí mít nemohu.

 

Pár hodin spánku mi prospělo alespoň do té míry, že necítím únavu. Dokonce i bolest ze zátylku pozvolna ustupuje. Nezajímá mě kolik je hodin nebo je vlastně den. Jediné co chci vědět, mi může zodpovědět paní doktorka.

Není snadné jí přivolat, když nemohu chodit a na moje volání nikdo nereaguje. Trvalo celou věčnost, než jsem zaslechla otevření dveří.

„Paní doktorka dneska neslouží,“ odpověděla suše na můj dotaz jiná žena v sesterském stejnokroji.

Než jsem stihla poprosit o jiného lékaře, který mi zodpoví, jestli otok ustupuje, zmizela jako pára nad hrncem.

Bezmocnost a závislost na někom cizím je vážně frustrující, ale měla bych si začít zvykat.

Bohužel moji mysl začalo zaměstnávat pár myšlenek, které vystoupily z nepříliš jasné minulosti. Pokud bych to měla k něčemu přirovnat, byl by to nepochybně mlžný opar obestírající před prvním probuzením a bílým světlem.

„Ahoj drahoušku,“ vytrhla mě mamka z úporné snahy o vrácení vzpomínek, „jak je?“ Doprovodila polibek na čelo originální otázkou.

„Nevím,“ chci pokrčit rameny, „byla tu jedna neochotná sestra a vypadlo z ní jenom, že doktorka neslouží.“

„Tím se netrap drahoušku,“ snaží se mě utěšit, ale je na ní vidět, že toho má sama dost.

Asi není snadné přijít za dcerou do nemocnice a vědět, že zůstane do konce života nepohyblivá. Jediné co jí bude fungovat, je ukecaná pusa. Nevím, jak bych reagovala být na jejím místě. Nejspíš bych zkolabovala. Pochybuji, že bych byla schopná vylézt s postele a bez psycho pilulek bych netáhla paty z baráku.

„Ví někdo, co se stalo?“ chci rozhrnout mlhu nevědomí.

„Ne,“ povzdechla si, „doktorka nám řekla, že jsi měla nehodu. Ty si nic nepamatuješ?“

„Před probuzením tady ne.“

„Od sestřiček vím, že sem chodí nějaká holka a ptá se na tebe.“

Pronesla tak tajuplně, že bych se asi měla bát o holý život, jako by na něm snad záleželo. Člověk prý o něj zápasí ze všech sil. Prd. Kdyby to šlo, rozpustím tuhle šaškárnu a naposled usnu. Co to bude za život?

„Neplač drahoušku,“ otírá mi starostlivě oči.

Nejradši bych jí okřikla, ať to nedělá, ale nemohu si dovolit přijít o nikoho z nich, protože sama nedokážu skoncovat se svým mizerným životem.

Nedokážu zůstat v zajetí vlastní lítosti, potřebuji nějaký cíl, k němuž se mohu upnout, ale jak ho najít, když ani nevím, co bude dál. Chci být nad věcí, což není tak jednoduché jak to vypadá, když sleduji podobné příběhy v televizi. Buď nepříjemnou reportáž přečkám, nebo přepnu na jiný kanál. Já nemám kam přepnout a nevím jak přečkat zbytek života. Ta definitiva je zničující.

„Neplač?“ chci být alespoň trochu sarkastická. „Když zjistíš po probuzení, že je konec.“

„Pořád je naděje,“ chce živit slabý a života neschopný plamínek.

Bohužel jí to nevydrží dlouho. S brekotem vybíhá z pokoje, abych si mohla do dna vyžrat svoji nemožnost. Jako bych sama sebe nevarovala, že tohle nesmím. Někdy si prostě neumím pomoci a pak to takhle dopadá.

„Je tu ta holka Samantha,“ vrátila se po chvíli s rudýma očima od pláče, „chtěla by tě pozdravit.“

Víc otazníků jsem v jejích očích ještě neviděla. Bohužel nedokážu odpovědět na nic z toho, co by chtěla vědět, ne že bych nechtěla, ale nepamatuji se.

„Ať přijde,“ zajímá mě, kdo by za mnou mohl přijít.

„Ahoj Simčo,“ mlhavě vzpomínám, že znám ten zastřený hlas.

„Ahoj,“ čekám s odpovědí na pozdrav pro případ, že si vzpomenu. „Samantha?“

„Vzpomínáš si?“ usedla na kraj postele a natáhla ke mně ruku.

Nevzpomínám si vůbec na nic s ní spojeného. Jenom ten zastřený hlas ke mně promlouvá z mlžného oparu. Nechápu, jak může být pořád tak neprostupný. Snad jenom lampa… Jediný kousek světla deroucí se skrz mlhu chce vyprávět nebo alespoň naznačit.

Třeba mi dokáže osvětlit, co se stalo. Měla bych jí vyzpovídat. Jenom mám pocit, že by to neměl slyšet nikdo další, protože v mém životě není kromě mamky a švagrové žádná další žena.

„Mami necháš nás o samotě?“

„Jistě drahoušku.“

Každý její pohyb směrem ke dveřím prozrazuje neochotu odejít. Chce vědět vše. Přes přirozenou zranitelnost jsem dospělá a mohu mít svá tajemství. Jak to tak vypadá tak také nějaká mám.

„Známe se?“ začínám od začátku, když slyším cvaknout dveře.

„Letmo,“ připustila, „potkaly jsme se v lesbickém klubu, kam jsi přišla s Markétou.“

Udělala pauzu, aby mi dala čas prohrabat vzpomínky. Bohužel mám v hlavě pusto prázdno. Nevzpomínám si ani na Markétu a už vůbec mi není jasné, proč bych měla chodit do lesbického klubu. Štěstí, že tu není mamka, to bych si vyslechla přednášku.

„Nic?“

Jenom jsem přejela očima zleva doprava a pak zpět na ni. Ne že bych nemohla mluvit, ale zrovna teď je mi spíš do breku než do hovoru.

„Ani na mě si nevzpomínáš?“

Cítím z jejího hlasu smutek, ale bohužel si nevzpomínám.

„Pamatuji si jenom tvůj hlas,“ překonávám nutkavé vzlykání.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.