May 29, 2013

Víkendová romance - 5. část

 

Ubývající míle na zpáteční cestě začaly zvyšovat moji nervozitu. Odpolední pozitivní pohled směrem k neodvratnému konci našeho vtahu postrádá s ubývajícími slunečními paprsky svůj lesk. Jistota předvídatelného vyměněná za nejistotu kde dnes přespím není zase tak úžasná, jak mohlo před pár hodinami vypadat. Lehkou euforii vystřídalo nevšední vystřízlivění, podpořené několika krabicemi mých věcí před dveřmi. Nečekala jsem žádné vřelé přivítání, ale toto mě přeci jenom trochu zaskočilo. Žádná možnost obhájit neobhajitelné, jenom fixou napsané – sbohem. 

 

„Můžu u tebe přespat?“ Překvapuji svoji nejlepší kamarádku Miu.

„Jasně. Děje se něco?“ Zjišťuje.

„Vysvětlím až přijedu,“ ukončuji výslech.

Teď mě čeká odnosit vše do auta. Není toho zase tolik, aby to kombík nepojmul za své. Teď už vím jaké je odvést si po třech letech celý svůj majetek v pár krabicích – nic moc. Trochu depresivně působí představa, že začnu od nuly někde jinde s nějakou jinou.

„Nejsem na to už trochu stará?“ Přemýšlím nahlas po cestě k Mie.

Nebydlí daleko, tak nemám moc času přemýšlet nad všemi aspekty svého života, jenž tato noc změní. Nechci dopředu nic promýšlet. Půjdu krok za krokem a uvidím.

„Co se děje?“ Přivítala mě překvapená Mia, když jsem konečně zaparkovala o dva bloky dál.

„Rozešly jsme se.“

Krátké, leč velmi výstižné. Přitom jak často chodí Jane ven, to s ní nejspíš nebude probírat, přesto vynechám skutečný důvod. Nejspíš to nebude probírat s nikým z mých přátel, ani za tři roky si nezískala jejich náklonnost. Měla jsem pocit, že ji berou jenom jako mojí přítelkyni a ne svoji kamarádku. Moje podezření zastřené počáteční zamilovaností potvrdila Mia jedinou větou.

„To je dobře,“ vytáhla láhev whisky, „nikdy mi k tobě neseděla.“

Je těžké hodnotit cizí vztah. Vlastně je to nemožné. Pohlížela na něj vlastní optikou a nemohla vzít v úvahu moje pohnutky. Ani mě se nelíbil její poslední přítel. Zkušenost mi velela – nekomentuj ho. Nepochybně to zachránilo naše přátelství, byla do něj zamilovaná až po uši. Trvalo pár let než si sundala růžové brýle, aby pak dostala stejnou odpověď jako já dnes večer.

„Já ti nevím,“ povzdechla jsem si.

Ukončit jakýkoliv vztah není snadné, tím méně takovým způsobem. Přesto nejspíš nebudu ronit krokodýlí slzy, protože pozitivní pohled opět převládl. Pohled do chodby s plnými krabicemi zmizel po odnesení poslední z nich.

„Žádné smutnění. Vyrazíme ven.“ Navrhla, když jsme vypily své nalité sklenky.

Nedělní večer nebývá z nejživějších večerů během týdne, přesto nechce o sezení doma ani slyšet. Marně vzpomínám zda mám na ráno nějakou schůzku, kterou nesmím prošvihnout. Je mi blbé zapnout mobil a zjistit to. Navíc by mohla přijít nějaká nepříjemná zpráva.

Nakonec jsem ho v taxíku zapnula. Zpráva nepřišla a ráno žádnou schůzku nemám. Raději posílám asistence zprávu, že nejspíš dorazím později. Je schopná zburcovat všechny složky záchranného systému pokud nebudu do devíti v kanceláři a na mobilu uslyší záznamník. Udělala bych to samé, protože vím jak cholerického manžela má. Bohužel u nich policie párkrát řešila domácí násilí.

„Konec práce. Jdeme se bavit.“ Opouští Mia taxi.

