Opírám se o futro dveří na terasu a nechávám studený podvečerní vzduch, aby mi cuchal vlasy. V ruce držím cigaretu, žár na jejím konci svítí víc, než světla města pode mnou. Potáhnu a vydechnu, kouř se rozplyne ve tmě – jako všechno, co jsem si myslela, že mám pod kontrolou.
Bilancuju. Tenhle víkend byl jiný. Nebyl to únik z práce, nebyl to další zářez do seznamu povinností, nebyl to ani obvyklý pokus „někam patřit“. Byla to ona. Její byt, její postel, její káva, její doteky. A já. A spolu to najednou dává smysl.
Nikdy jsem si nemyslela, že se dokážu zastavit. Že mi bude stačit jen sedět vedle někoho, dívat se na střechy domů a vědět, že nemusím nic víc. A přesto se to stalo. Stačilo pár polibků, pár pohledů, a mám pocit, že se mi přepsal celý život.
Tifany. Když to jméno vyslovím v hlavě, zní jinak než všechna ostatní. Ne jako přezdívka, ne jako vizitka, ale jako něco, co se mi vepsalo pod kůži. Její smích, který se občas láme v půlce, její rozpaky, když si není jistá, a ta tvrdohlavost, se kterou se snaží působit nedostupně.
Vidím ji, jak se před obědem motala v kuchyni, nejistá s nožem v ruce, a přitom krásná způsobem, který by nepochopil nikdo, kdo ji neviděl takhle zblízka. Vidím ji, jak se ke mně tiskla na terase, jako by se bála, že ji pustím. Cítím její dech na rtech, ještě teď.
Co mě na ní vážně dostává? Že pod tím vším je opravdová. Bez filtrů, bez póz. Možná občas schovaná za sarkasmus, ale pokaždé, když se jí podívám do očí, vím, že je to jen tenká vrstva, co praská rychleji než cigareta v mojí ruce.
A já se bojím jediného – že až odejdu, zůstane tohle všechno ve mně viset jako nedokončená věta. Že se jí nebudu moct dotknout, když mě napadne, že to potřebuju.
Proto se mi nechce jít. Proto bych nechala nejraději boty v koutě a vrátila se k ní do obýváku. Jen tak, aby se na mě podívala a já věděla, že to není jen sen.
Protože Tifany má pohled, který člověka nerozsekne napůl – ona ho rozebere po kouscích a složí zpátky jinak. Víc křehkého, víc pravdivého. Každý její pohled je jak rentgen, co projde skrz kosti, skrz všechny naučené masky, a nechá mě tam stát nahou, i když mám na sobě svetr a džíny.
A přesto v tom není odsudek. Nikdy. Jen… zvědavost. Tichá, klidná, ale neúprosná. Jako by říkala: ukaž mi všechno, i to, co se snažíš skrýt. A já, která jsem roky trénovala nedat nikomu nic zadarmo, jí to najednou chci nabídnout sama. Bez smlouvání.
To mě děsí víc než cokoli jiného. Ne ta blízkost – na tu jsem přistoupila rychleji, než bych normálně udělala. Ale ta ochota se jí dát beze zbytku. To, že se jí ve mně dělá prostor, aniž by o to prosila. Že si ho bere prostě proto, že tu je.
Když zavřu oči, vidím ji, jak si zastrkuje pramen vlasů za ucho. Jak si kouše ret, když přemýšlí, jestli to, co právě řekla, nebylo moc hloupé. Jak se červená, i když se snaží hrát nedostupnou. A já mám pocit, že bych mohla strávit zbytek života jen tím, že ji budu sledovat.
A právě proto se bojím odejít. Protože co když tohle všechno zmizí, až za sebou zavřu dveře? Co když zjistím, že to byl jen záchvěv víkendu, bublina, co praskne, jakmile vyjdu zpátky do reality?
Ta otázka se mi zakousla do hrudi jako rezavý hřebík. A já si poprvé po letech přiznala, že nevím, jak bych přežila, kdyby to tak opravdu bylo. Ne proto, že bych byla slabá – ale proto, že Tifany je první, kdo mi připomněl, že mám vůbec co ztratit.
Závislost. Nikdy bych to slovo nepoužila. Vždycky jsem si myslela, že jsem ta, co dokáže odejít, zavřít dveře, zapálit další cigaretu a neohlédnout se. Jenže tady stojím s nikotinem na prstech a cítím, že tohle je mnohem horší droga. Nebo lepší. Protože nejde o únik, jde o návrat. Návrat k něčemu, co jsem už dávno přestala hledat – a teď je to přede mnou, v její podobě.
Znovu si potáhnu, ale kouř tentokrát chutná hořce. Vlastně ho ani nepotřebuju. Potřebuju její prsty mezi svými. Potřebuju, aby se na mě dívala tím svým neomaleným, odhalujícím pohledem. Potřebuju slyšet, jak se jí v dechu láme hlas, když mě volá jménem.
