Tramvaj byla plná hluku. Rozhlas rachotil zastávky, děti se hádaly o samolepky, dva chlapi za mnou rozebírali včerejší zápas, jako by šlo o otázku života a smrti. A já? Já seděla u okna a viděla jen svůj odraz. Ten obličej, co se tvářil, že poslouchá, ale uvnitř byl dutý.
Srdce jsem nechala na její terase. V tom pelíšku, co jsme si za víkend postavily z polštářů a přikrývek, v jejím objetí, v jejích polibcích, co chutnaly po kávě a po podzimu. A teď jsem jela domů – sama, směšně cizí mezi lidmi, co měli úplně obyčejný nedělní večer.
Pozorovala jsem jejich gesta, úsměvy, přehnané grimasy, když si vyprávěli historky, které mě vůbec nezajímaly. Měli plné tašky z nákupních center, děti ospale opírající se o rameno, na rtech sliby, že „zítra to v práci už doženou“. Normální život. A já seděla uprostřed toho rámusu a připadala si, jako bych byla z jiného světa.
Bylo ve mně ticho. To drtivé, surové ticho, co nepřichází zvenku, ale rozléhá se zevnitř. Jako když někdo vypne hudbu uprostřed písně a zůstane jen prázdno. Přesně tohle mi teď rezonovalo v hrudi. Ticho po jejím doteku. Po jejím hlase. Po té samozřejmosti, že jsem měla komu položit hlavu na rameno.
Pořád jsem na sebe koukala v odraze tramvajového okna. Únava mi visela pod očima, vlasy rozcuchané od větru na její terase, a přesto… byl to nejkrásnější pohled, jaký jsem na sebe kdy měla. Protože byl její. Protože ona se na mě takhle dívala a viděla v tom něco, co já sama nikdy ne.
Přitiskla jsem dlaň na studené sklo, jako bych si tím chtěla podržet obraz její tváře, která se mi pletla s mým odrazem. Věděla jsem, že tam není. A přesto jsem si přála, aby se její silueta objevila hned za mnou, aby mi šeptla do ucha, že tohle není konec, jen krátká pauza.
Jenže místo toho tramvaj drncala, lidé vystupovali a nastupovali, a já jsem zůstávala sevřená v tomhle tichu, co nebylo ani klidné, ani léčivé. Bylo to ticho, které bolí.
Ne to laskavé, co tě obejme po dlouhém dni a dovolí ti konečně zavřít oči. Tohle bylo ostré, kousavé, jako kdyby se mi v hrudi usadil kámen a s každým nádechem se zvětšoval. Ticho, které připomíná, co všechno zmizelo ve chvíli, kdy se za tebou zavřou dveře.
Opřela jsem si čelo o chladné sklo tramvaje. Ulice ubíhaly venku, rozmazané v pruzích světel, a já si připadala, že stojím na místě. Uvnitř mě se přetáčel celý víkend – její smích, když se jí cibule skutálela z prkénka na zem. Její dech, když usínala vedle mě. Její tvář, která se na mě dívala z takové blízkosti, že jsem měla strach, že to nevydržím.
Chtěla jsem si ten obraz v sobě zamknout. Připoutat, aby mi neutekl. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc se rozplýval, jako kouř, co se rozpadne v průvanu. Zůstával jen pocit. Palčivý, syrový, až moc skutečný.
V tramvaji se někdo zasmál, hlasitě, bezstarostně. A mně došlo, že jsem zapomněla, jaké to je smát se bez obav. Tifany mě tomu začala znovu učit – a právě proto to teď bolelo víc. Protože jsem věděla, co mi chybí.
Pohladila jsem si zápěstí, místo, kde ještě před pár minutami spočívala její ruka. Vypadalo směšně, jak se dotýkám sama sebe, ale v tom gestu bylo všechno – snaha udržet ji nablízku, aspoň na okamžik, aspoň ve vzpomínce.
A to ticho? To už nebylo jen absence slov. Byla to ozvěna, co se mi rozléhala uvnitř a říkala: už nikdy nebudeš stejná.