Určitě to byla lepší varianta než sedět doma a přemýšlet kde vznikla chyba. Ráno mě pohltí práce. Co přinesou další dny nebudu řešit.

„Jdeme tancovat,“ táhne mě na parket.

Zbytek myšlenek zaměstnávající mě posledních pár hodin definitivně mizí. Alkohol, k tomu Mia, která se mi vždy líbila a dlouhá noc končící svítáním prvního pracovního dne nového týdne. Nevím kde jsem ztratila paměť, ani jak strastiplná cesta vedla z klubu na Mii gauč.

Krušné ráno může zachránit jenom osvědčený vyprošťovák. Lednice naštěstí ukrývá všechny důležité složky. Na baru nechala Mia klíče od bytu. Vedle ležící lístek mi povoluje vyrabovat její šatník. Večer jsem nechala všechno oblečení v kufru auta. Měla bych zjistit co mi vlastně Jane zabalila.

„Nezajdeme večer někam?“ Začala mi chodit jedna zpráva za druhou.

Tolik pozvání do společnosti jsem nedostala tak minimálně dva roky. Možná o pár měsíců déle. Je vidět, že se "dobré" zprávy šiří rychle. Před polednem mám v mobilu zprávu snad od všech kamarádů a kamarádek. Jenom ta jedna jediná mi pořád chybí. Ani po dvaceti čtyrech hodinách mi Jane neodpověděla. Nejspíš to vyřešila oním – sbohem – na jedné z krabic.

Než strávit zbytek odpoledne odpovídáním každému na jeho zprávu, tak jsem dala na profil akci pro všechny přátele. Podle počtu přihlášených bych mohla zabookovat celý podnik. Většinou jich dorazila s bídou polovina, tak se nemusím trápit, že bychom neměli dost míst k sezení.

„Co si vezmu na sebe?“ Přemýšlím nad otevřenou krabicí s pár kousky prádla.

Cestou od auta k Mie mi vrtalo hlavou, jak mohla celý můj šatník nacpat do pár krabic. Nejoblíbenější kousky nakonec vyplavaly na povrch a jeden z nich si vezmu.

„Tak šup šup, ať nepřijdeme pozdě,“ honí mě Mia.

„Vždycky chodím na tyhle akce pozdě,“ nenechávám se rozhodit při opravě ranního líčení.

„Já vím,“ usmála se při výběru bot.

Všichni co zaklikli že přijdou opravdu dorazili. Na štěstí s tím Mia počítala, tak zarezervovala celý podnik a připravila překvapení, jenž mi doslova vyrazilo dech. No uznejte, vejít do liduprázdného podniku hodinu po začátku akce, vzbudí lehké zděšení. Podnik nebyl úplně prázdný. Bizardní scenérii dotvářel kamarád pracující za barem.

„Ahoj holky,“ přivítal nás jako by nic, „co si dáte?“

„Jak to, že tu nikdo není?“ Vypadla ze mě zklamaně znějící otázka.

Dave za barem jenom pokrčil rameny. Mě v tu chvíli přepadla neodkladná potřeba.

„Musím si odskočit,“ slezla jsem hned ze stoličky.

Na záchodě proběhla kontrola, zda není akce chybně zadaná. Dnešní datum i místo souhlasí.

„Tak proč tu nikdo není?“ Hlasitý povzdech přišel při odchodu z toalet.

„PŘEKVAPENÍ,“ zaburáceli sborově.

Před minutou prázdný podnik zaplnili všichni. Nesnáším tyhle scénky v amerických filmech, působí to tak kýčovitě. Podobně jako jejich přivítání. Je to něco mezi narozeninami a vyléčené rakovině.

„Vítej zpět,“ znělo asi nejčastěji.

Nikdy jsem neměla pocit, že bych odešla, ale oni to zjevně cítili jinak. Pro nejbližší měsíce nemám v plánu nic, co mě přivedlo do podobně divné pozice. Žádný vztah, budu si užívat zapomenuté svobody.

***
 

„Máte volný pokoj?“ Volám do otevřených dveří obrostlého domu.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.