Potřebovala jsem změnit prostředí. V práci to vře, doma mě rozptyluje vlastní kuchyň a její nikdy nekončící nabídka jídla, takže kavárna byla logická volba. Taková ta, kde je polotma, voní to kávou a dřevo vrže tak jemně, že má člověk pocit, že mu naslouchá.
Vybrala jsem si stůl u zdi. Není to náhoda — z tohohle místa mám přehled na dveře a nikdo mi nekouká přes rameno. Něco jako moje osobní verze bezpečné zóny. Objednala jsem si dvojité espresso, bez mléka, bez cukru. Možná proto, abych si sama před sebou potvrdila, že dnes zvládnu aspoň něco bez kompromisů.
Číšník ho přinesl a na stole se rozhostila tichá scéna: šálek, podšálek, vůně, která se vsakuje do dřeva, a já, která předstírám, že otevřený notebook znamená, že pracuju. Ve skutečnosti jen koukám na kurzor, co bliká v prázdném dokumentu, a poslouchám cizí hovory. Kousek ode mě dvě studentky řeší, jestli espresso má víc kofeinu než cappuccino. Nesmysl, ale nechám je v tom.
Zvonek u dveří cinkne pokaždé, když někdo přijde. Jenže tentokrát má jinou barvu. Kovový zvuk se slije s ozvěnou kroků, které znám, a smíchem, který se umí prodrat přes jakýkoli hluk.
Zvednu oči. Niki.
Nepřišla sama. Vedle ní menší žena s tmavými vlasy, sportovní bunda, držení těla, co říká „vím, kam jdu“. Kamarádka? Kolegyňka? Nebo… něco jiného? Je to směšné, ale otázka mi v hlavě zůstane viset déle, než by měla.
Našla mě pohledem; během pár vteřin. Ten úsměv. Sotva znatelné zvednutí koutků, žádné teatrální gesto, ale v očích se jí rozsvítilo. Nebylo v tom překvapení, spíš pocit, že jsme si daly sraz beze slov.
Nejde ke mně. Ani nezvedne ruku. Místo toho se s tou druhou usadí u stolu přímo vedle. Dělení prostoru je zvláštní — dost blízko, aby slyšela, jak se nadechnu, když se usměje. Dost daleko, aby se to ještě nepočítalo jako „společně“.
Z jejich hovoru zachytím jen střípky. Nějaké jméno, smích, občas něco pracovního. Ta druhá mluví víc. Niki ji spíš poslouchá.
Posune si židli — blíž k té své… a o kousek blíž i ke mně.
Pod stolem, skrytá před pohledy, se její ruka pohne. Ne rychle, spíš tak pomalu, že by to člověk mohl považovat za náhodu. Ale já vím, že není. Hřbet její ruky se přibližuje k mému, jako když někdo natahuje gumu a čeká, kdy praskne. Nedotkne se hned. Čeká. Testuje, kolik toho snesu.
Můj dech se mění. Ne prudce, ale dost na to, abych si toho všimla. Vím, že ona si toho všimne taky.
A pak ten dotek přijde. Jemný, sotva znatelný, na hřbet mé ruky. Ale má sílu změnit úplně všechno. Pod stolem se mezi námi rozvine rozhovor, který nepotřebuje slova. Nad stolem kavárna dál žije svůj život — někdo si objednává koláč, někdo odchází, espresso voní.
Drží mě tak. Nepevně, ale jistě. Palec se téměř neznatelně pohne, jako když si chcete ověřit, že je to opravdu ruka, kterou držíte. Niki mluví dál s tou druhou, jako by byla schopná tuhle dvojí realitu udržet bez mrknutí oka.
Čas ztrácí tvar. Mohlo to být třicet vteřin, mohlo to být pět minut. Moje pozornost je sevřená v tom úzkém prostoru mezi našima rukama. Vím, že tohle není náhoda. A přesto by se to dalo popřít. Stačilo by jedno „omlouvám se, bylo to nechtěně“. Ale ani jedna z nás to neudělá.
Musím na záchod; nevím, zda z ní, ale musím. Potřebuji pauzu od emocí, od slov, od její blízkosti, která mě krájí na tenké proužky. Kavárenská chodba je úzká, světlo mdlé a staré kachličky mají v sobě tolik let, že by mohly vyprávět historky.
Zavřu za sebou dveře, umyji si ruce a v zrcadle potkám svůj vlastní pohled. Ten, co si nepřeji vidět dlouho — protože připomíná, že já ještě nejsem „po“. Že pro svět jsem pořád ve fázi „něco mezi“. A pro lidi, kteří si rádi domýšlejí, to může znamenat víc, než jsem ochotná vysvětlovat.
Dveře do chodby se otevřou a do toho malého prostoru vejde Niki. Naše oči se potkají a její úsměv je klidný, přirozený… ale vím, že mě tady nečekala.
„Ahoj,“ pronese nenuceně, jako kdybychom se potkaly u regálu s pečivem.
„Ahoj,“ zvládnu já, ale v hlavě mi jede rychlý seznam všech důvodů, proč bych raději byla už zpátky u stolu.
Prochází kolem mě a na okamžik jsme si až příliš blízko. Vím, že ona ví. Že pro ni už je to kapitola uzavřená, ale pro mě ne. A tady, mezi kachličkami a kapajícím kohoutkem, je to náhle až příliš ostré světlo.
Zůstanu v kabince o něco déle, než potřebuji; vlastně ne. POTŘEBUJI získat ztracenou jistotu, že jsem tu správně. Potřebuji rozdýchat její blízkost a přitom odtažitost. Možná nerozhodnost, co vlastně cítí.
Ví to? Vím to? Nevím, a to je to.
Konečně vyjdu.
A pak je pryč, bez jediného slova!
Na stole zůstává prázdný šálek s otiskem rtěnky. Vedle mé ruky zůstává prázdné místo, které je teď nepříjemně studené. A já sedím, koukám na blikající kurzor a přemýšlím, jestli tohle byla náhoda… nebo další z těch setkání, která si svět naplánoval dávno předtím, než jsme se potkaly.