Vážně má opustit jediný svět, který zná, jenom proto, že se Doubravka dotkla ramene, kde má znaménko? Anna Marie si tím není ani trochu jistá. Snad jí přesvědčí naléhavost v hlase i obličeji její neočekávané noční návštěvnice. Nemá, co by si měla zabalit. Lhostejno jak kvapný má být její odchod do neznámého světa, jenž si nepamatuje. Pár mlhavých střípků překryla léta strávená ve zdech symbolizujících bezpečí.
„Není čas na vysvětlování,“ popohání svoji sestru v Bohu.
Místo dalších slov podává Doubravka pečetí opatřený list a k němu malý kousek plátna, do něhož dala kousek suchého chleba. Slabou plátěnou halenu vyměnila Anna Marie za teplejší a úplet, který ji bude muset ochránit před nepříznivým povětřím. Následně si vyslechla podrobný popis cesty, na jejímž konci najde bezpečný úkryt.
„Musíš jít,“ vystrkuje ze zadních vrat vystrašenou Annu Marii.
`Kéž by bylo více času, aby mi objasnila, o co jde,` povzdechla si, když zapadla do sněhu.
Podle popisu vyrazí k nedalekému lesu, za nímž mine dvě vesnice, aby přišla do třetí nespadající pod vliv jejich opata. Mráz z počátku drží všechny smysly napnuté téměř k prasknutí, bohužel pokročilá hodina ubírá další síly.
Minula jeden pařez, na němž mohla nechat odpočinout unavené údy. Mohla, leč neučinila tak, právě pro ten Doubravčin naléhavý výraz ve vrásčité tváři. Nikdy nic neříkala nadarmo. Pokud už něco pronesla, poslechla jejích rad i mrtvá abatyše.
Měsíc osvětlující cestu neprostupným hvozdem pozvolna ustupuje prvním nesměle vykukujícím slunečním paprskům. Minula obě vsi, aby zaklepala na dveře stavení stojícího nedaleko hřbitova.
„Kdo je tam?!“ zaslechla Anna Marie přes dveře.
„Posílá mě Doubravka,“ odvětila tichým, skoro neslyšným hlasem.
„Pojďte dál,“ odvětila žena, jež otevřela vetchý vstup do domku.
Zachumlaná jeptiška sebou trhla, jako by zahlédla ďábla v rouše beránčím. Ne, nic takového, jen žena stojící proti ní vypadá přesně jako Doubravka. Není divu, že ji napadlo, zda nejde o nemístný šprým.
„Jsem její sestra,“ uklidnila nečekanou návštěvnici.
„Děkuji,“ špitla Anna Marie a prošla kolem ní do jediné místnosti.
„Jmenuji se Zdislava,“ natáhla svou útlou seschlou ruku.
„Anna Marie,“ odpověděla jeptiška, „teď již jenom Marie.“ Dodala poté, co si uvědomila konec její služby Bohu. Usedla na místo blízko otevřeného ohniště, v němž dohasínaly poslední žhavé kousky dřeva.
„To je pro vás,“ podala hostitelce po celou dobu nesený uzlíček.
Hrubé plátno Zdislavě odhalilo kousek chleba, původně určený pro prchající Annu Marii. Ta sedí s pohledem na zbytky ohně. Hostitelce stačí letmý pohled, aby rozpoznala hlad, únavu a nespočet otázek.
„Děkuji,“ pohladila sedící dívku a podala jí žejdlík vody, vědoma si, komu byl ten kousek chleba určen.
Ryzí povaha schovaná do na smrt hladové a na kost promrzlé ženy, jež více než po potravě dychtí po vědění. Přečetla mnoho ručně psaných stran, přesto má pocit, jako by stála na počátku, zahalena tajemstvím svého znaménka. Levá ruka sebou nečekaně cukla.
„Teď si odpočiň,“ ukázala hostitelka na díru ve stropě.
