Na kost promrzlá zvedá těžké klepadlo, jímž snad přivolá některou ze sester. Nemá sílu ho zvednout dostatečně vysoko, aby vyloudilo dunivý zvuk. Zmožena dlouhou cestou usedá v rohu vstupního portálu, který ji snad ochrání před sílící chumelenicí. Schoulená, dechem zahřívá zmrzlé ruce. To by ji mohlo udržet do rána vzhůru. Unavené oči každou chvilku skryjí těžká víčka.
„Sestry, rychle pojďte,“ slyší naléhavý hlas z nekonečné dálky.
Nemá sílu vzdorovat rukám, které ji zvedají ze země a odnáší pryč. Teplo kolem ní pozvolna mění chmurné sny plné ledových plání na rozkvetlé jarní louky. Schoulená do klubíčka spokojeně oddychuje pod dvěma houněmi. Takové pozornosti se dostává pouze starým či nemocným. Obava z možné choroby přiměla Matku představenou nechat přinést houni navíc.
„Teď se půjdeme pomodlit,“ ukončila přítomnost v malé cele.
Očí zračící pokoru chtějí bojovat proti nepřízni, jež může mladou sestru potkat. Mít tak čím odvrátit nepřízeň osudu, který tolikrát viděla v těchto chladných a vlhkých zdech. Snad jen bába kořenářka dokáže svými bylinkami napravit, co počasí zapříčinilo. Jednou to udělala a opat ji chtěl exkomunikovat za čarodějnictví. Díky jeho neústupnosti ona sestra umřela, stejně jako mnoho dalších.
„To je vůle Boží,“ pronesl nad jejich ostatky.
Skřípání zubů byl jediný projev nesouhlasu, který mohl uniknout jeho hněvu. Teď kouká s obavou na mladou tvář, mající celý život před sebou. Snad venku příliš neprochladla. Nerada by šla v průvodu před rakví. Během modliteb je myšlenkami vedle lože, kde je jí víc třeba než zde. Pokoru střídá nepoznaný vzdor. Nejasnost, proč tomu tak je, netíží její mysl. Po mši kvapně opouští klášter, aby zaklepala na dveře stavení stojícího stranou ostatních.
„Potřebuji pomoc,“ pohlíží na shrbenou ženu s podezíravým výrazem ve tváři.
Přítomnost Matky představené je překvapivější než přítomnost výběrčího daní, jenž poslední roky už raději neklepe. Kdosi ho vystrašil povídačkami o její schopnosti uhranout každého, kdo na ni pohlédne.
„Pojď dál,“ ustupuje žena od dveří.
Úzká chodbička vede do místnosti ověšené usušenými svazky a pytlíky ukrývajícími nejrůznější byliny. Nejednou tu ženu potkala při svých procházkách po okolí, když sbírala nejrůznější byliny.
Některé z nich objevila ve starých knihách, jež unikly opatových očím. Ten zapšklý starý morous pojal biskupův list nutící vymýtit vše jiné se sobě vlastní zarputilostí. Co zajímavých knih padlo do plamenů ve jménu Boha všemohoucího. Největší zájem měl o ty s růží na kožené vazbě.
Při té myšlence sebou škubla, div se hlavou o futro neuhodila. Pár chvil trvalo, než její oči přivykly šeru. Pak usedla na lavici stojící podél zdi, z jedné strany sevřené skromný lůžkem a z druhé kamny. Žádné dlouhé vyprávění nepředchází žádosti o pomoc, jež je ještě překvapivější než samotná její přítomnost.
„Z tohohle jí udělej obklad na prsa,“ podává Matce představené malý váček, „a z tohoto jí třikrát denně uvař horký nápoj.“
Obě jsou si vědomy nebezpečí, které abatyši hrozí, pokud ji někdo zahlédne. Tak poděkuje a rychle odchází s váčky ukrytými pod pláštěm.
Pár zvědavých pohledů sleduje její cestu od vrat kláštera do cely ráno nalezené jeptišky.
„Osobně o ni budu pečovat,“ posílá pryč obě sestry klečící u lůžka.
