Její dlaň na mém krku byla pevná, jistá a nečekaná. Všechny moje plány, obrany, sarkasmy i chytré metafory byly v tu chvíli a v několika příštích nedostupné. Zůstala jen ona a vzdálenost, která se zlomila v jediném nádechu.
Polibek byl nevyhnutelný! Nebyl nesmělý. Nebyl ani ukradený. Byl všechno, byl několik měsíců trvající předehra, byl pohledem, narážkou, nervózním úsměvem i nevyřčenou otázkou. Byl dlouhý, hluboký, až mi připadalo, že zapomínám dýchat, a přesně takový byl. Byl bez konce.
Cítila jsem, jak se její rty přizpůsobují mým, jak se váhavost mění v hladovou něhu. A moje ruce – ty zrádné, co si vždycky hledaly záminku, proč zůstat křečovitě u těla – se samy od sebe zvedly k jejímu pasu. Držela jsem ji pevně, možná až příliš, jako bych si ji musela pojistit proti jakékoli pochybnosti.
Čas se rozpustil. Netušila jsem, jestli trvá vteřinu, minutu nebo celou věčnost, ale věděla jsem jedno: že takhle blízko už nejde zůstat bez následků.
Když se nakonec naše rty oddělily, byla jsem zadýchaná. Nejen tělem, ale hlavně tou tíhou, co mi seděla na hrudi. Protože teď už nebyla cesta zpátky. Teď už jsem musela říct víc než jen vtipy a obranné manévry.
Ještě chvíli jsme zůstaly tak blízko, čelo na čelo, tělo na tělo, jako by nás obě napadlo, že když se pohneme, zmizíme – na dobro. Její prsty klouzaly po mé šíji, jemně, skoro jako by malovaly kruhy, a já se přistihla, že zavírám oči jen proto, abych to cítila víc.
Přitiskla jsem se k ní blíž, ale klid nepřišel. Chaos a panika mě začaly ovládat víc než… naprosto a úplně. Nešlo to neříct. Něco takového jsem si nemohla… S něčím takovým… Prostě by to za pár minut prasklo a co pak?
Niki si toho všimla. Moje křečovitost měla k uvolnění během polibku… Jako nemohlo to být vzdálenější. Také bych se zarazila. Odklonila a zeptala: co se děje? Udělala to. Ne slovem, ale pohledem. O to to bylo horší!
„Já…,“ začala jsem, ale hlas se mi zlomil, jako by si sám uvědomil, kam se řítí.
Chtěla jsem to spolknout, znovu to zamluvit, zahrát nějakou pseudo sarkastickou poznámkou – co by byla úplně mimo mísu. Jestli to neřeknu teď, vybouchne mi to za pár minut do ksichtu a bude po všem – definitivně.
„Měla bys vědět, že… nejsem ještě… po.“
TO zásadní slovo se mi zaseklo v krku. Nemusela jsem ho zkoušet říct, protože se v jejích očích objevilo jemné porozumění. Přesně vědělo, co se snažím vykoktat a jak těžké to pro mě je.
Neuhnula. Nepolekala se. Jen mi položila ruku tvář, jemně, jistě, aby tím umlčela všechny pochyby, které mě denně hryžou.
„Já vím,“ řekla tiše.
Ta dvě slova mi v uších zněla hlasitěji než jakýkoli výbuch. Otevřela jsem ústa, chtěla se ptát jak – a ona mě předběhla. „Od začátku. Nepotřebovala jsem, abys to vyslovila. Sama jsem si tím prošla.“
Svět se na okamžik zlomil. Všechna tíha, všechny moje obavy, všechny vtípky a úhyby se najednou rozpadly. Byla tu jen ona – a ta samozřejmost, s jakou mě přijímala.
„Takže…“ vypravila jsem ze sebe, „to pro tebe není problém?“
Zasmála se, tentokrát otevřeněji. „Problém je, že si pořád myslíš, že by mohl být.“ A než jsem stihla znovu vymyslet další hloupou obranu, přitáhla si mě zpět do náruče.
Polibek už nebyl zadržovaný. Byl to polibek s vědomím, že není co skrývat. Cítila jsem, jak mi po páteři probíhá uvolnění, jako když se rozepne příliš těsný korzet a člověk se konečně nadechne.
Naše ruce se hledaly samy. Její prsty mi projely vlasy, já se přisunula blíž, až mezi námi nezůstalo nic než tenká hranice dechu. Nebyla to touha, která by spěchala – byla to touha, která se chtěla usadit, zakořenit, prolnout.
Ucítila jsem, jak mě přitiskla k sobě, a já se poprvé po dlouhé době nebála být celá váhou v jejím objetí. Nebála jsem se, že narazí na něco, co by ji zklamalo. Nebála jsem se jejího doteku, protože byl pevný a klidný.
Náš polibek se přeléval v drobné úsměvy, v něžné doteky na tvářích, v prsty, co opisovaly křivky ramen a paží. Nebylo třeba spěchat, nebylo třeba se ospravedlňovat. Jen jsme byly.
Když jsme se nakonec zabořily do gauče, schoulené jedna v druhé, venku už hučelo město. Ale v bytě bylo jen ticho a klid, který jsem nikdy předtím nezažila. Připadalo mi, že i moje tělo konečně přestalo bojovat a přijalo fakt, že je tam, kde má být – v jejím náručí.
Usnuly jsme, ne proto, že bychom byly unavené, ale protože poprvé nebylo nutné dávat pozor.