Je slunečné pondělní dopoledne. Státní svátek prodloužil víkend o jeden volný den navíc, takže budík dnes mlčí. Místo něj na mobilu zapípala upomínka – hřbitov. Nakrátko ostříhané, černou barvou obarvené vlasy vykoukly uprostřed postele zpod peřiny. Vedle nich o něco delší hnědé.
„Dobré ráno, miláčku,“ zaznělo německy ze smyslně vykrojených úst.
„Dobré ráno. Jestli se mnou nechceš jet, můžeš klidně spát.“ odpovídá Žaneta na pozdrav.
Hledání oněch smyslně vykrojených úst jí dá víc práce, než čekala. Odvrácený obličej její milé zakrývají vlasy, tak se musí nad ní naklonit. Jedno otevřené oko koukající skrz mezeru mezi dvěma pramínky vlasů působí děsivě, má co dělat, aby nevyjekla. Možná unáhlená snaha políbit napůl spící lásku nebyl úplně dobrý nápad.
"Co tě nemá," otočila René hlavu, "pojedu s tebou."
Jejich rty se potkaly v dlouhém smyslném polibku, který dokáže připravit o zbytek zdravého rozumu, soudnosti a také veškeré oblečení, včetně toho intimního.
"Tak to bychom měly pomalu vyrazit," nemůže Žaneta odtrhnout svoje rty od jejích, protože si ji k sobě přitáhla volnou rukou.
Druhá, schovaná pod nahým tělem, instinktivně hledá večer uspokojenou mušličku. Přeci jenom jí zůstala dlužná jeden orgasmus. Matematika René vždy bavila a jako účetní si zakládala na vyvážené bilanci má dáti - dal. Proč to měnit v osobním životě.
Vzrůstající intenzita vzdechů vedle jejího ucha naznačuje, ne nenaznačuje, přímo křičí - našla jsi, cos hledala. Spokojený úsměv rozzářil její probouzející se tvář před tím, než otočila hlavu k pootevřeným ústům. Natočena s rukou ve vlhkém klíně přemýšlí, zda je možné začít příjemněji volný den. Není.
Zatažené žaluzie brání prvním nesmělým paprskům den ode dne slabšího slunce zahřát obě nahá těla, kterým to vůbec nevadí. Žaneta přes rostoucí vzrušení našla zbytek sil k zapadnutí do René schovaného klína. Ruka šmátralka neomylně zapadla přesně tam, kam měla, a dokonce si vynutila otevření zavřené jeskyňky.
Dvojhlasné vzdychání doprovázené vzájemným okusováním přivádí obě ženy na jeden společný vrchol, z něhož pak shlížejí vzájemně propletené k blízké budoucnosti. Na to, jak dlouho spolu chodí, příliš dopředu neplánují. Možná za to mohou Žanetiny neustávající obavy, zda by měla s René chodit po té, co jí připravila o práci.
`Navíc není můj typ,` říká si od první společně strávené noci, která přišla po vánočním večírku, na nějž dostala od svých kolegů pozvánku s příslibem, že tam René nebude.
Na počátku opravdu nebyla, dokonce ani na konci, když notně unavená náročným týdnem víc než alkoholem konečně vyšla z hospůdky, kde strávila celkem příjemný večer. Jenom to povědomé auto u chodníku ji překvapilo, stejně jako nabídka - nechceš svézt, kterou už jednou od té ženy dostala. Poprvé ji využila, ale tentokrát přišlo rozhodnutí – ne, pojedu domu taxíkem. Bohužel jak na potvoru široko daleko žádný nebyl.
Nakonec neochotně souhlasila a nastoupila. Dál sice nešlo vše ráz na ráz, ale sled událostí nabral úplně jiný směr, než chtěla. Prostě podlehla jejímu kouzlu. Po bušení zavřenou pěstí do jejího ramene odešla všechna frustrace pryč, aby zůstal jenom smutek ze ztráty.
`Prostě mě ukecala,` popisovala poté holkám v klubu noční dobrodružství, které odstartovalo nečekaný obrat.
Měsíce trvající uzavřenost padla a Žaneta opět pocítila ten úžasný pocit v podbřišku, když zahlédla na mobilu René telefonní číslo.
