Zatrhnuté líbánky - 1.kapitola ~ 2.část

Neměla by být překvapena tím, co slyší, protože ví, jak podlí umí být. Nezastaví se před žádnou nepravostí, manipulací či lží, která poslouží jeho záměru. Jenom by jí nenapadlo, že zajde tak daleko a bude lhát, aniž by se začervenal.

„To se mi snad jenom zdá,“ začíná Napoleon pouštět z očí do očí blesky k sedící Samanthe.

„Mě asi taky,“ utrousí naprosto suše, „vzhledem k tomu, že mi vzal uvařenou vodu na kávu a tou se polil.“

„Běžte k doktorovi,“ zvedl zrak k zaraženému Markovi, „a vy pojďte ke mě.“

Než vstala od stolu, stihla zmáčknout tlačítko save na spodní liště.

Hlahol na chodbě ustal jako mávnutím proutku ve chvíli, kdy zahlédli procházet majestátní postavu svého nadřízeného doprovázeného administrátorkou s naštvaným výrazem ve tváři. Všem je jasné k jaké bouři se nejspíš schyluje a že nebude nutné mít přitisknuté hrníčky na zdi, aby slyšeli celý rozhovor za zavřenými dveřmi.

„Proč jste ho opařila?“ usedl na svou polstrovanou židli, aniž by jí nabídl jednu z několika židlí stojících kolem stolu tvořícího s tím jeho písmeno t, kde sedávají při nekonečných každodenních poradách.

Bez vyzvání si tak vybrala tu, na níž sedává a s klidným hlasem mu popsala ranní incident v kuchyňce, tak jak se opravdu stal.

Nejspíš jí chtěl seřvat, že jí nedovolil, aby si sedla, ale raději nasměřoval svoji pozornost k Markově verzi.

Tohle má být jeho vítězná steč jak vyhrát bitvu na podřízeným, který mu nepochlebuje. Poslední úder přerušil hovor, který ústředna přesměrovala na jeho telefon, protože ho nikdo z administrátoru nevzal.

„Už jde,“ odpověděl suše, než zavěsil a poslal Samanthu ke generálnímu, jemuž začal stávkovat notebook.

Kdyby nešlo o generálního ředitele společnosti, nejspíš by pokračoval, tak to jenom rozdal další úkol a neopomněl utrousit, že ranní incident bude mít dohru.

„Nechceš zajít na oběd?“ přišla jí cestou do pátého patra sms zpráva od Pavla jediného muže, s nímž si kdy něco začala a byla by…

„Ráda,“ odpovídá, když prochází kolem dvou nafintěných prsatých blondýn s IQ dlažební kostky.

„Dobrý den,“ zdraví prošedivělého šedesátníka, který sedí za mohutným stolem a s brýlemi na špičce nosu prohlíží nějaký hustě popsaný papír.

„Dobrý den Samantho,“ zůstává u čtení, „zavřete prosím dveře a posaďte se.“ Ukazuje ke stolku se dvěma křesílky stojícího v rohu tak, aby si ho právě příchozí hned nevšiml.

Obvykle tam sedí prokurista společnosti a jeho dlouholetý obchodní partner. Dnes je ono místo prázdné.

Chtěla by namítnout, že přišla opravit notebook, ale generálnímu se neodporuje, ať už má na srdci sebe větší pošetilost, kromě drobného šelestu.

„Jak se vám u nás líbí?“ začal, když dočetl ručně napsané poznámky.

Oči přitom zabodl do její překvapené tváře jako dva laserové zaměřovače. Neměl by se jí na toto zeptat spíš Napoleon, napadlo jí při hledání diplomatické odpovědi. Nechce mu lhát, ale přílišná otevřenost taky škodí, zvažuje, zda jít s pravdou ven.

„Líbí,“ zkouší nejkratší verzi, jaké je schopna.

„To jsem rád,“ mne v ruce brýle.

Teď jí řekne, že tu končí, přemýšlí o tah dopředu. I teď je na pochybách, zda to nemá řešit se svým přímým nadřízeným.

„Jak vám jde učení?“ nepřestává s mnutím obrouček svých tlustých brýlí.

„Jde,“ chce přeskočit nečekaně natahované zdvořilostní fráze, jenž u něj nikdy nezažila.