Ženy růže - 1. část
Apr 02, 2013

Ženy růže - 1. část

Ponuré chodby kláštera uvadly do ještě větší ponurosti. Na okolní kraj padl zimní čas. Krátké dny sužované sněhovými plískanicemi zahánějí do okolních příbytků všechen prostý lid. Jediný, kdo chodí po okolí, je „pomatená“ bába kořenářka, neustále drmolící nesrozumitelná slova. Včera ji Anna Marie potkala, když šla z kláštera poklidit na nedalekou faru.

Farář je syn boží – opakovala si celou cestu. Nebylo jí to nic platné, když zahlédla jeho chlípné oči pasoucí po jejím mladém těle. Ano, je z řádových sester nejmladší, a tak musí chodit na faru, než do řádu vstoupí další novicka. Soucitné pohledy sester, stejně jako promlouvání abatyše před každým odchodem – neprotiv se služebníku božímu, ať již žádá čehokoliv – působí tak zlověstně.

První návštěvu má za sebou a teď kouká malým okénkem na padající sníh. Poklidné ticho přerušuje zvon svolávající k večerní modlitbě.

`Dnes nebude večeře, protože je půst za našeho pána.` Opakuje si vyhladovělá Anna Marie, když se jako stín plouží chodbou k malé kapli v rohu rozlehlého kláštera. Mine letní zahradu ve středu stavby, jež poskytuje bělem letních měsíců příjemný pohled na rozkvetlé kvítí, tak velmi kontrastující s chladnou pošmourností klášterního života.

Za léta strávená mezi sirotami v nalezenci přivykla poslušnosti, jejíž porušení trestaly sestry velmi tvrdě. Místo služby na panském dvoře si ji vybrala Ludmila Svatava, dnes již odpočívající na pravdě boží. Není si jista, zda jí za to má být vděčná. Na dvoře by jistě netrpěla hlady a zimou jako zde.

`Pokud je mým údělem odříkání, pak jej přijmu.` Usedla do hrubě otesané lavice.

Shluk sester sklonil hlavy, aby začaly polohlasně odříkávat modlitby. Ševelení najednou utichlo, aniž by se jediná zahalená postava pohnula. Další nekonečné minuty rozjímání nad životem, který jí určil někdo jiný.

`Kdo vlastně?` tato myšlenka ji trýzní po celá léta.

Snaha potlačit svoji vzpurnost občas vychází naprázdno. Ludmila Svatava ji přesně k tomu vedla, občas neváhala použít fyzických trestů. Tehdy stejně jako dnes neví, proč vlastně.

„Chraň se, aby tohle někdo viděl.“ Ukázala jednoho dne na její mateřské znaménko ve tvaru růže.

Přesně to znaménko, které ji právě teď hrozně svědí. Už dlouho nezažila tak intenzivní pálení, doprovázené nutkáním rozedrat do krve ten kousek svého těla, který jako by jí ani nepatřil. Místo poklidných myšlenek přichází děsivý obraz ženy spoutané železnými okovy. Pokora není to, co muž držící rozpálený cejch uvidí v jejím pohledu. Vzpurnost a nepoddajnost následuje smích ve chvíli, kdy muž přiloží rudý kus železa na její levé rameno.

To, že žena omdlí, už Anna Marie nevnímá. Pálivá bolest nutí mladou jeptišku vstát a opustit společnou modlitbu. Krev barvící její bělmo dodává zahalené postavě děsivost srovnatelnou snad jenom s mytickými zjeveními schovanými do kůže vázaných starých knih. Bohužel je nesmí nikdo číst, protože z nich promlouvá sám ďábel.

Mizející obraz nahrazuje ledový pohled abatyše, třímající bibli s dřevěným křížem na kožené vazbě. Ruka zvedá knihu, na níž nečekaně vzplane kříž. Oheň co nevidět pohltí celou knihu, a pak i ruku Matky představené. Co když nakonec zničí celý klášter?