Není snadné vystoupat po žebříku, aniž by její zesláblé tělo nepodlehlo závrati. Po chvilce světnici naplní pravidelné oddechování přerušované praskáním dřeva. Žhavé kousky dřeva rozfoukané na otevřeném ohništi zapálily drobné klestí připravené vedle vyschlé hromádky dřeva.
„Je nejvyšší čas obstarat zvířata,“ prohodila Zdislava polohlasně, aniž by si uvědomila, že může vzbudit před chvilkou usnuvší jeptišku.
Sotva otevřela dveře do druhé půlky domku, kde má kozu a několik slepic, slyší bušení na dveře. Mohlo by jí napadnout - koho nám to sem čerti nesou, tedy pokud by pod střechou neměla služebnici Boží. Rozhodně není tak pobožná jako její sestra, dokonce ani v Boha nevěří.
„Otevřete,“ slyší venku hluboký mužský hlas.
Uctívání pohanských bohů musí stranou, ten, kdo stojí za dveřmi, je rozhodně nebude schvalovat. Jedinou obavu má, aby se Anna Marie neprozradila, to by s nimi oběma byl amen. Už jednou jen tak tak unikla hranici pro čarodějnice určené, napodruhé sestřina přímluva nezabrání chlípnému opatovi vykonat vraždu - ve jménu Boha všemohoucího.
Než dopadla pěst na nedávno opravované dveře, stihla uvolnit kožený pásek a otevřít. Nahrbena vyšla ven, aby pohlédla do hnědých, nepříliš inteligentně zírajících očí opatova pochopa. Zná toho prosťáčka od jeho narození, vždyť mu svýma zkušenýma rukama na svět pomohla. Dodnes vidí v očích jeho otce směs zloby a nenávisti, že synovu matku o život připravila. Nemohla jí už pomoci, protože pro ni nechal pozdě poslat. Bohužel nikdy nepřizná, že ho o ženu připravila hamižnost.
„Chceš mi, Bořivoji, dveře rozbít?“ zvýšila na něj hlas.
Statný muž má respekt pouze ze dvou lidí. Jeden stojí před ním a druhého má za zády. Ustupuje, aby mohla pohlédnout obtloustlému opatovi do jeho malých lstivých očí. Pokud lze číst z jeho pohybů, ani on není rád, že musel vyjet právě k tomuto domku.
„Doneslo se ke mně,“ zamumlal do kožešinového límce, „že v noci zmizela jedna řeholnice. Nevíš o ní náhodou?“
Nastalé ticho přerušilo zamečení kozy, jež služebníka Božího značně vyděsilo. Plácnout pod ním nervózně přešlapujícího koně, asi by z promrzlé země již nevstal. Zdislava mívá roztodivné myšlenky a nad touto se dokonce pousmála. To zmrzlého opata rozpálilo do ruda.
„Mně se nikdo nebude smát.“
Snaha působit majestátně na neposlušném koni vykouzlila úsměv i na Bořivojově tváři. Naštěstí není otočen k opatovi, ale směrem ke stavení, z jehož komína vystupuje úzký proužek dýmu.
„Nesměji se tobě. Odpusť staré pošetilé ženě její zmatené myšlenky.“
Jako jediná si dovolí oslovit opata tak to neuctivě. Také jeho přivedla na svět, a když stůně, pro koho asi tak nechá poslat. Kromě pár stříbrných má dost dřeva na krutou zimu. Bohužel dnes nepřijel pro bylinky na své nemocné klouby, ale hledá Annu Marii.
„Nevím o žádné řeholnici, dokonce ani sestru jsem několik měsíců neviděla." pronáší klidným hlasem.
Při zmínce o sestře opat nervózně zamrkal a poslal Bořivoje, ať se podívá do jejího příbytku. Ten s nepořízenou za notně dlouhou chvíli vyšel ven. Bůh žehnej za jeho prostoduchosti, kterou nenapadlo vylézt po žebříku, zato ale stihl vyplašit všechny slepice.
