Martin si uzurpuje úvodní gesto, jeho volnost je nakažlivá. Zvedneme se, pohyby splynou, ačkoliv každý s jinou vnitřní hudbou. Na prahu si zkontroluju kabelku — rty, cigarety, klíče, ta drobná směšná jistota, že když mám u sebe tenoučkou krabičku, svět se bude chovat o špetku vstřícněji. Tenhle sebedar je u mě kdysi dávno získaný reflex, rituál, kterému se nerada vysmívám.
Chodba je těsnější, než byla před chvílí. Výtah o patro výš polkne cizí hlasy, zavrní a rozjede se. Čekání je zvláštní prostor, takové malé mezipříběhy. Martin ho vyplní tím, co umí: slovy. Přidává historku o klientovi, který se domnívá, že Excel je druh těstovin; přidává okrajovou poznámku o tom, jak mají lidi v rozpáleném městě jiné tváře; přidává bezděčnou, ale přesnou větu o tom, že večerní vítr není zadarmo. Tuhle větu si uložím, aniž bych musela přemýšlet proč.
Richard mlčí způsobem, který ze mě tahá zvědavost. Mlčení není vždycky absence, často je to plnost, která se nevejde do vět. Všimnu si, že se mu lehce přemisťují prsty podél rámu dveří výtahu — jako by v tom kovu hledal rytmus. Napadá mě absurdní otázka, jaké by byly jeho ruce, kdyby hrály na klavír. Má je správně pevné a přitom štíhlé; ruce lidí, kteří nic neničí, když nemusí.
Stefi stojí vedle mě a v jejím profilu se dá číst nepatrná, sotva znatelná spokojenost. Je to ta spokojenost orchestru, který ví, že hudebníci ladí a dirigent nemusí zvedat obočí. Štěstí aranžérky, že vše do sebe zapadlo: nový muž, starý přítel, já jako lakmusový papírek, co mění barvu tiše a spolehlivě. Uvědomím si, jak mě to částečně rozčiluje a částečně baví — být někomu demonstrací, že svět ještě funguje.
Výtah se otevře a my vklouzneme dovnitř. Ten malý, kovem obložený prostor vždycky pracuje s tělem jinak; nutí člověka dívat se buď do zrcadla, nebo do bot. Volím zrcadlo. Na jeho povrchu je město přilepené ve zmenšenině: cizí stěny, cizí světla a naše čtyři tváře srovnané k sobě jako karty na stole, které ještě nikdo neotočil. Zjistím, že jsem si během pár minut upravila vlasy, aniž bych o tom věděla. Reflex kontroly, co se spustí, když se v zorném poli objeví cizí krásný muž. Nechci si ten fakt přiznat, ale zrcadla mívají nevyžádaně dobrou paměť.
Vestibul je plný večera. Dveře se otevřou a vyvalí se na nás vzduch, který hřeje, a přitom slibuje ochlazení, až světlo docela povolí. Ulice má prázdninový rytmus; kola zvoní, asfalt si drží teplo z celého dne, semafory trpělivě střídají barvy, jako by to dělaly pro sebe. Vydáme se směrem, o kterém nikdo nahlas neřekl, že je správný, a přesto se o něm nepřeme.
Martin krájí chodník gesty, jeho slova se odrážejí od fasád. V oknech jsou obdélníky jiných životů — televize, tiché večeře, někde hádka, jinde jen osoba s knihou, která se opřela o polštář a nechala si spadnout ruku přes hranu.
V hlíně městských stromů se válí několik nedopalků a já si všimnu, jak automaticky hledám místo, kde by můj neudělal ostudu. Projde kolem nás dvojice se psem; ocásek udělá jeden nezaujatý oblouk směrem k Richardovi a já si všimnu, že mu to udělá drobnou radost. Je to radost tak malá, až je krásná — stopy přítomnosti, které se nesnaží prodat.
Tempo se ustálí. V uších slyším svůj dech, ten drobný metronom, co mě včas varuje, když myšlenky zrychlí. Nacházíme rytmus čtyř lidí, kteří jdou stejným směrem z různých důvodů. Martin chce být viděn, Stefi chce, aby se věci děly, Richard chce pochopit mapu, do které ho právě nalepili, a já… já bych ráda byla přeložená správně, bez chyb v konfiguraci. V tomhle městě, v tomhle těle, v tomhle večeru.
Míjíme výlohu s lampami. Sklo přehodí naši čtveřici do jiných poloh: Martin se v odrazu směje víc, Stefi má měkčí čelist, já jsem na okamžik vyšší a Richard působí o odstín sebejistěji. Cvičný pohled do budoucnosti, která třeba nebude. Všechno je v tom odrazu o chloupeček lepší, než ve skutečnosti — tak akorát, aby se v tom dalo pokračovat.