`Boží trest přijde,` mumlá Anna Marie jdoucí podél zdi ke knihovně.

Místo pro ni jednou pro vždy zapovězené – hřímala abatyše, když přistihla ji a Ludmilu Svatavu nad stránkami učených knih. Všechna moudrost světa ukryta před zraky mladé dívky dychtící po nepoznaném.

„Proč nemohu studovat?“ zvedla tehdy prosebné oči k Matce představené.

„Prostě ne,“ odsekla a nenávistným pohledem odmítla další možné námitky proti svému rozhodnutí.

Klekání oznamuje prostému lidu, aby se nezdržoval mimo bezpečí svých stavení. Šourání po chodbě prozrazuje konec rozjímání sester, které nyní spočinou ve svých celách. Tvrdá pryčna jako jediná společnice do ranní modlitby.

`Měla bych je následovat,` přemlouvá sama sebe, když stojí před dveřmi vedoucími k vědění.

Krev ustupuje z jejího bělma, přesto vítězí vzpurnost nad pokorou. Ví, že knihy skrývají něco pro ni velmi důležitého, jinak by je abatyše neskrývala. Musí to najít. Vystoupala po schodech do patra, aniž by zaslechla jediný zvuk. Další těžké dveře, a pak již místo jejímu srdci nejbližší. Možná právě pro tu neutuchající chuť, ženoucí jí za poznáním, musí snášet útrapy života odpírajícího všechny možné neřesti.

„Nenech se rozptylovat okolním zkaženým světem,“ pronesla Ludmila Svatava při jednom z mnoha společných rozjímání.

Snaha Matky představené překazit přístup k vědění netrvala dlouho. Bohužel tomu předcházelo poslední vydechnutí Ludmily Svatavy. To, že své svěřence zanechala jenom jeden starý klíč, nebyla náhoda. Po odeznění smutku Anna Marie zjistila, že pasuje právě do dveří, jimiž teď prošla.

Jeden z mnoha štelářů stojící v rohu místnosti zaujal její roztěkanou mysl do kůže vypáleným symbolem. Symbolem podobným tomu, jaký má ona na levém rameni. Vytáhla zaprášenou knihu, aby začala hltat jednotlivé stránky popisující život rodu s růží ve znaku.

Mezitím plynul život za vysokou zdí svým poklidným tempem. Jednotlivé dny krátila práce na faře či v nově zbudovaném špitále. Anna Marie při měsíčním svitu přečetla vše, co knihy s růží skrývaly. Díky znaménku na svém levém rameni, jež měla skrývat před okolním světem, zjistila, kam patří. Není žádným nechtěným potomkem nemajetných rodičů, naopak patří do váženého rodu.

`Jak jsem se sem tedy dostala?` Po celá léta opakovaná otázka tíží její mysl.

Další knihy popsané příběhy jiných rodů naznačují jisté, pro ni nepochopitelné, důvody. Mezi nejčastěji zmiňované samozřejmě patří boj o rodinný majetek přecházející z otce na prvorozeného syna. Další potomci museli čekat, tedy jenom ti mužští. Ženy vyloučila jejich podřízenost.

`Jak odporně nespravedlivé,` posteskla si, než otočila další list.

Kromě nemožnosti vést svůj rod má tuto příslušnost dokonce tajit. Ano, stále má na paměti zapřísahání umírající Ludmily Svatavy.

„Pro rány boží pomozte,“ zaslechla křik, když ulehla po večerní modlitbě na své skromné lože.

Rachot dveří okolních cel přehlušil další nářky jedné ze sester sklánějící se nad bezvládně ležícím tělem.

„To je Matka představená,“ zakřičela první sestra, která přiběhla k ležící postavě.

Přes velké srocení nebylo možné zahlédnout zkrvavenou hruď, zato oko Anny Marie padlo na levé obnažené rameno. Roztržený oděv měl zjevně poskytnout tento pohled.

