Sedavé zaměstnání donutilo Samanthu, aby začala přemýšlet o pohybu, pokud nechce pozvolna kynout. První volba padla na fitko, kde by se mohla odpoledne protáhnout. Při ranní cestě do práce také na jedno narazila. Že není daleko a mají celkem zajímavé permanentky, jsou další argumenty pro jeho návštěvu.
„Zítra si vezmu elasťáky, tílko a vyhrabu láhev na kolo.“ Vzala své odhodlání vážně.
Večerní přemýšlení při balení oblečení do malé sportovní tašky, přeci jenom nahlodalo její odhodlání. Kila navíc jsou sice velmi pádný argument, ale pak je tu také pohodlí či spíše lenost nebo možná ostych, že v takovém podniku nikdy nebyla.
„Nechceš jít semnou do fitka?“ volá Ivě.
„Ahojky,“ slyší trochu nevrlý hlas. „Teď?“ dostává překvapenou otázku.
„Ne. Zítra.“ Ignoruje její rozespalost.
„Zavoláme si ráno,“ ukončila Iva hovor.
Není zase tak moc pozdě, napadlo Samanthu při pohledu na mobil, který hlás9 dvě hodiny do půlnoci. Nicméně se i ona odebrala na kutě.
Ranní odhodlání bylo v porovnání s tím večerním prakticky nulové. Přesto si vzala tašku s oblečením do práce. Třeba během dne přesvědčí Ivu pracující nedaleko, aby šla. Že nebude mít, v čem neřeší.
Jako každý den usedne do tramvaje, aby sledovala ubíhající baráky. Lepší než koukání do otrávených obličejů, jenž jsou zavěšeny nad její hlavou.
„Kam se chystáš?“ vyzvídá kolega Marek.
„Měla bych se začít trochu hýbat,“ pokládá tašku do skříně, kde jak doufá, zůstane co nejdéle.
„To bys měla,“ pousmál se.
Napadlo jí něco o sprosťácích, ale než měla možnost pokračovat v této debatě, zazvonil telefon ležící vedle vypnutého monitoru.
Ještě si nestihla ani dělat ranní kávu a už je tu první otravný uživatel, povzdechla si při zvedání bílého sluchátka. Podle čísla na displeji je to tak a co hůř, jde o jednoho z nejotravnějších kolegů. Pokud by měla v tabulkovém procesoru setřídit seznam, vzpomněla si na úterní hodiny výpočetní techniky, které učí, tak bude jeho jméno v buňce A1.
„Dobrý den pane Novotný,“ zkusila nasadit nejpříjemnější tón hlasu jakého je schopna.
„No to je dost,“ slyší ze sluchátka.
Má sto chutí s tím sluchátkem praštit, což by bylo něco pro věčného stěžovatele Novotného. Snaha zůstat příjemnou sice nepřinesla změnu jeho jednání, ale zapnuté nahrávání hovoru jí poskytne důkaz, pro jisto jistý mail, jenž dostane její šéf do schránky.
Dřív než pan Novotný stihne něco poslat, kliká v nastartovaném počítači na program uchovávající nahrávky telefonních hovorů.
„Odeslat,“ usmála se a vyrazila do kuchyňky zapnout rychlovarnou konvici.
„Co to je Samantho?“ slyší za svými zády pisklavý hlásek svého o dvě hlavy menšího šéfa s Napoleonským syndromem jako půlka zeměkoule.
„Dobré ráno,“ má pocit, že je v celém baráku snad jediná, kdo umí pozdravit. „Volal mi pan Novotný.“
„To jsem slyšel,“ odsekl nasupeně.
„Tak jsem ho nahrála, aby nedošlo k handrkování jako minule.“
Ještě teď má v živé paměti dohadování, které skončilo u sekčního šéfa.
„Hm,“ zabrumlal nevrle a z lednice si vytáhl načatou láhev mléka.
„Mám tohle zapotřebí?“ Pronesla pro sebe, když Napoleon vyklidil bitevní pole.