`Celé to na mě nachystala,` došla po několika týdnech jejich vztahu k nepřekvapivému zjištění ohledně své výpovědi.
Teď dosáhla vrcholu se Stefanyinou bývalou a svojí současnou přítelkyní, aby za chvíli vyrazily na její hrob. Život je plný paradoxů – napadlo ji, než sundala nohu z postele, aby došla postavit na kávu.
Červenošedá kuchyně rozhodně nepůsobí uklizeným dojmem. Za celý týden neměly čas naskládat špinavé nádobí do myčky. Tedy ne, že by tam ležely hrnce a pánvičky, ani jedna z nich není kulinářský typ. Občasné z nouze vynucené vaření samozřejmě zvládnou. Minulý týden byly na výletě, takže tu teď leží jenom hrnky a dva talíře.
Zapnutý kávovar začíná plnit vysoké skleničky jejich oblíbeným latté. Sladké koláče pokládá na talířek a vše odnáší na tácu do postele, kde René přemýšlí, jestli vstát nebo ne.
„Snídaně do postýlky, ty jsi poklad.“ natahuje k Žanetě ruce.
Když už nemají čas spolu snídat v týdnu, tak se pak navzájem o víkendu rozmazlují. Za zatím nepřekonaný vrchol dodnes považují, když René objednala holku v kostýmu služky, která jim udělala snídani a přinesla ji do postele. Při vzpomínce na pokračování Žanetě ještě dnes tuhnou bradavky.
„Dobrou,“ přeje René, když jsou obě usazeny s koláčem v jedné a sklenkou kávy v druhé ruce.
Místo diskusí nad plány pro dnešní volný den přemýšlejí, v čem vyrazí. Žaneta včera vytáhla kozačky, které si během loňské zimy neužila, k nim má kostkovanou sukni a béžový kabátek. Když při procházení šatníku narazila na černé sako, sundala z něj pásku, kterou uložila na dno šuplíku za teplé ponožky.
`Snad ji nebudu hodně dlouho potřebovat,` povzdechla si při tom.
René po snídani vytáhla své oblíbené černé kalhoty, dnes červené tričko a hnědou bundičku, odhalující její útlý pas.
„Jedeme mým,“ vzala svoje klíče z věšáku a vystrčila Žanetu ze dveří.
Bez zájmu minuly autobus stojící na zastávce, aby si užily slalom mezi výmoly. Cesta na hřbitov uběhla bez jediného slova. Každá ponořena do vzpomínek na jinou ženu, která odpočívá za stejnou hřbitovní zdí. René zastavila kousek od velkých vrat. Tlačítkem na palubní desce otevřela kufr, kde leží dva věnce a dvě svíčky.
`Teď by měly přijít holky,` zavzpomínala Žaneta, když přišly k Stefanyině hrobu.
Věneček navíc prozradil jejich zřejmě včerejší návštěvu. Ometený kámen, zapálená svíčka a slzy v očích při vzpomínce, sice ne už tak živé, přesto stále bolestivé. Stefanyina mamka měla pravdu, že to chce čas, už začíná pomalu pracovat.
"Ahoj holky," zaslechly za sebou Aleny hlas.
"Ahoj. Myslela jsem, že jste tu byly včera." odvětila překvapená Žaneta a ukázala na nový věneček ležící na mramorové desce.
"Ne, ten není od nás," zakroutila Alena hlavou. "Jak se máte?"
Pokračovala polohlasně v rozhovoru, zatímco zbytek holek stojí kolem náhrobku a vzpomíná. Ani Žanetě není moc do řeči. Kdyby seděly u kávy, určitě by nebyla tak skoupá. Teď jenom mávne rukou a raději odchází.
"Je to pořád náročné," omlouvá se René, když za nimi zapadnou hřbitovní vrata.
"Zajdeme na oběd," chlácholí ji.
Obě usedají do vozu, aby si Žaneta poprvé tuto cestu vychutnala z jiného pohledu. Mockrát tudy nejela a snad nikdy neseděla na místě spolujezdce. Nesleduje prázdné tenisové hřiště, dokonce ani řada vilek nemá ten punc minulosti. Ty ,co dostaly novou barevnou fasádu, vypadají najednou tak svěže.
Nával způsobený nevinnou otázkou - jak se máte - postupně odeznívá. Zalité oči osychají.