Slunce se převalovalo přes střechy a vklouzlo až k nám. Probudilo mě jemněji než budík, a přesto bezohledněji než cokoliv jiného – připomnělo mi, že noc skončila, ale že to, co v ní začalo, je na svém počátku.
Niki ležela vedle mě. Klidná, rovnoměrný dech, vlasy rozházené na polštáři, jako by spaly za nás obě. Nechtěla jsem se pohnout. Měla jsem pocit, že když zvednu ruku nebo jen otočím hlavu, všechno to zmizí. Že to byl sen. Ale nebyl.
„Dobré ráno,“ zamumlala, aniž otevřela oči. To mě odzbrojilo víc než polibek.
Ležela vedle mě a já si uvědomila, že tohle je jiný druh blízkosti, než jsem, kdy zažila. Nešlo jen o tělo, o doteky, o to, že se s někým probudíte ve stejné posteli. Bylo to hlubší. Jako by se mi někdo dostal pod kůži a já teď nevěděla, jestli je to nádherné nebo děsivé.
Chtěla jsem jí šeptat, že je to láska. Že se mi dostala do života způsobem, který nemůžu a nechci zastavit. Ale místo toho jsem jen tiše ležela, oči na jejím profilu, a bála se, že když to slovo vyslovím nahlas, všechno se rozpadne. Že bych tím zlomila kouzlo, co mezi námi drží křehkou rovnováhu.
Tak jsem zůstala potichu a nechala za sebe mluvit drobnosti – prsty, které jsem nechala sklouznout po jejím předloktí, dech, který jsem držela o zlomek déle, než bych měla. Snad pochopí, že i když se neodvažuji říct to slovo, cítím víc, než kdy dokážu vysvětlit.
Na okamžik se ani nepohnula, jako by naslouchala mému mlčení. A pak se zlehka natočila ke mně. Její víčka se konečně zvedla a já v jejích očích našla to, co jsem si netroufala pojmenovat. Nebyl to chladný dotaz, nebylo to ani ujištění. Bylo to prosté přijetí. Jako kdyby říkala: ano, vím. A taky to tak mám.
Moje ruka zůstala na jejím předloktí déle, než jsem měla odvahu. Hladila jsem ji tak tiše, že by se to dalo zaměnit za náhodu, kdybych neměla pocit, že každý ten dotek mezi námi jiskří.
Venku se probouzelo město, ale já měla pocit, že jsme obě zavřené v bublině, kam svět nemá přístup. Všechno bylo jiné – ostřejší, jemnější, víc skutečné.
Chtěla jsem ji obejmout, polapit, vmáčknout zpátky pod peřinu a nikdy nepustit. Ale jen jsem zůstala na půl cesty, zadržela dech a čekala, co udělá ona.
A pak to udělala: položila dlaň na moji a stiskla ji. Tak prostě. A přesto v tom gestu bylo všechno.
Moje první reakce byla směšná – chtělo se mi rozbrečet, jako by mi tím stiskem vrátila všechny kousky sebevědomí, které jsem po cestě poztrácela. Ale místo slz jsem se jen zadívala na naše spojené ruce. Byly klidné, jako by k sobě patřily odjakživa, a přitom to bylo poprvé.
Niki se přisunula blíž. Jen pár centimetrů, ale pro mě to byla celá galaxie. Cítila jsem její dech na tváři, pomalý, jistý. A ten dech mi připadal víc než slova, víc než ujištění. Bylo v něm: Jsem tu. Neutíkám. Nezpochybňuji.
Zavřela jsem oči. Najednou jsem nemusela mluvit, nemusela jsem se obhajovat, ani vtipkovat. Jen jsem cítila, jak její palec přejíždí po hřbetu mé ruky. V tom jednoduchém pohybu bylo víc něhy, než bych dokázala unést.
A pak se naklonila. Rty jen letmo přejely po mých. Polibek tak lehký, že se dal zaměnit za dotek myšlenky. Ale mně se zastavil svět. Protože jsem věděla, že tohle není náhoda ani hra. To byl začátek.
Chtěla jsem říct to slovo. To jedno, kterého jsem se tolik bála. Ale ještě jsem ho zadržela. Ne proto, že bych si nebyla jistá, ale proto, že jsem se bála, že by ta chvíle nevydržela jeho váhu. Tak jsem jen pevněji stiskla její ruku zpátky.
A ona to pochopila.