May 01, 2013

Víkendová romance - 1. část

Snaha vypadnout z kolotoče schůzek, jednání a pracovních večeří, nabrala takové obrátky, že jsem prolézala místo spánku weby s víkendovou rekreací. Bezduché domy postupně střídaly honosné, až mezi nimi vypadl naprosto neuvěřitelný starý dům, o jehož statice by nejeden odborník zapochyboval už ze samotné fotky. To je ono – vykřikla jsem ve tři ráno s notebookem v klíně vedle spící přítelkyně.

Můj výkřik ji naštěstí neprobral, alespoň jedna z nás si vychutnává pár hodin spánku mezi jednotlivými od rána do večera naplněnými dny. Teď začínám chápat, proč Jane nechce děti. Ani nejde o malý byt, máme dost peněz na koupi většího. Nechce se vzdát svého životního stylu, ať už je jakkoliv hektický. No a já je nemůžu mít.

Před lety vyřešený problém čas od času přichází zpět jako neposlušný bumerang. Teď mám vybraný domek, kde strávíme následující víkend. Odeslaný mail s dotazem na možnost ubytování, ukončil moje dlouhé snažení. S úsměvem na tváři a pohledem na obrostlým dům usínám, jako když mě do vody hodí.

Během ranního shonu jsem stihla Jane prozradit jenom, že jsem našla dům pro víkendový odpočinek.

„Uvidíme,“ políbila mě při kvapném odchodu.

Mě čeká první schůzka za dvě hodiny, tak si mohu klidně dopít ranní kávu. Notebook ležící vedle postele mi nedal, abych ho neotevřela a znovu se kochala pohledem na ten starý dům. Přesně takový bych jednou chtěla – lehký povzdech nad jistotou, že Jane nedostanu z města.

Uznávám, má to své výhody. Kdybychom bydlely dvě hodiny od centra, tak strávíme půlku volného času jenom cestováním. Nakonec bychom z té nádhery nic neměly. Tedy měly – zkaženou náladu a větší únavu z kratšího spánku.

Pokud nezmění životní styl, nemá cenu vytahovat otázku emigrace z civilizace. Moc se mi líbí její označení pro přestěhování z tohoto chaosu. Fotka domu jedním kliknutím změnila západ slunce na pracovní ploše. Odkaz na stránky pak jediným ranním mailem odešel do miláčkovy schránky.

„No, měla bych vyrazit, nebo přijdu pozdě,“ probrala mě upomínka v mobilu.

Doprava opadla, tak nebyl problém stihnout stejnou cestu za poloviční čas. Asi si začnu domlouvat schůzky na pozdější hodiny. Milá dáma ve slušivém kostýmku přijala mou nabídku, tak že programátoři mají na měsíc plné ruce práce. Kdo ví, zda té práce nebudu mít nakonec víc než oni. Poklidná atmosféra v kanceláři, kde se nikdo z nich nepřetrhne, té úvaze rozhodně nahrává.

Žádné obchodní jednání tentokrát neukradlo večerní čas, tak můžeme s Jane zajít na pozdní večeři. Tedy pokud nevyfasuje práci navíc. V PR nikdy nevíte s čím klient přijde. Už nejednou seděla v práci až do rána, aby přepracovala celou koncepci. Místo vděku si vyslechla – to to nemohlo být rovnou takové – když klient vzal upravenou koncepci.

„Založím si vlastní agenturu,“ uvažovala několikrát.

Bohužel vidina jisté nejistoty a ještě více práce, ji nakonec přesvědčily, ať to ještě zkusí. K uklidnění emocí nepochybně přispěla měsíční placená dovolená, kde si řekne. Dnes bude stačit společná večeře, máme tříleté výročí. Automatický dotek levého prsteníčku, kde chybí kroužek – přinesl další povzdech.

„Ahoj Zlatíčko,“ usedla konečně naproti mně.

„Všechno nej k výročí,“ políbila jsem ji.

Přes naší zaneprázdněnost jsme si vyměnily taštičku s dárkem pro tu druhou. Zabralo mi pár měsíců, než jsem vymyslela něco originálního. Nakonec ji známka, kterou dlouho sháněla, potěšila víc než bych řekla. Září štěstím jako při první schůzce.