„Kdybys ji viděla, víš, co máš dělat,“ mávl opat znechuceně rukou.
Otočil koně a vyrazil zpět. Chvilku za ním zmizel i Bořivoj.
„To byl opat?“ špitla Anna Marie, když Zdislava zavřela dveře.
„Ano a hledal tě,“ odpověděla klidně.
Místo dlouhého vyprávění jde podojit kozu a sebrat vajíčka. Únava z náročné noční cesty znovu uspala Annu Marii, která si v seně udělala pohodlné lože. Praskající dřevo zahřívá okolní vzduch, a když se k tomu přidá nakrájená zelenina v kotlíku, neodolá její hořekující žaludek.
„Jez pomalu,“ uklidňuje hladovou návštěvnici.
K polévce přikusuje tvrdý chléb, aniž by vnímala před stavením sílící hluk. Zaržání koně ji vyděsilo.
„To nic. Vezou nebožtíka.“ uklidnila polévkou posilněnou Annu Marii.
Ještě chvíli trvá, než ji přestanou děsit okolní nečekané zvuky. Polévka zahřála zkřehlé tělo, takže odložila vlněný úplet. Z kapsy vypadl pečetí opatřený list, jenž neunikl Zdislavině ostražitému zraku.
„Běž se prospat, večer musíš pokračovat v další cestě.“
Pečeť s růží prozradila víc než zpovídání, na něž se porodní bába chystala. Mnoho setkání sester provázel hovor kolem tohoto nevinně vyhlížejícího symbolu. Nezná všechny podrobnosti, ale pamatuje si Doubravčinu prosbu - pokud přijde žena s listem papíru opatřeným touto pečetí, má ji nechat vyspat, nakrmit a poslat dál.
Pro vlastní a hlavně Anninu bezpečnost víc neví. Doba je zlá, respektive lidé jsou zlý, tak je lepší nemít povědomost o některých skutečnostech. Jednou z nich je právě ono mateřské znamínko, jež jedna ze sester má a ta druhá ne. Právě tento fakt vedl k jejich rozdělení, zatímco jedna odmala vyrůstala v klášteře, o druhou se starala bába kořenářka, žijící v tomto domečku. Neznalé dítko tak podědilo ne zrovna oblíbenou živnost, k níž přibylo přivádění dětí na svět.
Než venkovní světlo vystřídá tma, usedá k hromádce peří rozložené na hrubě otesaném stole. Draní peří, jež během roku sbírá u slepic, teď za denního světla zpracovává. Na jarmarku za pár týdnů bude prodávat nové polštáře, pokud o ně neprojeví sousedi zájem. Skromné poměry a zimní nečinnost ji naučily mnohému.
Slunko před chvílí zapadlo, je načase vzbudit bezstarostně spící Annu Marii. Ani hlasité – vstávej – neprobralo unavenou jeptišku. Až zacloumání, kdy Zdislava vystoupala po žebříku do seníku, přerušilo zřejmě příjemný sen. Usměvavá tvář jí vydržela až do rozloučení. Pocit bezpečí, který během krátký doby získala, teď vymění za nejistotu. Nemá potuchu, kam bude muset jít a co ji tam čeká. Podle Zdislavina popisu další chaloupka několik vesnic vzdálená, a pak nejspíš přijde další a pak další.
„Co jsem komu provedla?“ povzdechla si Anna Marie po vřelém rozloučení, kdy ukápla nejedna slzička.
Takto putovala nespočet nocí, od jedné chaloupky ke druhé, vždy stačilo říct jméno ženy, u níž noc před tím našla přístřeší. Dostala najíst, přes den ulehla v hospodářské části domu, aby ji neviděl náhodný příchozí. Večer pak pokračovala dál, až jednoho večera měla jít do nedalekého kláštera.
„Tam se snad konečně něco dozvím,“ zaradovala se před další noční cestou vedoucí zasněženou krajinou.