Je sychravé nedělní dopoledne. Předpověď na dnešní den slibuje opravdu podzimní počasí, které přes zatažené žaluzie nepronikne do potemnělé ložnice. V mobilu zapípala upomínka – hřbitov. Na krátko ostříhané, zrzavou barvou obarvené vlasy vykouknou z pod peřiny. Přes týden zapnutý budík dnes mlčí, aby si mohla přispat, ale teď je čas vstát.
Červenošedá kuchyně působí dojmem, jako by ji včera řemeslníci namontovali. Včera koupená chromová rychlovarná konvice vaří vodu na kávu. Vedle útlého hrnku stojí dóza s kávou, smetanou do kávy a cukrem. Na stolek do obýváku před chvilkou odnesla smažená vajíčka ozdobená anglickou slaninou, k tomu namazaný toustový chléb.
Konvice cvakla: „no konečně“, prohodila. Nechce jíst studená vajíčka, ale bez ranní kávy se neprobere. Vedle ní leží od včera připravené černé kalhoty, tričko a sako s černou páskou na rukávu. Je to přesně rok co vyndala toto oblečení naposledy ze skříně. Obava zda jí budou, rozptýlilo včerejší vyzkoušení.
Teď už ale dost lelkování, musí vyrazit. Bere z věšáku jediné klíče. Ve výtahu přemýšlí, zda jet autem nebo autobusem. S igelitkou v ruce jde nakonec na zastávku autobusu. Myšlenky na pondělní poradu nechávají plynout čas, až do příjezdu autobusu. Zakoupený lístek označil strojek u dveří. Volné místo na čtyr sedadle upoutalo její pozornost.
„Kontrola jízdenek,“ ozývá se povědomý hlas. „Ale ne. Jak se máš?“
Usedá Pavel na volné sedadlo naproti překvapené Žanetě.
„Ahoj. Pavel?“ zjišťuje trochu nejistě.
„Ty si mě nepamatuješ?“ kouká zklamaný revizor na ruku, kde chybí snubní prsten.
„Moc ne,“ přiznává neochotně.
„Před rokem jsi jela na hrob své ženy a jak tak na tebe koukám, tak tam dneska taky jedeš.“
„Aha,“ konečně zařadila muže s odznakem, „taky mám lístek.“
Krátké – děkuji – může ukončit jejich nečekané setkání. Žaneta si ho nepamatuje a Pavla nenapadá téma hovoru, kromě chybějícího snubního prstenu. Není žádný necita, aby udeřil na tak citlivou strunu. Sám má problém udržet city pod kontrolou, když dojde na jeho zesnulou ženu.
„Co Filip?“ vybavila si jeho přítele.
„Ty si ho pamatuješ?“
„Nezažívám každý den dvě omluvy od jednoho muže.“
„Rozešli jsme se,“ řekl posmutněle.
„To je mi líto.“
„A co ty? Koukám snubní prstýnek už nenosíš.“ Nakonec se té otázce neubránil.
„Nebylo to lehké,“ mne si levý prsteníček, „musela jsem jít dál.“
„Přesto zůstane ve tvém srdci,“ prohodil než vstal, aby zkontroloval nově příchozí.
Autobus mezitím přijel k nádraží. Dnes bez pobídky konečné stanice od podobně naloženého řidiče, vystupuje předními dveřmi.
„Nebude vadit, když se s tebou svezu?“ stoupl si Pavel vedle ní na odjezdové stání autobusu číslo devět.
„Nebude,“ prohodila, aniž by opustila jednotlivé slajdy, které tvořila celý měsíc.
Nesmí zapomenout nic důležitého, protože na tom závisí její další kariéra.
`Přijede nejvyšší šéf z Německa`, opakoval její šéf při každém setkání.
Není z těch, které ohromí nabubřelá pupkatá vepřová hlava. Chce odvést profesionální práci, za níž se nemusí stydět a jako bonus dostat oficiálně přiklepnuté oddělení, jenž několik měsíců vede z pozice zástupce.
`Když se osvědčíš, tak to máš jisté,` mazal jí šéf med kolem nalíčených úst.
Není včerejší, ani hluchá, aby nezaslechla co koluje po chodbách a kuřáckých zákoutích. Nejvyšší má zítra mimo jiné osobně schválit výběrové řízení na pozici šéfa, o niž Žaneta usiluje. Toto oddělení totiž jako jediné nepodléhá šéfovy místní pobočky, ale řídí ho přímo mateřská firma. Proto je o něj takový zájem. Časté služební cesty po světě. Velká volnost v tom jaký tým si vybuduje. Proti tomu nemalá zodpovědnost, z níž nemá strach.