A poprvé v životě se bojím, že bych si na někoho mohla zvyknout. Že tohle ráno, tohle odpoledne, tyhle doteky, tohle obyčejné „zůstaň“ – že by se mi mohly stát potřebou, nejen přáním.
Protože bez nich? Bez ní? Nevím, jestli bych vůbec chtěla zpátky do té reality, která na mě čeká zítra ráno.
A pak ucítím, jak mě zezadu obejme v pase. Žádné fanfáry, žádná otázka, prostě jenom její ruce, které se mi přimknou k bokům, a její tvář, co se mi opře o lopatku. Všechno ve mně se stáhne, ale ne strachem – spíš tou úlevou, že je tu. Že to, co jsem si před chvílí v hlavě rozebrala na prvočinitele, není jen nějaká halucinace způsobená kouřem a melancholií.
Nakloní se a zašeptá, skoro hravě: „Dáš mi potáhnout?“ Její prsty přejedou po mé ruce, kde držím cigaretu.
Chce se mi zasmát, ale místo toho zakroutím hlavou. „Ne. Nechci, abys začala.“ A cigaretu odtáhnu stranou, dál z jejího dosahu.
Trochu se našpulí, jako by ji mrzelo, že jsem jí něco odepřela. Ale já vím, že to není jen o kouři. Je to symbol – nechci, aby přebírala moje zlozvyky. Ona je moje čisté místo, můj nový vzduch, a já jí nemůžu podstrčit tuhle hořkou pachuť.
„Jsi hrozná,“ zamumlá, ale je v tom úsměv, ne výčitka. Její ruce mě drží pevněji, a já cítím, že jí jde spíš o to objetí než o cigaretu.
Odložím ji na talířek, který jsem si ukradla a otočím se k ní. „Jestli se na něco chytíš, tak ať je to cokoliv jinýho než tohle,“ řeknu tiše a přitisknu si jí k sobě.
Její pohled je klidný, ale i vyzývavý. „Tak co mi nabídneš místo toho?“
A v tu chvíli už se směju já, protože odpověď je jasná: všechno, co mám, kromě toho zatraceného kouře.
Nakloní se blíž, jako by chtěla ten slib hned vybrat v podobě polibku. Ale sotva se naše rty setkají, ucítím, jak se mírně odtáhne a našpulí nos. „Fuj, ty hrozně smrdíš,“ ušklíbne se, ale její oči se smějí.
„Vidíš?“ odpovím jí pobaveně, i když uvnitř mě to bodne. Protože má pravdu. Smrdím kouřem, který k ní nepatří. A i kdybych si nalhala tisíc důvodů, proč kouřím, stejně vím, že ji tím nikdy neobalamutím.
Chci ještě něco dodat, ale můj pohled upoutají hodiny na zdi. V tu ránu se mi sevře žaludek. Už je pozdě. Moc pozdě. A pondělí je neúprosné.
„Budu muset domů,“ vyklouzne ze mě, tentokrát bez úsměvu, se smutkem v hlase, který nedokážu zakrýt. „Zítra ráno práce.“
Ta věta se mezi námi rozlije jako studená voda. Ona jen tiše přikývne a přitiskne se ke mně ještě jednou, jako by to objetí mělo všechno zvrátit. A já cítím, že jestli teď odejdu, nechám tu kus sebe.
Pustila mě dřív než já ji a se samozřejmostí, která mě vždycky odzbrojí, prohlásila: „Vyprovodím tě.“ Žádné „musím“, žádné „chceš?“ – jen prostá nabídka, která ve skutečnosti zněla jako prosba, abychom si ještě neřekly definitivní sbohem.
„Na roh ulice,“ dodala po chvíli, skoro omluvně, jako by se bála, že mě bude zdržovat. Ale já v duchu věděla, že by mě mohla vést klidně až na konec města a já bych šla. Jen proto, že by byla vedle mě.
Zatímco jsem si obouvala boty, opírala se o rám dveří, pozorovala mě a na tváři měla ten její úsměv, co není ani šťastný, ani smutný. Jen… vědoucí. Jako by přesně chápala, co se mi honí hlavou: že každá tkanička, každý knoflík u kabátu je jen záminka, jak to celé protáhnout.
Když jsme vycházely z domu, její ruka sklouzla do mé, bez váhání. Vzduch voněl po podzimu, po blížícím se dešti, a město kolem nás najednou působilo nezvykle tiše. Každý krok mi připadal jako odpočet – a já jsem chtěla, aby se zastavil.
Roh ulice se přibližoval a s ním i ta mez, kterou jsem nechtěla překročit. Věděla jsem, že se tam budeme muset pustit. Ale stejně jako ona jsem dělala všechno proto, aby to ještě chvilku nevypadalo jako konec.