Večeře dopadla skvěle a noční radovánky ještě lépe. Jenom snad chyběla zmínka o domu, kam bychom mohly v pátek odjet. Ani další den nepřišla odpověď.

„Nezbývá než jít večer přímo na věc,“ bojovně naladěna jsem přijela dřív než Jane.

Nachystaná večeře při svíčkách bude příjemný romantický začátek pro ne příliš vzdálené víkendové plány. Dnes je čtvrtek, takže zítra odjíždíme. Ráno jsem majitelce potvrdila rezervaci. Zapálené svíčky pozvolna dohořívají a její telefon nikdo nezvedá.

Sfouknuté svíčky a talíře na slavnostním prostírání – známka naštvanosti, že nepřijela domů. Mnohem smutnější je prázdná půlka postele. Snahu usnout kazí to prázdné ticho. Žádné pravidelné oddechování. Žádný dotek její hebké kůže. Jenom osamělé vzdychání.

Ranní sms zpráva měla přinést omluvu, že musela zůstat v práci a na víkend musí odletět do. Proboha to jméno země se bojím jenom vyslovit. Blízký východ rozhodně nepatří k destinacím, kam bych odletěla na jediný den.

Další zpráva mi oznamuje, že právě nasedá do letadla. Čas odeslání před hodinou. Až přiletí, tak mi zavolá.

„Přesuňte dnešní schůzky na příští týden,“ volám asistentce.

Rozhodně nemám sílu jít na řadu jednání. Nadšení ze společného víkendu vyprchalo nečekaně rychle. Místo toho přišla frustrace a naštvání. Zalez do postele – napadlo mě. Jsem tam dřív, než bys řekl švec.

Absence snídaně mě probrala kolem poledního v poněkud smířlivější náladě. Mobil má stále vypnutý. Není divu, přes půl světa nepoletí tři hodiny jako po Evropě. Otevřený notebook mi ukázal pohled na dům. Jenom co jsem našla hodinu příletu, přepočítala časový rozdíl, tak ho chci zavřít. Opět pohled na obrostlý dům.

„Ale co, mám tam rezervaci, tak nebudu sedět celý víkend doma.“

Stejně bych neměla chuť nic dělat. Tak vytáhnu hromadu letního oblečení a pojedu nasát atmosféru. Nečekaně pozitivní předpověď počasí mi vážně hraje do karet. Troje letní šaty budou stačit, pár triček s výstřihem doplnily oblíbené hodně vykrojené kraťasy. Občas mám problém, aby z nich tanga moc nevykukovala.

Místo cestovního kufru balím do sportovní tašky. Kosmetický kufřík střídá bohatě zásobená taštička. Lodičky zůstávají v botníku. Na nohou mám mnohem pohodlnější tenisky.

„Nesmím zapomenout na pantofle,“ ukládám poslední věc do plné tašky.

Hodina jízdy pomocí navigace mě zavedla k domu, jenž je přesně takový jako na internetu. Hlavní část domu je z větší části obalená popínavou rostlinou. Nejsem botanik, tak netuším jakou. Není to podstatné.

„Dobrý den, Agáta,“ podala mi žena mého věku útlou ruku, „vy budete Sabrina?“

„Ano. Dobrý den. Těší mě,“ spojila jsem ujištění i pozdrav v obvyklou frázi do jednoho nádechu.

„Pojďte dál,“ ukazuje směrem k domu, „nečekala jsem vás tak brzy.“

Vyrazila přede mnou. Představovala jsem si jí mnohem starší. Nevím, jestli ve věku mojí babičky nebo jenom matky. Rozhodně měla mít vesnickou zástěru, dlouhé prošedivělé vlasy a jiskru v oku. Oproti tomu má sportovně střižené hnědé vlasy, tílko, kraťasy a unavené oči. Možná za chvíli uvidím důvod té únavy v podobě kupy malých capartů.

Nikde žádní caparti. Dům působí velmi příjemným a tichým dojmem. Nebýt pár vrnících spotřebičů po cestě do patra, skoro bych se začala bát úplného opuštění civilizace.

