Dojela jsem domů na autopilota. Nevybavuju si cestu z tramvaje, ani schody do bytu. Jen ten okamžik, kdy se za mnou zavřely dveře a já zůstala stát v chodbě s taškou v ruce, jako cizinec ve vlastním prostoru.
Koupelna byla rychlá – voda, kartáček, ručník přes ramena. Všechno mechanické, bez duše. Pak jsem se svalila do postele, natáhla přikrývku až k bradě a zavřela oči.
Jenže spánek nepřišel. Místo něj se přehrával víkend. Zase a znovu. Každý úsměv, každý dotek, každý okamžik, kdy jsem měla pocit, že jsem poprvé v životě někde správně. A s každou vzpomínkou se ta prázdnota vedle mě zvětšovala.
Převalovala jsem se z boku na bok, zírala do stropu, počítala vlastní nádechy. Nic nepomáhalo. Až najednou…
Displej telefonu se rozzářil. Tiché píp, co rozřízlo noc.
SMSka. Od ní.
Prsty se mi na okamžik zastavily nad displejem, jako bych se bála, že když to otevřu, něco se rozplyne. Ale pak jsem to udělala – a mezi řádky, které svítily do tmy, se objevila věta, co mě bodla přímo do srdce.
„Co děláš příští víkend?“
Něco mám, vzpomenu si na teambuilding. Ten, o kterém mluvili už minimálně měsíc a já to pouštěla jedním uchem tam a druhým ven, protože nemám tyhle akce ráda.
Představa, že bych tam strávila víkend, mě děsila už od chvíle, kdy to vedení oznámilo. Vím přesně, jak to bude vypadat: pár falešných prezentací, pár her na týmovou spolupráci – a pak chlast až do rána. Všichni se ožerou jak prasata a začnou rozebírat, koho by ještě přefikli, jako by se svět točil jen kolem jejich píp.
Většina kolegů jsou chlapi, kteří mě přestali brát vážně od té doby, co jsem přešla na druhý břeh, což se neodpouští. Teď bych se nepouštěla do větné rozborky a sborky – já a práce, to si nechám na jindy.
Pochopitelně je tam i pár holek, ale i s nimi je to komplikované. Na venek se tváří, jaké jsou kámošky, ale za zády – voodoo panenka je proti mým zádům ostrými předměty nedotčena. Tak asi tak moc se na takové akce těším.
Sice je to nepovinné, ale když tam budou i drahé polovičky omluvila by mě jenom dopravní nehoda a následné koma!
Chci tam vzít Tif?
Už jenom ta představa mě vyděsila a návěstí nastavila temně rudou stopku; navíc netuším, jak s něčím takovým v hlavě vůbec usnu!
Ne, to bych jí nemohla udělat, ale já, já se z toho nejspíš nevykroutím!
Proto jsem jen napsala tu neurčitou větu:
„Možná už něco mám.“
Sotva jsem to odeslala, začalo ve mně hlodat, co se jí asi právě honí hlavou. Vidí to jako hru? Že se snažím být tajemná, nepolapitelná, že jí nechávám prostor hádat? Nebo ji tím naopak znejistím? Možná si teď představuje víkend v kavárně, na výstavě, někde, kde se budeme smát a dívat se do očí, okusovat si hlavy.
Jenže realita byla o tolik horší. Stačilo, aby věděla, co se za tou neurčitou větou skrývá, a ten obraz by se zhroutil: teambuilding, kde se všichni ožerou jak dobytek, kde kolegové soutěží v tom, kdo víc sprostě okomentuje obsluhu a kdo koho hypoteticky „přefikne“, kde i ty dvě tři ženy, co tam budou, už dávno přijaly roli stafáže.
Chtěla bych ji vzít? Ne. Ani omylem! Jen představa, že by tam Tif seděla vedle mě, dýchala ten zatuchlý vzduch plný pivního humoru a narážek, mi dělala špatně od žaludku. Ona, která má v sobě tu křehkou důstojnost i jiskru, kterou tam nikdo nikdy nepochopí.
Takže ano, psala jsem jí, že možná už něco mám, ale pravda byla, že jsem si přála, abyc to nemusela řešit. Aspoň ne teď. Ne v noci, kdy jediné, co jsem chtěla, bylo usnout s vědomím, že nás čeká něco jiného než tohle.
Displej se rozzářil, srdce mi poskočilo – a už jsem věděla, že otázka přijde.
„A povíš mi co?“
Samozřejmě, že se zeptala. Bylo to nevyhnutelné. Tif nikdy nenechá větu viset ve vzduchu, když může dohnat zápletku až na hranu.
Seděla jsem v posteli, mobil v dlani, a cítila, jak se mi žaludek svírá. V duchu jsem slyšela, jak se její hlas mění v tón, co není jen zvědavý, ale možná i trochu zklamaný, pokud jí neřeknu víc. Jenže co jsem měla napsat? „Víkend s kolegy, co se ožerou jako prasata a vtipkují, koho by ještě přefikli?“ To snad ne. Už jen napsat to by bylo, jako bych ji tam vzala – a to bych jí nikdy neudělala.
Ale přiznat jí pravdu? To znamenalo odkrýt to, co sama nedokážu spolknout – že v práci jsem pořád cizinec, že i po těch letech mě neberou, protože jsem přešla na „druhý břeh“. A že tahle akce by byla jen další připomínkou toho, že už mezi ně nikdy nezapadnu.
Prsty se mi zastavily nad klávesnicí. Odpověď ve mně křičela, ale ven nemohla. Tak jsem místo toho zvolila úhyb:
„Uvidíš…“
Ještě jsem připojila srdíčko a přání dobré noci, která byla všechno jenom ne dobrá.