„Konečná,“ přerušil Pavel její myšlenky.
„Promiň,“ omluvila se a vyrazila vzhůru ke hřbitovu.
Dnes překonala odpor obřích vrat bez větších problémů. Úklonem hlavy pozdravila podél cesty stojící ženy. Upravený hrob nese stopy nedávné návštěvy matky. Pohled na čerstvě zapálenou svíčku ji překvapil.
`Asi tu byly holky,` vzpomněla si na loňský výlet na Stefany počest.
Položila na desku věneček a zapaluje další svíčku. Po chvilce vzpomínání, vyrazí zpět k bráně.
„Omlouvám se, že ruším,“ oslovila ji podobně stará žena s německým přízvukem, dříve než mohla ujít pár metrů. „Jsem Stefany dávná kamarádka.“
Ženy ji běžně neoslovují, natož pak na hřbitově. Nechce otevírat staré rány, ale zvědavost jí nedá, neprohodit pár slov. Za celou dobu co spolu byly, nepoznala jedinou Stefany kamarádku z Německa. Nerada jezdila domů, to spíš přijela mamka na pár dní k nim. Jeden z důvodů proč dodnes bydlí v tak velkém bytě.
„Ahoj,“ překvapily obě ženy Žanety kamarádky.
„Koukám nový objev,“ hodnotí brunetka.
„Ahoj holky, to je Stefany dávná kamarádka.“ Tlumočí Žaneta právě získanou informaci.
„Jo dávná kamarádka,“ opakuje brunetka, jako by z té věty měl vypadnout jiný význam.
„Ano,“ potvrdila kamarádka, „nebudu rušit.“
Holky obklopily hrob, jenom Žaneta sleduje odcházející ženu.
„Ty jsi vážně trdlo,“ hodnotí na krátko ostříhaná Alena, brunátnějící brunetku.
„Jak můžu vědět, že je taková netykavka.“
„Jsi na hřbitově. Tady jsou všichni přecitlivělí,“ přidává Žaneta na adresu prostořeké brunetky. „Díky, že jste přišly,“ loučí se před vraty s holkami, které pokračují v procházce.
„Večer se uvidíme?“ Zjišťuje Alena.
„Na chvilku zajdu,“ potvrzuje Žaneta svoji účast na večerním posezení.
Pohled na tenisový kurt vedle hřbitovní zdi Žanetu vždy rozladí. Nemá slov k neúctě místních. Ani nemávne rukou, jenom pokračuje z kopce k zastávce, na níž vystoupila, aniž se s Pavlem rozloučila.
`Teď už je to jedno,` pomyslela si při pohledu na malé vilky stojící podél silnice.
Za nimi pak míjí řadovou zastávbu pamatující její narození. Je to jedna z mála částí města, která si zachovala svůj vesnický ráz.
`Otázka je jak dlouho odolá novotám měnící jiné čtvrti,` zamýšlí se polohlasně nad osudem města, v němž uzřela světlo světa a strávila celý život.
„Nechceš svést do města?“ Přerušuje Stefany kamarádka přemýšlení nad budoucností.
Po odchodu ze hřbitova zamířila do malé, znovu otevřené jednoty, kdysi nejspíš postavené v rámci Akce Z. Žaneta nezapomněla na jejich krátký rozhovor, ale nepočítala, že ji ještě uvidí.
„Zvu tě na oběd,“ přidala cizinka lákavou nabídku.
„Ráda,“ uvolila po krátkém přemýšlení.
Před rokem by ji odmítla a jela rovnou domů, ale kde že loňské sněhy jsou. Dnes ráda zajde po práci na skleničku, pokud zrovna nemá volejbalový trénink. Dřívější sporadické návštěvy „jejich“ klubu na druhém konci města, už nejsou takovou vzácností. Není zrovna lvicí salónů, ale dostává se zpět do „normálního“ života. Tak proč by měla odmítnout pozvání od kamarádky své ženy. Možná zjistí informace, které Stefany úzkostlivě tajila.
„Já jsem René,“ podala jí ruku.
„Těší mě Žaneta.“
„Já vím,“ usmála se při nastupování do auta.
Klikatící se ulice je přivedla na poklidnou hlavní, vedoucí zpět do města. Přes nespočet semaforů dojely až na čtvercové náměstí. Kde konečně René zastavila. V létě by jistě usedly na jednu z mnoha zahrádek a kochaly se pohledem na kašnu, teď musí vzít za vděk útulné restauraci v hotelu, kde René bydlí.
`Na týdenní pobyt tam, by mi nestačily dvě výplaty,` zamyslela se Žaneta.