Protože neví, komu může věřit, tak raději nebude věřit nikomu. Jediná správná možnost, jak obě uchránit před spravedlivými plameny.
„Posílá mě Doubravka,“ drmolí nesrozumitelně Anna Marie.
„Odpočívej, dcero,“ utěšuje jí abatyše.
Podle rady báby kořenářky připravuje obklad a nápoj. Nejprve má snahu doušek po doušku dostat obsah pohárku do mrazem rozpraskaných rtů, pak přijde na řadu obklad. Orosené čelo prozrazuje, že je nejvyšší čas. Za pár hodin by už bylinky nemusely pomoci.
Při svléknutí mokré haleny vypadl z kapsy kus papíru, jemuž nevěnuje abatyše pozornost. Znaménko na levém rameni neunikne starostlivému pohledu. Rychle přiloží obklad a přikryje nemocnou Annu Marii.
„Tohle tvoje tajemství musí zůstat skryto,“ utvrzuje se v původním rozhodnutí pečovat o ni.
Až teď sebrala ze země promočený kousek papíru opatřený rodovou pečetí. Nedoufala, že ji ještě spatří. Celá rozechvělá rozlomila kus vosku. Následné rozmazané řádky rozplakaly silnou ženu jako ještě nic v jejím životě.
„To není možné,“ opakuje šeptem stále dokola.
Kvapné kroky na chodbě kontrastují s poklidným životem mezi kamennými zdmi tohoto svatostánku. Sestry věnující se svým každodenním povinnostem nevěnují rozrušené Matce představené pražádnou pozornost.
Jenom odložení prázdné konvice přeruší ticho v prázdné kuchyni. Pootevřená dvířka kamen lákají její ruku třímající přečtený list. Rychlým pohybem je otvírá a vhazuje papír do ohně.
„Potřebujete něco, Matko představená?“ slyší za sebou hlas jeptišky, mající dnes kuchyň na starost.
Měla co dělat, aby nevyjekla. Kvapné přivření dvířek je poslední rychlý pohyb. Rozvážně, jako by nad tou otázkou opravdu důkladně zapřemýšlela, otáčí svou starostmi poznamenanou tvář směr k nově příchozí.
„Ne, děkuji, sestro. Jenom jsem přinesla konvici.“
Klidně pak odchází, aniž by věnovala dalšímu dění pozornost. Pár zvědavých tváří totiž nahlédlo do kuchyně. Zvědavé sestry si chtěly potvrdit, zda opravdu Matka představená přišla do kuchyně. To je samo o sobě jev nevídaný. Stejně jako starost o tu tulačku, jež leží v sousední cele. Ta bývá určena pro velmi významné návštěvy, rozhodně tam neukládají kdekoho.
„Přišel opat,“ vyrušuje abatyši klečící u lože spící Anny Marie jedna ze sester.
„Děkuji, Celestýno.“
Ještě chvilku klečí se spjatýma rukama, než opustí kašlající ženu. Obava o její život ještě víc zachmuřuje starostlivou tvář. Pozvolným krokem míří do kaple, kde na ni čeká opat.
`Toho nám seslalo samo nebe,` rouhá se před vstupem.
„Co vám přivádí?“ vypouští přívětivější otázku, přestože její tvář zůstává zachmuřená.
„Slyšel jsem, že tu máte novou sestru.“
Pronikavý pohled má odhalit případnou nepravdu vyřčenou Matkou představenou. Ano máme – vypuštěné z kamenné tváře neprozradilo vůbec nic. Nerad kouká do jejích hrdě, až pohrdavě, pohlížejících očí. Nikdy neudrží svůj pohled proti jejímu. Kdyby dnes vydržel, poprvé by mohl zahlédnout strach.
„Mohu nějak pomoci?“
„Nevím jak. Všechny se modlíme za její uzdravení.“
„Je snad vážně nemocna.“ zbystřil pozornost.
„Horkost ji zasáhla, ale je mladá, jistě překoná tuto Boží zkoušku.“ snaží se ukončit tento nepříjemný rozhovor.
„Budu se za ni modlit,“ dodal a kvapně opustil kapli.