U řeky zavoní voda a kov zábradlí je příjemně studený. Opřu se o lokty, cítím jemný tlak v kůži a jsem vděčná za tenhle jednoduchý fakt: tělo, které nese. Stefi o kousek dál vyklouzla z bot na nízkém podpatku a převalila chodidlo po betonu — typická její drobná rebelie vůči pohodlí, co stejně nikdy netrvá déle než minutu.
Martin, kdo jiný, učiní posunek směrem k nábřeží, jako by patřilo jemu, a vysloví nějakou duchaplnost o západech, které by se měly danit, jak jsou okázalé. Richard se usměje, tentokrát beze stínu nejistoty. Ten úsměv si pamatuju — je to ten, který se zrodí, když člověk zjistí, že pravidla v novém světě nejsou proti němu, jen jiná.
Z kabelky lovím cigaretu a chvíli ji jen tak vážím v prstech. To malé, komické spojení rtěnky a filtru, které mě tak spolehlivě vrací k sobě. Když ji zapálím, svět se přeuspořádá podle známých zákonů: kouř stoupá, oči přivřené víc pocitem než světlem, v nose směšná alchymie tabáku a parfému, který se nikdy nedrží přesně tam, kde má. Vím, že bych měla přestat. Ne dnes! Dnes potřebuju drobné ukotvení všeho, co se tváří jako náhodné, a přitom to má skrytou kostru.
Richard se opře o zábradlí vedle mě. Jeho ticho a moje cigareta se snesou překvapivě dobře. Ve vodě se lámou barevné pruhy z druhého břehu; nic poetického, jen technická skutečnost vln a světel, ale i ta má své použití. Někde v dálce houkne tramvaj a mě napadne, že je to přesně ten zvuk, který drží město pohromadě — jako nit, která se neprošívá, přesto drží švy.
Všimnu si, že Stefi občas sklouzne pohledem k nám dvěma. Není v tom žárlivost ani účetnictví, spíš zvědavost aranžérky, jak se materiály snášejí. Vzájemná přilnavost, tření, pružnost návratu. Mám chuť jí říct, že nejsem vzorek, ale vím, že ona by odpověděla, že to dělá ze zvyku a pro krásu. Často jí to odpustím; dnes taky.
Čas se mezitím zlomil. Večerní světlo udělalo poslední krok dozadu a nechalo prostor lampám a hlasům. Napojujeme se na proud chodců, co jdou bez cíle, protože cílem je jít.
Díky proudu bývá člověk nejmíň sám — ne proto, že by ho někdo držel, ale protože se směr na chvíli dědí. Vtom mě napadne, že se tohle všechno možná stane příběhem, až bude po všem. Že dnešní odpoledne bude jednou označené jako začátek, přestože teď ještě nevím čeho.
Vracím víčko na rtěnku, ujistím se, že nezůstalo přilepené k cigaretovému pouzdru, a do kabelky vklouzne téměř rituálním pohybem. Je v něm víc něhy, než si zaslouží. Je to můj soukromý způsob, jak si říct „mám to“, i když nemám nic.
Richard vedle mě posune dlaň o centimetr blíž k zábradlí, jako by tělem uklidil poslední zbytek nejasnosti. Nemusí se mě dotknout, aby to bylo dotekem. V tomhle jsme si znenadání podobní: upřednostňujeme polotóny před výkřiky.
Když se od řeky odtrhneme a dáme se do pohybu, cítím v nohách lehkost šněrovadel, která si sama zvolila správné napětí. Teprve teď přichází chuť na víno, které jsem před chvílí jen srkala ze zdvořilosti. Představa další sklenky se v hlavě usadí s glazurou malého příslibu — ne odměny, spíš pokračování.
Martin už vymýšlí trasu, Stefi má ruku volně zavěšenou v jeho nabídnutém lokti, a já si připouštím větu, na kterou si obvykle nedovolím ani pomyslet: že by to mohlo být dobré, i kdyby se nestalo nic.
Večer má najednou tvar. Ne ten pevný, co se vytesá do kalendáře, ale tvar, který stačí podržet dlaní, aby nezmizel úplně. Když se ohlédnu, markýza na Stefiině terase je už jen tmavší pruh proti obloze. Tam začalo všechno — v tom zvlnění látky, v nerozhodném stínu přes jeho rameno, v mém dechu, co si dovolil na chvíli zapomenout na rytmus. A tady, na rohu ulice, kde práší květy lip a semafor říká, že teď, přesně teď, je správná chvíle jít, pokračuje další kapitola beze slov, zato s pocitem, že svět venku existuje a že jsem v něm tentokrát přítomná o pár milimetrů víc než obvykle.
A to někdy stačí. Někdy je to dokonce všechno.