Přemýšlí, proč vůbec vzala práci v tomhle panoptiku plného opravdu divných individuí. Za svůj krátký život ještě nepotkala na jednom místě tolik lidí, kteří by si do jednoho vysloužili více či méně závažnou psychiatrickou diagnózu. Podle jejího úsudku spíš více než méně. Ani peníze tu nejsou nic moc, dává na misky vah další proti.
„Nemáš,“ odpověděl jí Marek, který si nenechal ujít jediné slovo, jenž řekla do sluchátka a nejspíš slyšel i většinu rozhovoru se šéfem.
Další pacient, povzdechla si nad kolegou z kanceláře, který doufal, že její místo dostane jeho dlouholetý kamarád, jehož jedinou kvalifikací je podle Napoleona právě ono kamarádství.
„Díky za kolegiální podporu,“ podezírá ho z donášení šéfovi.
„No co co,“ chce si udělat další poznámku o jejím nevhodném chování na pracovišti.
„No nic. To je moje voda.“ Kouká nechápavě, jak bere konvici s vroucí vodou, aby si zalil nevábně vonící obsah několik let nemytého hrnku.
Místo aby konvici nechal ležet nebo alespoň poděkoval, lije horkou vodu do nočníku, jak tu velkou nádobu pojmenovala.
„Do prdele,“ zařval jako lev, když ten archeologický exemplář považovaný za funkční hrnek praskl a opařil svého hrdého majitele.
Zbytek vody z konvice vychrstl na sebe, což dokončilo zkázu. Má co dělat, aby nevyprskla smíchy, protože jí to přijde hrozně komické. Víc než radost nad jeho pracovním úrazem, jí těší zásah vyšších sfér. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, vzpomíná na všechna příkoří, která s ním za posledních pár měsíců zažila.
„Nechceš zavolat sanitku?“ snaží se o co největší účast.
„Myslíš?“ začíná přemýšlet, zda by z toho nemohl vyrazit pár volných dní a tučné odškodnění z pojišťovny.
„Popálenina není žádná sranda,“ popichuje ho.
„To máš pravdu,“ pospíchá do kanceláře, aby vytočil sto padesát.
„Morávková,“ ozvalo se Markovy ze sluchátka.
„Pošlete mi sem sanitku,“ ignoruje hlas své kolegyně a zavěšuje.
Místo řešení sténání svého kolegy, vyráží před budovu na cigaretu, aby zavolala Ivě, zda půjde do fitka. Na začátku rozhovoru přišla omluva za pozdní zavolání a stejná otázka.
„Moc ráda. V kolik tě mám vyzvednout?“ překvapila Samanthu, která nepočítala, že by šly už dnes.
„Ty máš sebou věci na cvičení?“
„Leží mi už měsíc ve spodním šplíku, protože se mi samotné nechce.“
„Skvělé. V pět u mě?“
„V půl šesté,“ upřesnila Iva, než zavěsila, protože jí začal otravovat zvonící telefon.
Ještě se chtěla zeptat, kdo bude hlídat její dceru Valerii. Pozdě. Stejně jí dohořívá cigareta, tak bude muset zpět do toho panoptika, které je den ode dne šílenější. Možná by mohla začít přemýšlet o novém zaměstnavateli, napadlo jí, když vytáhla z krabičky další cigaretu.
„Co to tu vyvádíte?“ vlétl Napoleon do kanceláře sotva se vrátila po vykouření třetí cigarety.
„Nic,“ odvětila s překvapeným výrazem ve tváři.
„Volala mi Morávková, že má poslat sanitku.“ pokračuje naštvaným tónem.
„Sanitku?“ zakrývá si Marek popálenou ruku.
„Jo,“ zasyčel šéf.
„No,“ začal Marek přemýšlet jak to celé navléknout, aby z toho mohl být pracovní úraz. „Samantha mě opařila vodou v kuchyňce.“