Sobotní dopoledne nepřeje žádným volnočasovým aktivitám, je pošmourné podzimní počasí a z nacucaných mraků hrozí každým okamžikem silný liják. Nejraději by zalezla zpět do svého vyhřátého pelíšku, ale musí vstát, nasnídat se a jít na hřbitov. Dnes je to přesně rok co umřela její žena.
Zná mnoho holek, které o té své říkají – to je moje žena. Žaneta se Stefany mají ve žlutých deskách s velkým srdíčkem uložený německý oddací list, k němu bohužel přibyl úmrtní. Při pohledu z okna a myšlence na ženu jí stéká slza po drobné, něžně působící tváři. Je to sice rok, ale má pocit, jakoby stála včera nad otevřenou rakví, v níž ležela ta, kterou miluje celým svým srdcem. Milovala od prvního pohledu, milovala při jejich zásnubách, milovala nad rakví a bude milovat až do posledního vydechnutí.
Poznala hodně holek a většinu z nich intimně, ale žádná nezanechala tak silný cit. Na jedné straně povznášející a teď na té druhé, nesnesitelně bolavý. První měsíce musela baštit uklidňující prášky jako lentilky, jinak by to nejspíš nezvládla. Teď je snad z nejhoršího venku. Snad, jistotu rozhodně nemá. Kdo ví zda to někdy překoná.
„To chce čas,“ chlácholila jí Stefany mamka na pohřbu.
Od té doby tu usměvavou ženu neviděla a to ji má radši než vlastní matku, která i po letech nepřijala dcery odlišný životní styl. Jako vrchol pomsty nepřijela na jejich velký den. Nepřišla ani na pohřeb, aby podpořila svoji naprosto zničenou dceru. Jediné co ji kdy zajímalo je – co by na to řekli sousedi. S něčím takovým nebyla Žaneta připravena bojovat, nikdy jí nezajímalo co si myslí okolí koukající skrz prsty. Chtěla si jenom po boku své životní lásky užívat života plnými doušky. Místo spokojeného života přišla zdrcující rána.
Na mobilu pípla sms zpráva. Nechce vylézt z postele, tak jenom sahá na noční stolek pro placatou zaoblenou krabičku. Stefany mamka posílá zprávu : „Myslím na vás obě. Drž se.“ Jednu osamělou slzu nahradil proud a ticho přerušované tikáním nástěnných hodin v obýváku, usedavé vzlykání, jenž nemá kdo utěšit. Celé minuty uplynuly, než je schopna odložil zkrápěný mobil zpět na stolek. Další desítky vteřin trvá sundat nohu z postele.
Uklizená krémová kuchyňská linka přes svoje stáří působí dojmem, jako by ji včera řemeslníci namontovali. Ne tu vybíraly se Stefany. Žádné dohadování jaká to bude. V domě jim padl do oka katalog kuchyní. Nezávisle na sobě jej prolistovaly, aby večer u televize mohla jedna druhou překvapit výběrem nové kuchyňské linky. Překvapivě vybraly stejnou.
Stejně by mohla Žaneta vyprávět o každém kousku v jejich stometrovém hnízdečku lásky, které je už rok tak opuštěné. Nesedává na rohové pohovce, kde si dělaly filmové večery, skoro jak v kině. Stefany milovala popcorn, dokázala ho sníst neuvěřitelné množství. Snad pro nezaměnitelný zápach z kuchyně si ji vždy dobírala. Teď stojí a kouká na potemnělou mikrovlnku.
Konečně došla k dřezu, aby natočila do rychlovarné konvice vodu na ranní kávu. Ta jediná je nová. Poslední kávu uvařila den po té, co přišla ta zdrcující zpráva. Cvaknutí konvice ji vytrhlo z přemýšlení nad programem dnešního dne. Ze skříňky vyndavá Stefany nejoblíbenější kafáč, pro který si z ní dělala srandu. Vypadá jako nočník. Teď je její nejoblíbenější, vlastně jediný z něhož pije. Už není tak srandovní.
Vroucí voda zalévá rozpustnou kávu bez dalších přísad, přesně jak jí tento nápoj naučila pít.
„Ty si dáváš do kafe mlíko a cukr?!“ divila se Stefany při první společné snídani.