`Co když je to moje teta nebo dokonce matka?` napadlo rozrušenou Annu Marii.

Sestry, které zahlédly růži na ruce své představené, ustoupily, jako před nimi ležela malomocná. Horečné přemýšlení, co dál, přerušila jedna z nich - Marie Vojtěcha - nesrozumitelným výkřikem – je to ďábel. Celý svůj výstup doprovodila teatrálně působícím pádem, při němž se udeřila hlavou o kamennou podlahu.

„Je to ďábel,“ vykřikly další, které předtím odstoupily.

Toto zvolání nemohlo mít jiného následku než vyprázdnění chodby. Strach z ďábla zachvátil mysl všech pobožných žen až na Annu Marii, jež na sebe nechtěla upoutat pozornost hloučku zasvěcených.

`Bude lepší odejít a sledovat je zpovzdálí.`

Během důstojného úprku přemýšlí, odkud by mohla pozorovat zbytek nepříjemné situace. Z okna knihovny uvidí na tuto část kláštera. Když dorazila na svoji pozorovatelnu, zjistila drobný nedostatek, přes zavřené okno nic neuslyší. Bohužel jej nemůže otevřít, protože působí značný hluk. Navíc by stačil jediný pohled k obloze, aby si jej všimly dole stojící sestry.

Má jedinou šanci, vyjít zpět na ochoz, aby vyslechla tlumený hovor. Nevidí dění pod sebou, ale má jistotu, že nebude spatřena. Další věty prozrazují snahu přivést k vědomí Marii Vojtěchu. Její umělecký počin byl vážně impozantní. Náraz bohužel také. Podle mínění jedné ze sester pozbyla vědomí. Zbytek přemýšlí, co dál. Místo jedné nebožky tu mají, zdá se, dvě.

„Strach z ďábla bude fungovat jenom do rána,“ prorokuje jedna z nich.

„Máš pravdu, pak půjdou stůj co stůj na ranní mši,“ souhlasí druhý hlas, který nedokáže Anna Marie přiřadit žádné ze sester.

„Musíme za opatem,“ namítla další ustrašeným hlasem.

Stejně jako Anna Marie dospěla k názoru, že smrt abatyše není šprým, o němž se nikdo nedozví. Jeden takový utkvěl oběma v paměti. Při nedávné návštěvě u Matky představené ochutnával farář tak dlouho mešní víno, až nakonec usnul. Na tom by nebylo nic tak humorného, kdyby si při ranním návratu na faru neomyl obličej ve svěcené vodě.

Tehdy měla co dělat, aby nepraskla smíchy při pomyšlení, jak by opat láteřil. Dnes není situace nikterak humorná. Jistě, neměla abatyši v přílišné oblibě, na druhou stranu si vážila jejího přístupu, pokud šlo o drobné neshody mezi sestrami. Většinu z nich měly ostatní sestry právě se skupinkou stojící nad jejím tělem.

„Nemohu s nimi nic dělat,“ povzdechla si jednou po drobné rozmíšce, „Opat nad nimi drží ochrannou ruku.“

Teď už neuslyší žádnou námitku, protože jí někdo probodl srdce. Zato slyší rázné rozhodnutí, že odtáhnou těla do márnice a k opatovi půjdou po ranní mši. Prostorem zaznělo šoupání dvou těl, které po chvilce utichlo. Přesto Anna Marie zůstala ještě chvilku sedět ve svém úkrytu, než přikrčena sestoupila o patro níž. Konečně si oddechla, když za ní zapadly dveře její cely.

„Proč zabili Matku představenou a kdo ve skutečnosti byla?“ šeptá polohlasně při pohledu na krucifix.

„Musíš pryč,“ vpadla do její cely Doubravka, jejíž řádové jméno si nikdo nepamatoval.

„Proč?“ vytřeštila na ni vylekaná Anna Marie své modré oči.

„Nejsi tu v bezpečí,“ dotkla se jejího levého ramene.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.