Niki zastavila před mým domem. Motor utichl a s ním i všechno, co před chvílí zaplňovalo prostor — hluk restaurace, Stefiiny vtípky, šum večerní ulice. Zůstalo jen ticho, takové to, které má vlastní rytmus, myšlenky a umí si postavit hlavu, že neodejde.
Seděla jsem, ruce v klíně, a dívala se před sebe. Lampy svítily žlutě, až příliš ostře, a kreslily na kapotu dlouhé stíny. Niki se nehýbala. Jen držela volant a koukala někam do prázdna, jako by se rozhodovala, jestli má odjet, nebo odjet.
Ticho si postavilo hlavu tak zásadně, až mě začalo štvát, ale nikde žádná myšlenka, která by ho nechala zmizet. Pohlédla jsem na ni. Ona ne. Zlomek vteřiny stačil, abych si byla ještě méně jistá než během večeře.
„Tak… díky za svezení,“ začala jsem epilog.
Můj hlas zněl, jako by patřil někomu jinému. Moc rychle, moc obyčejně, moc nerozhodně, a navíc úplně zbytečně.
„Jasně,“ odpověděla, skoro šeptem. Pořád se na mě nepodívala.
Ruku měla položenou na řadicí páce. Najednou mi přišlo, že je to jediný kousek reality v tom podivně zahuštěném prostoru. Natáhla jsem se a lehce se jí dotkla. Neuhnula. Ne, že by to zodpovědělo otázku, která nakoukla místo myšlenky. Hurá, mohla jsem se zaradovat!
„Nechceš jít nahoru?“ vyklouzlo mi z úst, dřív, než jsem to stihla domyslet. Vůbec jsem nevěděla, jestli mám uklizeno. Téměř jistě ne! A co hůř, celé to kolem ní a mě bylo jako na horské dráze. Když už jsem měla pocit, tak během chvíle zmizel.
Otočila hlavu. Její oči konečně našly moje. Pohled. Dlouhý. Příliš dlouhý. A pak neznatelně kývla.
Vystoupily jsme. Hlavou mi šlo snad úplně všechno, co nemělo – úklid, city, operace, hovor.
Když jsem odemkla a otevřela, poodstoupila jsem, abych ji nechala vejít první. Na okamžik se zastavila, jako by si chtěla ještě něco rozmyslet. A pak vešla.
V bytě bylo ticho. Takové to, co člověk zná do posledního šustnutí, a přesto je v tu chvíli cizí. Niki zamířila k terase, složila ruce na prsou, jako by si chtěla držet odstup od všeho kolem. Možná i ode mně.
Zůstala stát ve dveřích s pohledem na ulici. Asi chtěla nasát klid nebo podzim, který tu býval díky javorům pestrý.
Chvíli jsem ji jen sledovala. Z profilu působila odtažitě, téměř tvrdě, a přitom jsem věděla, že je to jen obrana. Zvedla ruku, přejela si prsty po paži, jako by jí byla zima, i když bylo v bytě teplo. Možná to ale nebyla zima, spíš ten pocit, kdy se člověk cítí nahý, i když je oblečený.
Udělala jsem krok, pak druhý. Ne proto, že bych měla plán, ale protože stát stranou bylo horší. Zastavila jsem se kousek za ní s nabídkou něčeho k pití, která nezazněla. Nechtěla jsem rušit rozhodování, zda ano nebo ano.
„Máš hezký výhled,“ řekla téměř okamžitě, skoro až překotně. Nebyl v něm ten klid, který by vás ujistil, že se vám po pádu z podkroví nic nestane.
„Musím si ho zakazovat!“
Moje tvrdá slova vyvolala přesně tu reakci, kterou jsem zamýšlela. Začínám si připadat jako šachová velmistryně, co plánuje rošádu, gambit a jiná cizí slova.
Vážně ji otočila, hleděla jsem na ní z blízka.
„Víš, že to moc nejde, zakazovat si výhled,“ řekla tiše.
Čekala bych, že její pohled mohl sklouznout o něco níž, než mám oči. Sklouzl! Od teď už nešlo o javory na nedalekém kopci, ale o úplně jiná zakřivení. Sem se dívej – chtěla jsem být nesmlouvavě komisní. Byla bych směšná. Ostatně, kterou ženu nepotěší, když zaujme i něčím jiným než gambitem – miluji cizí slova.
Mohla bych si také zkřížit ruce pod prsy a zvednout si sebevědomí, kdyby… Začalo mě trápit něco jiného, i když to vlastně souviselo s úhlem jejího pohledu.
„Myslíš to vážně?!“ rozhodla jsem se to konečně rozseknout.
Slovní obrat, to nebyl, kdo ví jak obratný, ale nevím, zda by pochopila gambit nebo rošádu, které jsem nerozuměla ani já.
Už mě nebavilo na sebe nekontrolovaně narážet a nevědět. Bylo by fajn vědět a přestat vzdychat a doufat.
Niki se na okamžik zatvářila, jako by vážila, jak daleko může zajít. Pak ale zvolila tu svou odzbrojující jednoduchost. „Ano.“
Než mi v hlavě dozněla její odpověď natáhla k mému krku její ruku.