Žaneta do té doby jinou kávu nevypila. Ta bez ničeho jí přišla hrozně silná a hořká. Až den po pohřbu si nenasypala cukr, protože došel stejně jako smetana do kávy. Silný nápoj rozbušil bolavé srdíčko. Díky tomu přežila první dny. Od té doby jinou kávu nepije.
Jsou to samé malicherné prkotiny, které zaměstnávají její mysl, ale přesně z takových nesourodých střípků, měla poskládaný celý život. Teď je napadrť a ona přemýšlí jak dál.
„Měla by si ten byt prodat,“ navrhla Stefany máma, než odjela po pohřbu zpět do Německa, „bude ti ji tu všechno připomínat.“
Věděla o čem mluví, sama prodala dům po rodičích, když umřela její žena. Dva roky nebyla schopna vyjít z domu. Celé dny proseděla na verandě a utápěla se ve vzpomínkách. Když vám někdo dá podobnou radu jako ona Žanetě, řeknete si mnohé, jenom neuděláte to co by jste měli. Kromě neochoty opustit svou milou, přišla hypoteční krize, k tomu nezájem o velkometřážní byty, nahrávají rozhodnutí – byt si nechám.
Jednou musí ustoupit pošmournost, pohlcující tento prostor, aby mohlo přijít sluníčko, jenž tu celou dobu bylo. Dnes není ten správný den na změnu. Pára stoupající z hrnečku postaveném na stole v jídelním koutku, působí tak osaměle. Vedle leží otevřený kelímek s jogurtem.
„Ještě lžičku,“ vrací se Žaneta do kuchyně.
Má dost času. Nemusí nikam spěchat, hřbitov zavírají za soumraku. Není to o pocitu – už to chce mít za sebou, ale o první návštěvě hrobu ležícího mezi mnoha jinými s pro ní neznámými lidmi. Zatím neměla sílu sednout na autobus a jet do klidné části města, aby strávila čas v blízkosti své ženy. Dnes musí. Na výročí nemůže nechat hrob prázdný.
V mobilu zapípala upomínka – hřbitov.
„Já vím,“ povzdechla si nahlas.
Káva už nevypouští tolik páry jako lokomotiva, čekající v depu na sváteční jízdu. K jogurtu přibyl včerejší croissant. Pozvolné ukusování doplňuje usrkávání horkého nápoje, zatímco mozek horečně přemýšlí jakými spoji pojede na konečnou autobusu číslo devět.
Může jet autem zaparkovaným v podzemní garáži, tedy pokud je po roce stání ještě provozu schopné stavu, ale neví, zda by zvládla cestu zpět. Navíc řidičský nadšenec byla Stefany. Pokud přistoupíme na stereotypy, že v rodině řídí muž, tak byla její muž. Místo hledání klíčku od vozu, jde do ložnice, aby vytáhla černé kalhoty, černé triko a černé sako.
Morbidně působící černá, kontrastující s bílým nábytkem v obýváku, kterým jenom prochází, ji provází celý rok. Černá páska na saku zaniká, přesto tam je a Žaneta o ní ví. Není v tom zatrpklá hořkost bránící sundat symbol smutku, spíš zatím nedokázala říct poslední sbohem.
Hřebenem přejela dlouhé černé vlasy, vzala klíče z věšáku, na němž dál visí druhý svazek s cedulkou Stefany, kterou jí koupila k prvnímu měsíčnímu výročí jejich nebesky šťastného vztahu. Zabouchla dveře, aby s kabelkou přes rameno vyrazila na nedalekou autobusovou zastávku.
Pořád nevymyslela kudy pojede, ale protože všechny cesty vedou k nádraží, bude stačit vystoupit před tou starou budovou, aby pak pokračovala dál. Krytá zastávka ji chrání před začínajícím deštěm. Rosničky měly pravdu, dneska nás praští nízká oblačnost přímo do nosu. Nekonečné čekání na víkendový spoj vyplavuje adrenalin z jejího těla. Obavy z toho jak jí bude až usedne před náhrobní kámen přehlušila nečekaně praktická otázka.
`Kde teď koupím kytku a svíčku na hrob?`
U druhého hřbitova je několik obchodů s věnci, ale tam kde leží Stefany ani jeden. Vlastně už se tam ani nepohřbívá no nových hrobů. Když zvažovala kam ji uložit, vzpomněla si na jediný hrob kam jako malá s mámou chodívala. Matka za vydatného skřípění zubů nakonec souhlasila.
