Procházka pustými ulicemi osvětlenými plynovou lampou je přesně to co považuji za víc než romantické. Pro někoho to může působit jako kýč, ale mě to připomíná dobu, kterou znám z filmů pro pamětníky. Byla to jiná doba. Byla jiná a noblesní nebo tak mi alespoň připadá při pohledu na zažloutlé nesmrtelné pásky. Škoda, že nikdo z té doby už nežije a doba se nevrátí, i když by mohla.
Pohlcena nostalgií třicátých let minulého století mířím do uličky s jedinou elektrickou výbojkou bez krytu a hromadou exkrementů, které tu zanechaly domácí mazlíčci v domnění, že je páníčkové uklidí. Na trávě by nesjpíš posloužily jako kvalitní hnojivo, ale mezi rozviklanými kostkami, tak maximálně jako nechtěný přílepek k podrážce nepozorných kolemjdoucích.
Filozofování nad psími potřebami mi přijde úsměvné a přesně tak teď musím působit na okolí. Do blba se usmívající holka, která zabloudila při cestě z nějaké slavnostní události do míst, kde by v tuto pozdního hodinu rozhodně neměla být.
„Nesedneme si v parku?“ slyším za sebou zastřený hlas.
Úplně bych na ní zapomněla. I když to jde vzhledem k její výšce velmi těžko.
„Jak se jmenuješ?“
„Samantha Maxová,“ došla mě s hlavou sklopenou, jako něco tajila.
„Těší mě,“ natahují k ní ruku, „Simona Milná.“
„Máme stejné iniciála,“ pozvedám hlavu, abych mohla pohlédnout do jejího ostře řezaného obličeje.
Ve hře světla a stínu přibližující se lampy působí najednou nezvykle tvrdě. Skoro jako by to byl jiný člověk než ten, který si sedl místo Markéty.
Letmá myšlenka na golfovou soupeřku prolétla mojí hlavou jako světlo, aby hned zmizela. Mnohem víc mě zajímá Samantha.
Na první pohled by mi přišla jako ostatní, snad jenom ta výška jí mohla odlišit, ale jinak nic. Má kalhoty, tílko a kostkovanou košili. Ano kalhoty nemají rozkrok u kolen, protože jsou to slušivé kraťasy odhalující její ladné dlouhé nohy, které by jí záviděla většina holek co znám.
K dokonalosti přispívá i její nenucená chůze. Nebude těžké uhádnout, čím se živí. Míry na to rozhodně má a také věk. Počítám, že bude o dost mladší.
Proboha proč přitahuju děti?
„Kolik ti je?“ chci přesnou odpověď místo kvalifikovaného odhadu.
„Moc,“ povzdechla si neurčitě a nejspíš chtěla dodat, že ptát se ženy na věk je neslušné.
„Třicet?“ zkouším první tip.
„Ještě ne,“ prohloubila moje podezření.
Na modelku by byla stará, pokud by neodpověděla stejně na otázku, že je jí dvacet.
„Dvacet?“
„Už ne,“ vymezila deset let, které mám dávno za sebou.
Není zase tak mladá. A vůbec proč řeším její věk, když mi to může být jedno. Přeci s ní nechci chodit, přišla poprvé myšlenka, která by mi dokázala obrátit celý život na ruby.
NESEM LESBA - mohla bych tesat do kamene nebo psát pořád dokola na toaletní papír tupou tužkou.
Moje obava z nákazy homosexualitou je zbytečná. Vím, že to není infekční choroba. Člověk se s tím buď narodí anebo ne. Což mě nepochybně minulo. Nevím, jestli mohu říct díky bohu, ale je to tak. Jinak bych nejspíš k holkám cítila víc, než cítím. Vlastně ani nevím, co cítím.
Nejspíš jsem ještě nepotkala toho pravého, z něhož by se mi podlomila kolena a začala bych koktat jako školačka při hodině dějepravy před učitelem s dvou denním strništěm.
Jenom nevím, proč mi něco v hlavě našeptává, že ten pravý je blízko, když mám v dohledu jenom a pouze Samanthu.
Ona nemůže být ten pravý už z podstavy té věci v rozkroku.
„Nesedneme si v parku?“ opakuje svoji otázku.
„Ani ne,“ mám hlavu plnou otázek a jenom pohyb mi pomůže zvládnout takový chaos, „potřebuju chodit.“
„Je ti něco?“ slyším starost v jejím hlase.
Po dlouhé dobé cit, který je určený jenom mě. Po lásce ten nejdůležitější, bohužel často opomíjený a mě tak moc chybící, až se mi stáhlo hrdlo. Nejsem schopna jediného slova, jediného kroku. Stojím bezmocná, bezbranná a civím do dáli, která ztratí jasné kontury, protože jí v další vteřině úplně rozpustily stékající slzy.
Nejsem ta silná, která odolá všemu a všem. Stačí jediná laskavá věta, kterou mojí blízcí šetří víc než šafránem. Asi je to zvyk být silná a odolná. Asi je to nutnost být cynická a nenechat promluvit své něžné já. Proč proboha nejsem kluk, abych musela skrývat, co cítím.
Ne takové otázky nebudu vůbec řešit. Nedokáži si představit stát u mušle a vést oplzlé kecy o ženských.
Něco mnou otřáslo a nemusí to moc okolní chladnoucí vzduch. Jedno se dámskému klubu nedá upřít, měly tam pořádné teplo.
„Odvezu tě domu,“ trvá na svém.
Její velká ruka objala moje ramena, abych si připadala ještě menší, zničenější, zranitelnější, ale v bezpečí. Stesk a smutek proti lásce a bezpečí. Stojím tu s úplně cizím člověkem, který má starost. Svět není tak zkažený jak všichni tvrdí. Má smysl bojovat právě pro takový okamžik, který bude za vteřinu zapomenutá historie. Kdo ví, co pak bude, co si budu pamatovat, co to přinese do budoucna.
Nejsem plná optimizmu ani naděje, překvapivě ani beznaděje, přestože jsem v bezpečí.
Safe na první metě, zní mi v hlavě zatím, co moje tělo pohltil chlad. Nevím jak, nevím kudy a nevím kde. Vlastně nevím nic, protože mi všechno splývá. Přijdu si jak omámená, zneužitá a pošpiněná, přestože ležím v bílém pokoji.
Bílý pokoj?
„Kde to jsem,“ dožaduji se informace.