„Přítel nepřijede?“ Zkoumá důvod, proč přijíždím sama.

Rezervace byla pro dvě osoby. Už jsem neměla chuť ji na poslední chvíli měnit. Ostatně uvedla cenu ubytování za dvoulůžkový pokoj. Menší pokoje nemá. Minula několik očíslovaných dveří až otevřela jedny s mým oblíbeným číslem pět.

„Nepřijede.“ Nemám chuť vysvětlovat, že mám přítelkyni, ani proč nepřijede.

„Nedomluvily jsme se na jídle. Pokud budete mít zájem?“ Zvedla hnědé oči.

„Moc,“ přijímám nabídku.

„Večeře bude v sedm. Vyhovuje?“

„Určitě,“ koukám automaticky na hodinky.

Do večeře zbývá dost času. Po vybalení procházím domem, abych zahlédla Agátu sedící u počítače. Letmý úsměv doprovází myšlenku – ani v této „pustině“ neuniknu moderní technice. Nedaleko domu mě zaujal poněkud zanedbaný rybníček. Jenom občasný kruh na hladině a rozparáděná žába prozrazují život, když je kolem dokola mrtvolné ticho.

Ulehnout do vysoké trávy je přesně to co mě nepochybně nabije. Únava z cesty podpořená ševelícím stromořadím mě uspala. Žádná upomínka na mobilu, jenž zůstal ležet v tašce, mě neupozornila na čas večeře.

„Sabrino,“ slyším volat Agátu.

Vlna klidného nic nedělání je rozbouřena jejím klidným hlasem. Večeře – blesklo mi hlavou.

„Už jdu,“ volám dřív, než vstanu.

Až když zahlédla moji postavu, vešla zpět do domu. Sedmá hodina určená pro večeři evokuje návrat manžela pracujícího v některém nedalekém městě. Schválně obcházím dům, abych se podívala, čím přijel. Nemám potřebu porovnávat si své ego skrz značku vozu. Jde spíš o nápovědu, kdo proti mně bude sedět. Muže vždy prozradí jejich plechový miláček. Před domem stojí jenom moje a Agáty.

Asi se zdržel v práci – prohodila jsem polohlasně.

„Nebudeme na někoho čekat?“ Zjišťuji dříve, než vejdu do jídelny.

NE – z kuchyně zní tak smutně. Takže buď žádný manžel, nebo se zdržel v práci. Letní salát mě trochu mate. Pokud manžel není vegetarián, tak mu nechystá pozdní večeři. Mám dost vlastních starostí, než abych řešila jejího pracujícího muže.

Večeře proběhla v duchu obdivných ód na její nádherný dům a skvělou večeři.

„Jsem ráda, že jsem se trefila,“ usmála se po páté lichotce. Trochu červené v její tváři mě nikterak nepřekvapilo.

Často dostávám ženy do „úzkých“, kdo ví čím to je.

„Pokud si budete chtít posedět na terase, je vám k dispozici,“ nabídla pergolou chráněné posezení za francouzskými dveřmi, na něž koukám celou večeři.

„Moc ráda. Se sklenkou červeného?“ Zjišťuji možnosti.

„Není problém, něco vybereme ve sklípku.“

Vinný sklípek – to si nechám líbit. Vzpomínky na poslední exkurzi sice nemám v živé paměti, ale jisté střípky bych nepochybně vyštrachala. To si můžu slíbit – žádné bujaré opíjení. Teď zkontroluji mobil a pak si dám skleničku. Jenom zpráva, že přistála a jde na jednání. Ani nezkouším volat. Znechuceně odhozený mobil vystřídala návštěva malého sklípku plného zajímavých láhví.

„Nechám to na vás,“ vzdávám výběr.

Pokud někam jdeme, vybírá Jane. Ví co mi chutná a má větší přehled.

„Doporučila bych suché,“ bere Agáta jednu ne příliš zaprášenou láhev.

„Skvělé.“

Usedám do pohodlného houpacího křesla, zatímco hostitelka vytahuje špunt z láhve a bere dvě skleničky.

„Na pracující partnery,“ pozvedám skleničku.

„Ta poslední odjela před měsícem,“ povzdechla si, než polkla první lok.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.