Konečně přijel autobus. Řidič otevřel dveře, kterými prošel za Žanetou jeden muž s kapucí na hlavě. Každý z nich zamířil na opačný konec autobusu. Zima ji přiměla usednout na první sedadlo vedle řidiče s vidinou teplého vzduchu proudícího z několika pootevřených otvorů. Trochu teplého vzduchu za jízdy opravdu proudí, bohužel nestačí na to, aby ji zahřál. Napadlo ji říct řidiči, zda by nemohl přitopit. Při pohledu na jeho nepřívětivou tvář to hned zamítla.
„Kontrola jízdenek,“ ozval se vedle ní stojící muž, teď již bez kapuce.
„Ale jistě,“ odvětila a začala hledat lítačku uloženou v peněžence.
Nervózně přešlapující muž jí rozhodně nedodal klidu. Nekonečné přehrabování v kabelce přerušil nevrlý řidič.
„Konečná. Vystupovat.“ houkl na revizora a roztřesenou cestující.
„Tak pojďte slečno, vyřešíme to venku!“ Táhne Žanetu za ruku ven z autobusu.
„Já ji tu někde mám,“ snaží se najít peněženku a neztratit přitom zbytek těžko nabyté rovnováhy.
Možná si měla vzít prášek na uklidnění, ještě jich v krabičce pár zbylo.
„Jste ochotná zaplatit na místě pokutu?“ Revizorovi došla trpělivost.
„Tady je,“ vytáhla vítězoslavně peněženku z kabelky, aniž by vnímala jeho výhrůžku.
Po ukázání platné časové známky pustil její ruku v místě smuteční pásky. Poodstoupil, jakoby uviděl zjevení.
„Omlouvám se. Netušil jsem, že držíte smutek.“ Vrátil Žanetě kartičku a kvapně odešel k druhé zastávce.
Během jízdy si vzpomněla na stánek obklopený smutečními květy na nedaleké pěší zóně. Tato myšlenka přebila nepříjemnost s revizorem. Nikdy nejela načerno, už samotná myšlenka v ní vyvolává žaludeční nevolnost. Teď musí do podchodu, aby na druhé straně mohla projít část pěší zóny a pak zase zpět.
Nově otevřený krámek v podchodu ji upoutal nápisem nově otevřeno, až pak si všimla smutečně vypadajících květin. Otevřela těžké dveře.
„Svíčku a tento věneček,“ objednala po krátkém vybírání u prodavačky.
Nevnímá lidi kolem sebe stojící na stejné zastávce. Druhý autobus je konečně ten, s nímž pojede až na konečnou. Nastoupila. Místo u řidiče je zabrané, tak usedá na volné čtyř sedadlo, kde snad bude také foukat teplý vzduch.
„Kontrola jízdenek,“ ozývá se známý hlas.
Zase ji čeká horečné přehrabování kabelky.
„Vy nemusíte,“ cítí na svém rameni cizí ruku.
„Jak nemusí,“ křikne korpulentní žena sedící na druhém čtyř sedadle. „To, že drží smutek neznamená, že může jezdit na černo.“ Nedá si pokoj.
„Protože jsem ji před chvílí kontroloval v jiném spoji a má platnou časovou jízdenku,“ vysvětluje revizor klidným hlasem. „Rád bych viděl vaši jízdenku.“
Natažená ruka jejím směrem nezůstává dlouho prázdná, se slovy: „jistě“, mu podává svoji lítačku. Žaneta odvrátila pohled od té nepříjemné paní, která nemá zjevně ani ponětí, jaké to je ztratit někoho blízkého.
„Máte časovou jízdenku z minulého měsíce,“ ukazuje ženě prošlý kupón.
„Asi jsem si ho zapomněla vyměnit,“ koktá s tváří jako červená řepa.
„S tímhle zajděte na dopravní podnik,“ podává jí kontrolní ústřižek z vypsané pokuty.
„Mohu si přisednout?“ Obrací revizor svoji pozornost na Žanetu, která zvedne hlavu, až když znovu položí svoji ruku na její rameno.
„Jistě,“ odvětí nepřítomně.
„Vím jak vám asi je. Před nedávnem mi umřela žena.“ Snaží se prolomit odtažitost v její tváři.
