Slunce se opíralo do terasy v posledním patře, vzduch byl ostrý, ale čistý. Položila jsem tác s ovocem a kávou na stůl a měla pocit, že dělám něco slavnostního – i když to byla jen nedělní snídaně. Vlastně to nebyla snídaně. Bylo to potvrzení, že noc neskončila.
Seděla naproti mně, rozcuchaná, zabalená do mikiny, kterou si přivlastnila z mé skříně. Vypadala v ní tak samozřejmě, že jsem měla dojem, že tam visela jen proto, aby si ji jednou oblékla.
Nepotřebovaly jsme už předstírat nezájem. Neprobíhaly žádné výmluvné pohledy, žádné maskované doteky. Prostě jsme spolu jedly snídani. Ona si nalévala kávu, já jí podávala hrozno. Občas se naše prsty setkaly a nikdo je nestahoval zpět.
Vítr si pohrával s ubrusem, hrnky kouřily a já cítila, že v tom tichu je klid. Takový, jaký jsem nezažila snad nikdy. Žádné otázky, jestli můžu. Žádné obavy, jestli to přeháním. Prostě my dvě a stůl, který tomu tiše přihlížel.
A přesto se ve mně všechno svíralo. Ne strachem, ale touhou. Každé její „mám si vzít ještě?“ bylo pozváním, každé pousmání důkazem, že ona ví a já vím, že ví a tak.
Držely jsme se, prsty propletené mezi tácem s hrozny a šálkem kávy, a já si připadala směšně šťastná. Neděle, září, město pod námi. A žádná povinnost, žádná škola, žádná práce, žádný budík. Jen my dvě, jako by nám svět dal výjimečně volno.
Vítr se opřel do záclony, co se vyplazila na terasu, a já měla chuť se smát. Možná proto, že všechno působilo tak absurdně prostě – a přitom to bylo všechno, co jsem kdy chtěla.
Podala mi kousek broskve, rovnou do úst. Překvapilo mě to, ale zakousla jsem se. Šťáva mi ulpěla na rtech a Niki se natáhla, setřela ji palcem. Ten dotek byl skoro provokace – nebo možná jen její způsob, jak mi připomenout, že hranice mezi námi už neexistuje.
„Víš, že ti tohle vůbec nesluší?“ zašeptala a ukázala na moji rudnoucí tvář. Neodpověděla jsem. Jen jsem ji pustila, obešla stůl a posadila se k ní. Bylo to jednodušší než cokoli říct.
Opřela jsem se o její rameno a dívala se na střechy města, co se leskly v dopoledním slunci. Její ruka automaticky sklouzla kolem mých zad a já cítila, jak mě přitiskla blíž. Nebyla v tom hra, ani póza. Byla to samozřejmost.
Zavřela jsem oči a na chvíli předstírala, že čas přestal existovat. V duchu jsem si opakovala, že je neděle, že nikam nemusím, že se nic nechystá zkazit tuhle bublinu. Jen vůně kávy, jemné šustění listů na javorech pod námi a její klidné teplo, které se mi vpíjelo pod kůži.
Když jsem po chvíli zvedla hlavu, dívala se na mě. Nebyl to ten zkoumavý pohled, který jsme si tolikrát vyměnily, nebyl v něm ani stín pochybnosti. Byla to pozornost, která hřála a zároveň mě znervózňovala, protože jsem nevěděla, co s ní. Tak jsem udělala to jediné, co jsem mohla – políbila ji.
Krátce, nesměle, jako by to byl jen poděkovaný dotek rtů. Ale ona ho prodloužila, jemně, až se naše ústa znovu rozezněla tou známou elektrizující melodií. Najednou se snídaně změnila v něco jiného – v protažené ráno, které odmítalo skončit.
Políbila mě znovu, ještě sladčeji než předtím, a já si uvědomila, že takhle chutná podzim. Jablka, káva, lehký chlad vzduchu a horko, které se rodí jen mezi námi dvěma.
Nechtěla jsem se jí pustit. Rty se mi samy vracely zpět, znovu a znovu, jako bych se bála, že každé oddělení je malá ztráta. Přitiskla jsem se k ní, prsty jí vjela do vlasů a dovolila si zasténat do toho polibku – tiše, ale dost, aby věděla, že jsem ztracená.
Ona mě vzala kolem pasu, posadila si mě bokem na klín, a najednou už nebylo nic mezi námi, žádný stůl, žádná záminka. Jen její teplo a moje tělo, co se k němu tisklo, jako by se chtělo vmáčknout ještě hlouběji.
Vítr se opřel do terasy, ubrus se zvedl, hrnky zacinkaly – a já měla pocit, že celé město ví, co se tu děje. Ale bylo mi to jedno. Nikdy jsem se necítila míň viditelná a víc přijatá zároveň.
Naše polibky se prodlužovaly, měnily rytmus – chvíli něžné, chvíli hladové. Její ruka mi klouzala po zádech, pod mikinou, a já se jí poddala, dovolila, aby mě hladila tam, kde to bylo nejintimnější a nejpravdivější.
Ztratila jsem se v ní. V tom polibku, v jejím dechu, v jejích rukou. A poprvé za hodně dlouho jsem přestala řešit, jak to vypadá, co bude dál, jestli se to smí. Byla tu jen ona. A já. A podzim, který se zastavil, aby nám podržel kulisy.
Seděly jsme tak dlouho, že káva vystydla a ovoce ztratilo lesk. Ale nám to bylo jedno. Už jen to ticho, v němž jsem slyšela její dech, bylo víc než celá sobota večer venku s kýmkoli jiným.