Abatyše zbytek dne strávila u lůžka Anny Marie. Večer vyměnila obklad a pomohla slabé jeptišce vypít odporně zapáchající nápoj. Pak ji uložila ke spánku. Než sama ulehla, slyší bušení na vrata.
„To jsou vojáci,“ zvolala na chodbě rozrušená sestra.
Tak pozdní příchod nevěstí nic dobrého. Z vyprávění ví, jak podobné návštěvy končily. Co když jdou pro tu nebohou dívčinu, bojující o život.
„Zdržte je,“ uklidňuje rozrušenou Celestýnu.
Sama pak mizí v cele, aby vzbudila Annu Marii. Musí pryč – není jiná možnost, než ji obléci a odvést tajnou chodbou z kláštera. Oblečení byl nakonec ten jednodušší úkol. Úzká chodbička za kamennou deskou, která tvoří zdání zdi, neumožňuje chůzi dvou lidí vedle sebe.
Tak si dala téměř bezvládnou jeptišku na záda a vyrazila ke kapli stojící za hřbitovní zdí. Poprvé se vyplatilo poslouchat svoji předchůdkyni v poslední hodince, kdy prozradila všechna tajemství, jež sama před lety vyslechla. Některé tak velmi pravděpodobně kolují od postavení kláštera.
S myšlenkami na ženu, jíž zatlačila oči, donesla Annu Marii do kaple. Být zde rozloučení s nebožtíkem, měl by hrobník trochu více práce. Drobný chlapík nečekané síly a klidu si rád přijde k nějakému stříbrňáku navíc.
Teď není čas řešit hrobníkovu živnost. Musí položit s horečkou bojující tělo na lavici, aby nabrala další sílu, než vyrazí k bábě kořenářce. Chvilku vyhrazenou na odpočinek přerušilo opatrné našlapování kolem kaple.
`Kdo by to mohl být?` zaskočily abatyši kroky zvenčí.
Vitráže nelze otevřít a dveře ji prozradí. Snad jenom zadní dvířka schovaná za sakristií poskytnou možnost nepozorovaně odhalit, kdo kolem po klekání obchází. Sáhla do kapsy pro klíče a ejhle, žádné nemá. Rychle si navykla, že žádný zámek nedokáže před jejím zrakem nic ukrýt, teď bezradně pohlíží na malá dvířka.
`Co když nejsou zamknutá?` napadlo ji.
Ruka stiskla kliku, která za ohlušujícího vrzání povolila. To mě mohlo napadnout – nadává si, když otvírá zrezivělé dveře, aby vylekala sebe i bábu kořenářku jdoucí zpět po hluku.
„Co tu děláte?“ vyjekla držíce se za místo, kde tuší srdce.
„Nic,“ zasyčela stařena. „Co tu děláš ty?“
„Nesu vám pacientku,“ odvětila, couvaje zpět do kapličky.
Stařena za ní vstoupila, aby zahlédla ženu ležící na lavici. Krátký pohled a ruka přidržená na čele objasnily zbytek toho, co ráno sdělila Matka představená.
„Pomoz mi s ní,“ ukázala na otevřená dvířka.
Obě pak přenesly Annu Marii do kořenářčina příbytku, kde ji uložily do postele.
„Zbytek nech na mně,“ vyhání Matku představenou ze svého příbytku.
Pod rouškou noci vklouzla do kaple, aby prošla chodbou zpět do kláštera, kde sestry odmítají otevřít vojákům.
„Kde jste byla?!“ vykřikla Celestýna sotva zahlédla po chodbě jdoucí Matku představenou. „Vojáci nechtějí odejít,“ dodala pokornějším tónem.
„Běžte si lehnout,“ odbyla ji.
Cestou k hlavní bráně potkala pár rozrušených sester, jež uklidnila a poslala do jejich cel. Vojáci mezitím vzdali bouchání na vrata, přesto otevřela kukátko, aby je autoritativním hlasem odradila od rušení klidu. Pár slov umlčelo pálenkou posilněné muže. Žádný z nich nemá chuť pocítit boží hněv, jenž se na ně ta žena chystá seslat.
„Sotva jsem našla svou dceru, zase mi ji osud bere.“ povzdechla si Matka představená, když ulehla na skromné lože.