Pohled směřující z okna zalila první slza. Kromě soustrastných pohledů s nikým nemluvila o vlastních pocitech a teď proti ní sedí úplně cizí muž, který ji chápe. Jak může chápat něco co ona nikdy nepochopí. Ano Stefany je pryč, zůstala tu po ní díra větší než Mariánský příkop, kterou není možné zaplnit. Tolik slz by do smrti nevybrečela.
Bere její ruce do svých velkých teplých dlaní. Má pocit, jako by je dala na příjemně hřející oblé kameny. Zarazil ho pohled na snubní prsten, zdobící její levý prsteníček. Nechaly si na ně vyrýt – dokud nás smrt nerozdělí. Stefany stála moc o svatbu v kostele, bohužel nevyšla, tak alespoň tato připomínka na kroužcích, jenž udělaly jejich vztah oficiálním.
Postupně přichází klid díky jeho příjemnému hlasu a teplým dlaním. Nebýt tak rozrušená, asi by si mohla vyložit jeho chování, jako pokus o nevšední sbalení. Za svůj život viděla mnoho „nevšedních“ balících technik, mnoho celkem bizarních, jiné odsouzené k neúspěchu už na samém počátku, ale tato by vedla pomyslný žebříček.
„Taky mi umřela žena,“ pronesla po chvíli.
Teď by mělo přijít pohrdavé odtažení. Nic takového. Žádný zvědavý pohled, jenom chápavé stisknutí rukou.
„Ty tu snad svádíš smutek držící vdovy,“ slyší mladíka usedajícího vedle revizora, „oprava - hezké vdovy a ještě ji rozpláčeš.“
„To je můj přítel Filip a já jsem Pavel,“ představil sebe a mladíka usedajícího vedle něj.
„Já jsem Žaneta,“ špitla.
Přijde ji nepatřičné mít své ruce ve dlaních cizího muže, který tu má navíc svého přítele. Snaha vyprostit je z něžného sevření působí dost neobratně. Chybí jenom nápis – přistiženi při činu.
„To nemusíte. Já nežárlím.“ Hodnotí Filip vytažení rukou.
„Promiňte,“ zvedá se Žaneta a jde ke dveřím.
Podle začínajících okolních domů je dvě stanice od konečné, přesto vystupuje. Mezi domky pak směřuje do kopce. Některé ulice poznává ze svého dětství, kdy tudy chodila s mámou na nedělní procházky. Nezná nikoho ze svého okolí, kdo by trávil nedělní odpoledne procházkou na hřbitov.
Stydí se, že rok nebyla na babičky hrobě. Těžko omluvitelné. Výmluvy nemají cenu. Mnohokrát si přiznala neschopnost jít na hrob kde leží její žena. Pohled na její jméno vytesané do kamene, nebude dnes nic jednoduchého. Při té myšlence mne snubní prsten.
Teď stojí před železnými vraty. Musí udělat krok, jenž odděluje prostor živých a zesnulých na tomto světe. Zmáčknout kliku a otevřít. Vrata kladou tuhý odpor. Její ruku sundavá z kliky jiná velká, teplá, známá. Překvapený pohled směřuje k obličeji revizora Pavla.
„Omlouvám se. Nechtěl jsem vás rozrušit.“ Říká Filip, stojící vedle svého přítele.
„To nic,“ slabý náznak úsměvu, následovaný úkrokem do strany, aby mohl Pavel otevřít vrata.
„Děkuji,“ špitla Žaneta než vyrazila po široké cestě až k protější hřbitovní zdi.
Nevnímá černě oděné ženy sklánějící se nad hroby svých předků, jde k tomu svému, kde leží dvě ženy, jenž nejvíc ovlivnily její život. Vzpomínkami na skvělou babičku může vyplnit zbytek dne, místo toho rukou ometá nepřízní počasí zkoušený kámen.
Stejně jako nevnímala ženy při cestě k hrobu, tak nevnímá ani pohled mladé ženy stojící nad nedalekým hrobem.
„Ahoj Žaneto,“ slyší za sebou tichý ženský hlas.
„Ahoj holky,“ zvedá pohled ke skupince kamarádek. „Co tu děláte?“
„Udělaly jsme si malý výlet po okolí na Stefany počest,“ objímá ji nejblíže stojící, na krátko ostříhaná holka.