„Zvu tě,“ předešla René případným rozpakům při objednání jídla.
„Co sním, to si taky zaplatím.“ trvá na svém.
„Jak chceš,“ přechází plynule do němčiny.
Se Stefany často mluvily německy, brala to jako procvičování jazyka, který v práci příliš nepoužívala, byť podmínkou na místo kam nastoupila, byla znalost právě tohoto cizího jazyka. Nic nového v našich zeměpisných šířkách. Zaměstnavatel si navymýšlí spoustu podmínek, jenž nakonec nejsou pro samotnou práci vůbec potřebné. Jeden až dva maily za měsíc zvládne napsat asistentka, denně komunikující s mateřskou firmou.
Krátké rozhořčení střídá pohled na dosud neznámý interiér vyhlášeného hotelu, jenž je už při letmém pohledu mimo její finanční možnosti. Nemá potřebu sem zajít na oběd a pak si půjčovat na inkaso, nemluvě o obtížném placení dalších každoměsíčních pravidelných plateb.
`Dneska udělám výjimku na Stefany počest,` předem omlouvá svou lehkou rozmařilost na úkor každoroční lyžařské dovolené.
Jídelní lístek k takovým finanční úletům přímo zve, pokud by měla chuť na opravdu exotické pokrmy. Podle toho jak vybírá, tak nemá. Nakonec vítězí steak. René zkouší rybu a objednává láhev svého oblíbeného vína.
„To je na mě,“ nehodlá smlouvat.
„Dobrá.“
„Moc mě mrzí, že jsem nemohla přijet na pohřeb. Byla jsem na služební cestě v Americe.“ objasňuje René.
„Stefany by to určitě pochopila,“ chlácholí ji, aniž tomu sama příliš věří.
„Jak znám Stefi, tak určitě ne. Koneckonců jsme se rozešly právě kvůli mé práci.“ dodala s hlubokým povzdechem novou informaci.
Tato věta dává slovnímu spojení – dávná kamarádka – úplně jiný význam. Málokdo by svoji ex-přítelkyni označil jako dávnou kamarádku. Žanety otázku přerušil sommelier nesoucí objednanou láhev vína, prostě podnik na úrovni. Po znalecké převalování upitého doušku, přišlo souhlasné pokývnutí. Muž ve středních letech pak s drobnou úklonou nalil do obou připravených skleniček.
„Nečekala bych, že máme něco společné.“ zkonstatovala Žaneta po prvním loku.
„Každá máme nějakou minulost,“ zafilozofovala při pohledu na z půlky plnou skleničku, „zajímavější je budoucnost.“
Pokusný balónek nemůže Žaneta přehlédnout. Pár úsměvných drobností rozhodně stojí za podotknutí – oslovila jí na hřbitově a pozvala do nejdražší restaurace ve městě. To lze považovat za docela markantní protiklady. Jenom zde trochu hapruje obvyklá poznámka o jejich přitažlivosti, protože jsou to protiklady jedné a té samé, snad ne příliš rozpolcené, osobnosti.
O tom jaká osobnost proti ní sedí nemá Žaneta ani potuchy. Původní zvědavost s jakými lidmi trávila její žena svůj čas než přišla sem, asi vezme za své. René nepůsobí příliš sdílně, spíš se jí chce dostat do kalhot. Zkratka mířící z minulosti přímo do budoucnosti tomu nahrává.
`Není můj typ,` zapudila myšlenku na společně strávený čas.
Poněkud nervózní rozhlížení kolem lze přičíst první návštěvě nebo také ukvapenému rozhodnutí ukončit jejich zdánlivě nenadálé setkání, jak René hned vzápětí potvrdí.
„Zahlédla jsem tě na hřbitově už před rokem, ale přišla jsi mi hodně zničená, tak jsem tě nakonec neoslovila.“
„Vzpomínám si, že jsem vloni někoho zahlédla v těch místech odkud jsi přišla,“ připustila.
`Tak o minulosti se vážně nic nedovím. Sním steak a pojedu domů,` uvolnila nepříjemně postupující napětí.
Přijde jí trochu drsné odmítnout René v tak nóbl podniku. Snad nedojde k pozvání na pokoj, to by bylo jak z trapného lesbického filmu. Ještě by mohla mít gelové drápy a silikonem vylepšené poprsí. Těžko říct přes černé tričko bez výstřihu, které z tohoto úhlu příliš neprozrazuje. Úplně plochá nebude, to si Žaneta pamatuje z cesty autem.
`Co na tom záleží, když držím smutek,` přikládá další argument na pozvolna bobtnající hromádku.
