Po snídani, když mi seděla na klíně, mě napadlo, že bych ji mohla vzít ven. Nabídnout jí oběd někde v restauraci, kde to mám ráda. Už jen ta představa, jak sedíme u stolu mezi lidmi, mě těšila. Chtěla jsem ji ukázat. Ukázat, že s ní chci být i tam, kde nás může kdokoliv vidět.
„Pozvu tě na oběd,“ navrhla jsem mezi polibky.
Ale Tifany zavrtěla hlavou, v očích ta známá opatrnost. „Dneska se mi nikam nechce,“ řekla tiše, skoro omluvně. A pak dodala s rozpaky, které mi vehnaly úsměv na tvář: „Mohly bychom něco uvařit… tady.“
Bylo v tom všechno. Její zdrženlivost, touha zůstat v bezpečí, ale i něco navíc – pozvání do jejího světa, do kuchyně, do intimity, která by nám venku chyběla.
„Dobře,“ kývla jsem trochu zklamaná, i když jsem v duchu cítila, jak mě to hřeje. Nebyl to obyčejný oběd. Byl to její způsob, jak říct: chci tě tu, jen pro sebe.
A pak si prostě zůstala na mém klíně. Žádný spěch, žádné gesto, že by chtěla vstát a začít shánět hrnce. Jen váha jejího těla opřeného o moje a ten jemný tlak, který mě tlačil v bocích i v ramenou.
Její vlasy mi spadly na tvář, šimraly mě na krku. Naklonila jsem se a přejela rty po její spánkové kosti, sotva znatelně. Cítila jsem, jak sebou lehce trhla, ale neuhnula. Naopak – její ruka se chytila mé, pevněji, jistěji.
„Ještě chvilku,“ zamumlala, aniž by otevřela oči. A já věděla, že na tom nezáleží, jestli už jsme dosnídaly. Tohle byl oběd, večeře i celý den v jednom.
Přitiskla jsem ji blíž k sobě a nechala naše polibky znovu najít rytmus. Tentokrát nebyly hladové, ale pomalé, sladké, jako by každé „ještě chvilku“ znamenalo celou věčnost.
Bylo směšné mluvit o vaření, když jsme samy sebe ochutnávaly daleko víc než jakýkoli recept. A přesto jsem věděla, že jednou se zvedneme, půjdeme k lince a budeme předstírat, že děláme oběd. Ale teď? Teď byla moje.
Opřela si hlavu o moje rameno a já cítila, jak se její dech pravidelně otírá o kůži na krku. Každý nádech, každý výdech mě bodal sladkým žárem, protože jsem věděla, že už nejsem sama – že se do mě opravdu vnořila, bez masek, bez odstupu.
Pohladila jsem ji po zádech, pomalu, dlaní klouzající pod mikinou, jako bych chtěla uklidnit sama sebe. A když jsem ucítila, že se na dotek prohne, stáhla jsem ji k sobě ještě blíž. Zůstaly jsme sevřené, jako by i pár centimetrů navíc znamenalo ztrátu.
Políbila jsem ji do vlasů. Ne jednou, ale znovu a znovu, dokud se neozval její tichý smích – ten, který se nezvedá od rtů, ale vibruje celým tělem. Zvedla hlavu a já ji chytila pohledem.
Naše rty se znovu setkaly, tentokrát pomaleji, bez spěchu. Ochutnávaly jsme se, jako by i obyčejný polibek mohl být novým začátkem. Její ruce se mi zatím usadily na ramenou a přejížděly tam a zpátky, trochu nesměle, trochu vášnivě, přesně na té hraně, kde to bylo neodolatelné.
Cítila jsem, jak se svět kolem rozplývá: chladný vzduch mířící do otevřených dveří na terasu, vzdálený hluk města, dokonce i vůně vystydlé kávy na stole. Všechno se stáhlo do jednoho bodu – do okamžiku, kdy jsme se držely, líbaly a mlčely.
Tifany se ke mně přitáhla, tak silně jak jenom dokázala. Zabořila tvář do mého ramene a já cítila, jak se mi sevřelo hrdlo. Bylo to tak prosté gesto – a přitom to znělo jako slib. Jako kdyby mi beze slov říkala: nepouštěj mě.
Pohladila jsem ji po vlasech a prsty se mi zamotaly do jejích pramenů. Když zvedla hlavu, naše pohledy se srazily a já měla pocit, že se mě ptá: co teď? Odpovědí byl polibek. Krátký, hned druhý, delší, třetí ještě delší, až se naše rty samy rozhodly, že se nebudou pouštět.
Ztratila jsem se v tom. V její chuti, v jejím dechu, v teple, co se mi opíralo do hrudi. A taky v té tiché jistotě, že ať se venku děje cokoliv, tady, na téhle terase, jsem přesně tam, kde chci být.
„Měli bychom vařit,“ zamumlala nakonec, aniž by se ode mě odtrhla. Její rty se otřely o moje, slova se rozpustila mezi polibky a já musela zavřít oči. Protože to, co řekla, bylo nesmyslné. Jak se dá vařit, když se člověk nechce pustit?
A přesto jsem věděla, že to jednou budeme muset zkusit. Třeba jen proto, abychom zjistily, jak se chutě míchají, když vaříme spolu.
Bylo to naše první společné ráno. A já už tušila, že chci, aby nebylo poslední.
Chvíli jsme se ještě držely, jako by se nikomu z nás nechtělo vstát. Nakonec jsem ji lehce poplácala po zadečku, abych zlomila to sladké otálení. „Pojď,“ vydechla jsem, „jinak z toho vaření nebude nikdy nic.“
Neochotně se zvedla z mého klína a já cítila prázdno, které po ní zůstalo. Ale jen na okamžik, protože už za chvíli stála u linky, rozcuchaná, bosa, v mikině – co moc nezakrývala zejména, když se ponořila do útrob spodních šuplíků. Prohrabovala se zásobami, které se spíš podobaly improvizovanému skladišti než kuchyni.
„No,“ prohodila s hranou vážností, když vytáhla z lednice pár rajčat a půlku papriky, „tady se budou rodit kulinářské zázraky.“
„Jestli zázrakem myslíš, že to bude vůbec jedlé, tak s tebou souhlasím,“ ušklíbla jsem se a postavila se k ní.
Vzala jsem jí rajče z ruky, položila jí nůž do dlaně – a prsty nechala na jejích o vteřinu déle, než bylo nutné. Mrkla na mě, koutky úst jí cukly a já věděla, že přesně chápe, co dělám.
Kuchyň byla malá, takže každé otočení znamenalo dotek. Loktem, ramenem, bokem. Přísahala bych, že se u toho schválně otírala víc, než musela. A já se chytala za cokoliv – za prkénko, za lžíci – abych neudělala to, co mě pálilo na jazyku i v prstech: otočit ji a přitisknout ke zdi.
„Opatrně,“ varovala jsem, když se snažila krájet cibuli a málem si přitom uřízla půlku prstu.
„Nejsem úplně nešikovná,“ ohradila se, ale já jí ten nůž stejně vzala.
A místo toho jí vtiskla do ruky kousek papriky. „Tohle je bezpečnější. Ochutnávej.“
Zasmála se, zakousla se do ní – a já se neudržela a políbila ji. Krátce, jen tak mezi kouskem papriky a párou stoupající z hrnce.
A v tu chvíli jsem si uvědomila, že ať už bude na talíři cokoliv, stejně si z toho obě odneseme něco jiného.