Přitáhla se blíž, až jsme se skoro dotýkaly nosy. Její dech se mísil s mým a já si říkala, že pokud existuje hranice mezi snem a skutečností, právě jsme ji obě přestoupily.
Její ruka sklouzla z mé dlaně na zápěstí a pak výš, po paži, až k rameni. Ten pohyb byl tak pomalý, že jsem měla pocit, že se mě ptá na svolení. Odpověděla jsem tím, že jsem ji nechala. Ne, že jsem ji nechala – že jsem po tom toužila.
Na oplátku jsem jí přejela prsty po klíční kosti, lehce, skoro škádlivě. Usmála se, a to mě povzbudilo. Posunula jsem se blíž, takže mezi námi nezůstalo nic než peřina, která se vzdala pod našimi pohyby.
Byly to jen drobné doteky – prsty na paži, rty, co se otíraly o tvář, vlasy, co se pletly dohromady – a přesto jsem měla pocit, že se svět sevřel jen do těch několika centimetrů mezi námi.
Znovu se naklonila a políbila mě. Krátce, jen tak, aby mi vykouzlila úsměv na tváři, a hned nato znovu, delší, sladší, jako by si chtěla pojistit, že jsem pořád tady. Každý polibek byl jiný – jeden letmý na koutek úst, další do vlasů, další na bradu, kde zanechala stopu, která mě rozechvěla víc než cokoliv včera večer.
Já jí odpovídala stejně. Nejprve nesměle, ale pak jsem se odvázala – přejela jsem rty po její tváři, po krku, a nakonec zůstala u klíční kosti, kde jsem cítila, jak jí zrychlil tep. To vědomí, že i ona je z toho vyvedená z rovnováhy, mě naplnilo jistotou, kterou jsem nikdy neměla.
Naše ruce se mezitím hledaly všude. Její prsty mi bloudily po zádech, zastavovaly se v křivkách boků, jako by si chtěly zapamatovat každý detail. Já se nebála jí je vracet – hladila jsem ji po paži, po pasu, a nakonec jsem se odvážila přitisknout ji k sobě celou.
Byly jsme propletené, dech na dech, rty na rtech. Každý polibek přinesl další odvahu, každý dotek další krok k tomu, že mezi námi už není žádné „možná“.
A přesto nebyl spěch. Spíš hra, v níž jsme obě zkoušely, kam až si dovolíme zajít. Políbila mě na víčko a já ucítila, že se směji. Políbila mě na rameno a já věděla, že už nechci couvnout.
Její rty se posunuly níž, k místu, kde se rameno láme v klíční kost. Jemný dotek, sotva znatelný, a přesto jsem cítila, jak se mi stáhl dech. Moje prsty se jí instinktivně zaryly do zad, ne proto, abych ji zadržela, ale abych se ujistila, že je to skutečné.
Když zvedla hlavu, naše oči se setkaly a já viděla tu otázku. Nepotřebovala ji vyslovit. Byla tam: můžu? A já odpověděla tím, že jsem jí přejela dlaní po boku, schválně pomaleji, až jsem ucítila jemný lem košilky.
Zachvěla se, ale neuhnula. Naopak – její ruka se vydala stejnou cestou, jen na mně. Prsty mi sklouzly pod satén, po kůži, která byla citlivější, než jsem čekala. Ten dotek byl tak prostý, a přitom neuvěřitelně intimní.
Políbila mě znovu, tentokrát hluboce, jako by už nešlo nic zadržovat. Naše rty se střídaly mezi vášní a něhou, dech se nám zkrátil, těla se přitiskla blíž.
Byla to hra, která už dávno přestala být nevinná, a přesto nepřekročila hranici. Mazlení, které nás obě svlékalo z posledních zbytků pochybností, ne z oblečení.
Jenže hranice se začala posouvat. Polibky, co byly včera nesmělé, dnes pálily, jako by v sobě měly oheň. Její rty sjížděly, níž po mém krku, zanechávaly stopu, kterou jsem cítila ještě dlouho poté, co se posunula dál. A já ji následovala, hladila ji pod košilkou, jako bych se ji chtěla naučit zpaměti po hmatu.
Dech se mi zrychlil, sténavý, nedokázala jsem ho ovládnout. Niki mě líbala tak intenzivně, že jsem měla pocit, že se rozpouštím v jejím dechu. Její prsty se mezitím proplétaly s mými, táhly mě zpátky, až jsem ztratila přehled, kdo koho vede.
Nezůstalo jen u drobných doteků. Její ruka si našla cestu k mému boku, pod látku, k místům, kde byla kůže nejcitlivější. A já jí dovolila všechno. Třásla jsem se, ale ne strachem – spíš tím spalujícím napětím, které už nemohlo dál čekat.
Když mě stáhla zpátky pod sebe, srdce mi málem explodovalo. A pak už nebylo nic než vír polibků, zrychlených dechů, prstů, co objevovaly a nechávaly si navždycky otisk na těle té druhé.
Její rty sklouzly po mém rameni a pak níž, do míst, kde mě polibek pálil víc než jakýkoliv dotek. Přitiskla mě zpátky do polštářů, ale nebyl v tom tlak ani síla – jen neodvratnost. Jako by mi říkala: už není kam utéct, a ani nechci, abys utíkala.
Moje ruce si ji hledaly, bloudily po jejích zádech, po bocích, zastavovaly se na každém kousku kůže, co jsem mohla odhalit. Tričko, které měla, se stalo spíš překážkou než ochranou. Podsunula jsem pod něj dlaň, a když se nezastavila, cítila jsem, jak se mi rozechvělo celé tělo.
Byla to hra doteků, co se střídaly s polibky – jednou její rty na mém krku, pak moje na jejím břiše, jednou její prsty, co klouzaly pod látkou mého pyžama, pak moje, co se jí zarývaly do boků, abych si ji přitáhla blíž. Každý krok byl souhlas, každé nadechnutí výzva pokračovat.
Její dech se zrychlil a já věděla, že můj je na tom stejně. Ztratila jsem přehled, kde končím já a kde začíná ona. Všechno se smísilo – polibky, doteky, teplo, vzdechy, tiché záchvěvy smíchu, když jsem nevěděla, co s rukama, a ona je vzala a položila tam, kde je chtěla mít.
A pak už v tom nebylo nic nevinného. Naše těla se propletla, kůže na kůži, rty tam, kde by neměly být, jako by nás ta noc připravovala jen na tohle ráno. Nebylo to rychlé, nebylo to horečné. Bylo to dlouhé, mazlivé, spalující – jako když člověk konečně dovolí ohni, aby ho očistil.
V jednu chvíli jsem ucítila, jak se mi v hrdle zvedá to zakázané slovo. Láska. Ale nedostalo se ven – jen jsem ho vydechla proti jejím rtům, zatímco jsme obě hořely. A věděla jsem, že ona ho slyšela i tak.
Hořely jsme. Ne v ohni, který ničí – ale v tom, který spaluje všechno falešné, aby zůstalo jen to pravé.