Nejsou dva roky v jejím věku trochu dlouhá doba na to, aby nechala své srdce uzavřené před okolním světem? Každému trvá jinak dlouho než se s takovou ztrátou vyrovná, někdo to nepřekoná po zbytek života. Což nebude Žanety případ. Jistě nezapomněla, ale postupné kroky měnící jejich byt, či způsob života spěje k brzkému otevření.
`Číšník konečně nese objednané jídlo,` pomyslela při pohledu na muže nesoucího dva talíře.
Obvyklý spěch provázející dnešní generaci na každém kroku, je tu přes příjemně poklidnou hudbu linoucí se z několika zavěšených reproduktorů.
`Klid. Vychutnej si oběd,` snaží se nepůsobit nervózně.
Přesto drobná míra nervozity a napětí provází zbytek oběda. Snad za to mohou neforemné židle, na první pohled elegantní, leč velmi nepohodlné. Až následné posezení v proutěných křeslech při odpolední cigaretě snímá křeč. Neřeší oč její společnice usiluje, jenom slastně potahuje skrz snobsky působící cigaretovou špičku.
„Nezajdeme ke mně na pokoj?“ Pokračuje René ve svém tažení.
„Nezlob se, ale musím doladit pár detailů na zítřejší firemní prezentaci,“ pracovní výmluva by mohla zabrat.
Jenom si v té chvíli neuvědomila, že René je ta, co dostala kopačky za svůj workoholismus.
„Můžu ti s ní pomoc?“ Zkouší najít skulinu pro další setrvání v její příjemné společnosti.
„To nejde. Jsou tam citlivé firemní údaje,“ mává na číšníka, že bude platit.
„Vážně to zaplatím,“ bere ji René za ruku. „Dám si presso.“
Místo zaplacení účtu si objednává kávu. Číšník čeká, zda si Žaneta také něco objedná, aby nemusel běhat sem a tam, když v baru nemá jiné hosty. Navíc obě dámy sedí na opačném konci místnosti.
„Já nic děkuji,“ s úsměvem posílá barmana pryč. „Nechci být nezdvořilá, ale vážně už musím. Děkuji za oběd.“
Žádné – budu se těšit na příští shledání – zůstává jenom u chladného rozloučení. Každá z nich čekala něco jiného a podle toho celé setkání nakonec skončilo. Žaneta odchází s pachutí – chtěla mě svést na hřbitově a René? Ta si zapálila další cigaretu, aniž by na sobě nechala znát své rozpoložení, sedí v pohodlném křesílku. Jenom ona ví, co se jí honí hlavou.
Večerní zastavení v klubu přineslo Žanetě trochu nostalgického vzpomínání a brzký odjezd domů, aby měla dostatek času pro spánek před velkým dnem. Snaha zaplout co nejdřív do postele sice vyšla, ale mnoho hodin trvající neklidné převalování, na potřebné pohodě rozhodně nepřidalo.
„Můžeš ke mně do kanceláře?!“ Volá šéf na Žanetu, sotva ji zahlédne na chodbě.
„Potřebuji nahrát poslední úpravy do počítače v zasedačce,“ snaží se vymanit z jistě nedůležitého rozhovoru.
„To už myslím nebude třeba,“ pokládá před ní potištěný papír.
„Co to je?“
„Přišlo mi to včera navečer z centrály,“ podává Žanetě pero.
„VÝPOVĚĎ???!!!“ Vykřikne zděšeně.
„Bohužel. Podepiš to a vykliď si stůl.“
Zdrcena otáčí list papíru, aby vedle jednoho podpisu přidala svůj. Než papír podá teď již bývalému šéfovy, zahlédne jméno René Smith. Během podepisovaní dalších papírů jí hlavou bleskne vzpomínka na včerejší oběd s René.
`To bude jenom shoda jmen,` přejde k další kolonce kam dá svou parafu.
Místo prezentace, které věnovala tolik času, dostala výpověď z celkem nejasného důvodu. Jediný důvod proč to podepsala, je velkorysé odstupné. Pokud někomu šlápla na kuří oko, dopadla by stejně jenom vystresovaná z žabomyších válek a bez odstupného. Roční plat dává hodně prostoru k hledání další práce.
`Je to výzva začít nový život,` uklidňuje roztřesenou ruku podepisující poslední list papíru.
„Teď tu kancelář,“ vyprovází ji šéf.
Po cestě zahlédne v prosklené zasedačce známou tvář.
„Kdo je ta žena?“ Ptá se šéfa, při pohledu do zasedačky.
„Nová generální ředitelka, která podepsala tvoji výpověď.“