May 22, 2013

Víkendová romance - 4. část

Omámena vůní jeho těla jsem na něj vlétla. Neměl šanci uniknout a nejspíš ani nechtěl. Cítit mezi prsty jeho mužné tělo bylo tak vzrušující. Zbavena všech zábran, unášena vlnou rozkoše k bouřlivému vrcholu. Bez jediné myšlenky na Jane nebo Agátu. Jenom já a můj chtíč.

Nekonečné chvíle plné vnímání jeho doteků. Síla vycházející z každého pohybu. Ochrana před vším zlým co mě může potkat. Absolutní pocit bezpečí, když je po všem a já jenom stěží kontroluji své emoce. Chladná kalkulace toho co ještě ano a co už ne zmizela s prvním dotykem.

Teď přijde ten neonový nápis. Hodně hrubý neonový nápis. Nevadí. Schoulená v jeho mužné náruči nevnímám nic. Pocit bezpečí vítězí nad výčitkami – co jsi mi to provedla. Vlna adrenalinu ustupuje jenom velmi pozvolna. Vlastně celkem opadne až při návratu do Agáty domu.

„Co jsem to provedla?“ Vyjekla jsem při pohledu na obrostlý dům.

Požitek z nadpozemského sexu pozvolna opouští moje vědomí.

„Stalo se něco?“ Zaregistrovala můj zděšený pohled.

„Nic,“ rozhodila jsem bezradně rukama.

Konečně za mnou zapadly dveře pokoje číslo pět. Svalila jsem se na postel. Lítost prostoupila celou mysl. JSEM DĚVKA – neon má pravdu. Opravdu jsem. Teď tu ležím a brečím na rozlitým mlékem.

Na to jsi měla myslet, než ti ho tam strčil – zní mi v hlavě. Bylo to silnější než já – slabá omluva. Nic víc nemám na svoji obhajobu.

„To je konec,“ povzdechla jsem si polohlasně.

„Je všechno v pořádku?“ Slyším Agátu za dveřmi.

„NE.“

„Můžu dál?“ Její chlácholivý hlas uklidňuje moje rozedrané nitro.

Nejraději bych řekla – ne – v tomto stavu jsem schopna s ní skončit v posteli. Ostatně na ní ležím.

„Jo,“ vysílám přesně opačný signál.

Potřebuji její chápavý pohled stejně jako hladivý dotek.

„Udělala jsem hroznou kravinu,“ brečím jí na rameno.

Položila jsem hlavu do jejího klína a odvyprávěla své pocity z posledních pár hodin, což jí objasnilo, proč mě nemohla sehnat k obědu. Najednou vůbec nešlo o chtíč vedoucí k uspokojení, ale o pocit viny. Nejnižší pud zmizel kdo ví kam. Místo něj nastoupila chladná logika a to nejen u mě.

„Měla bys to říct Jane, ale nejdřív se pojď najíst.“

Donutila mě zvednout hlavu, aby mohla jít nandat několikrát ohřívané jídlo.

„To se ti snadno řekne,“ povzdechla jsem si.

„To jo,“ prohodila na schodech.

Oběd pochopitelně nevyřešil dilema zda říct či ne, ale aspoň mě zasytil. Na vrch přinesla panáka whisky.

„Řekni jí to,“ trvá na svém, „pokud tě má ráda, tak ti odpustí.“

„Jane není z těch co odpouští,“ koukám na prázdnou sklenku.

Mohu z rukávu vysypat nespočet ukončených přátelství pro občas až neuvěřitelné banality. Což teprve, když jde o nevěru. Jedna kamarádka se jí s ní svěřila. Do dnes s ní nemluví. S vědomím tak neoblomného postoje náš vztah skončí mikrosekundu po té co jí to oznámím.

„Tak jí to neříkej,“ přichází z druhou celkem logickou variantou.

„Ona pozná, že něco skrývám,“ háži flintu do obilí.

„Docházejí možnosti,“ připustila.

„Už došly. Pošlu jí smsku a budu se modlit.“

Zpráva odešla dřív než přišly ty, které Jane poslala před zpáteční cestou z letiště. Tak jsem se po přiznání nevěry dozvěděla, že odlétla a před pár hodinami přistála. Teď bude nejspíš spát. Nepřečtená zpráva to potvrzuje. Má vypnutý telefon. To jenom oddálí neveselou realitu podpořenou chmurnými myšlenkami.

„Jsi v prdeli,“ nadávám si s tváří zabořenou do polštáře.

Teď můžu řvát do polštáře jak chci, právě jsem vyměnila spokojený vztah za chvilku neskutečného sexu. Stálo mi to za to? Ani nevím. Nikdy jsem náš vztah nehodnotila – přináší mi něco nebo ne.

Oboustranně přílišné zaujetí prací nám poskytovalo minimum volného času, který nemělo cenu trávit přemýšlením zda má náš vztah budoucnost a obohacuje mě. Nejspíš obohacuje. Málokdy jsme zůstaly ležet celý den v posteli. Vždy se našla nějaká činnost, která nám volný čas zpříjemnila.

Tak je s ním konec. Co budu dělat? Kde budu bydlet? Hromada otázek jako důsledek impulsivního jednání, které ve mně asi dlouho dřímalo. Na jednu stranu jsem naštvaná a ne málo, na druhou stranu cítím nezvyklou úlevu. Nemusím si pamatovat vše co nemá ráda – špinavý hrnek na stole, neustlanou postel, vlasy v hřebenu, prázdný obal od tampónu mezi letáky na záchodě a kupu dalších podobně absurdních prkotin. Seznam je tak dlouhý, že si většinu nepamatuji.

Nemusím řešit jak se tvářím při té či oné větě. Jedna zpráva s největší pravděpodobností ukončila velmi svazující vztah.

„Jsem volná jako pták,“ obrácený pohled působí jako živá voda.

„Co děláš?“ Sešla jsem jako vyměněná dolů.

Agáta usedla k počítači, aby odepsala na pár soukromých mailů, jenž nestihla během týdne ani přečíst. Už dávno si řekla – žádná práce o víkendu.

„Nic,“ odeslala poslední zprávu.

„A můžeme to dělat spolu?“

Moje rozverná nálada kontrastující z před pár minutami zničeným obličejem, potřebuje podle jejího tázavého pohledu vysvětlení.

„Zvu tě na panáka,“ neztrácím elán.

„Dobrá,“ vypíná počítač.

Po chvilce přináší na verandu dvě skleničky a led. Pořád jí není jasné jak jsem dospěla k tak nečekané otočce.

„Vlastně se mi ulevilo,“ odhalila jsem před ní podstatu našeho vztahu.

Několik desítek minut trvající popis všeho co mě vlastně štvalo, dokreslilo můj odpolední celkem spontánní sex s úplně cizím klukem. Vím, není to se mnou jednoduché. Možná právě proto mohla Jane utahovat šrouby své panovačnosti.

Sklenička je dávno dopitá a já mám nejvyšší čas vyrazit zpět domů, tedy pokud ještě nějaký mám.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.