Usadíme se. Ne na židli uprostřed, ale na pohovku bokem, trochu stranou, kde na nás není tolik vidět. Na plátně se objevují první záběry, šum z prostoru se pomalu mizí.
Záběry – černobílé, hlasité, přitahující pozornost všech ostatních. Jen ne mojí. Moje pozornost je u Tifany. U její ruky, která váhá jen chvilku, než ji nechám vplést se do té své.
Teplo, tlak, drobné chvění v prstech. Jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Přitisknu se k ní bokem, a když se nakloní, je to přirozené pokračování.
První polibek je krátký. Jen ochutnávka. Zkouška, jestli nás někdo sleduje. Nikdo nezajímáme. Šero je na naší straně. Tak ji dám druhý. Delší, sladší. Už to není jen o rtech. Její dlaň klouže po mém stehně, já ji tisknu kolem pasu a vím, že film se pro nás rozplynul.
Její vůně je blíž než zvuk z reproduktorů, její dech hlasitější než hudba z plátna. Líbáme se, hladíme, zaplétáme se do sebe. Každý pohyb je hra – nevinná jen zdánlivě, protože obě víme, že kdyby tohle kino nemělo diváky, byly bychom odvážnější – jenom nevím kde, protože na moji postel; mini postel bychom se nevešly.
A přitom je to zvláštní. Cítím se, jako bychom se rozloučily dnes ráno, každá šla do práce a teď jsme se znovu sešly – tak přirozeně, tak samozřejmě. Ale ve skutečnosti to jsou nekonečné celé dny. Dny, kdy jsem nevěděla, jestli se mi ozve. Dny, kdy jsem se snažila tvářit, že všechno běží dál, a přitom jsem byla napůl nepřítomná.
Teď je vedle mě, dotýká se mě, její rty chutnají stejně sladce jako ten první večer – a já mám pocit, že žádné dny mezi tím nikdy nebyly. Že se čas přetočil a my jen pokračujeme tam, kde jsme přestaly.
Jenže film taky končí. Světlo ničí naše šero. Najednou je kolem nás ruch, lidé se zvedají, sklenky cinkají, někdo zakopne o kabel od promítačky. A my dvě jsme najednou součástí davu, ne samy pro sebe.
K baru jdu se srdcem v jejích dlaních. Ruka v ruce, i když na pár vteřin váhám, jestli ji mám pustit. Nepustím. Nemůžu. A tak projdeme mezi stoly na mé oblíbené místo – funguje tu nepsaný zasedací pořádek, který se mění jenom velmi sporadicky a každý si musí to své zasloužit. Kolem jsou staré, ale hlavně známé tváře.
Představení přijde skoro samo. „Tohle je Tifany… moje přítelkyně.“ Slovo, co mi vyklouzne z pusy dřív, než to stihnu domyslet. Jako by mi ho vydechla do krku a já ho jenom vyslovila nahlas.
V tu chvíli mám pocit, že se všechno zastavilo. Ještě nikdy jsem to neřekla takhle. Přímo, bez výmluv, bez obezliček. Přítelkyně.
Zalije mě panika. Nebylo to moc? Nepřehnala jsem to? Co když se lekne? Co když couvne?
Otočím se na ni a čekám, co uvidím v jejích očích – ten její klidný úsměv, lehký, samozřejmý, jako by to slovo slyšela už tisíckrát. Chytí mě za ruku pevněji.
„Nepřehnala jsi nic,“ špitne mi do ucha. Jako by mi četla myšlenky.
A já cítím, že se mi rozvazuje uzel v hrudi. To, co bylo strašákem, je najednou domovem. A poprvé v životě mám pocit, že to slovo může být moje – naše.
Na to, co ji chci říct by se hodila trocha soukromí, ale než nás stihnu vrátit zpět na sedačku ozve se z druhého konce baru: „Tak co Niki, jak se těšíš na teambuilding?!“ Tak toho prcálistu, co je buď gay nebo panic – každopádně s ženskou v posteli rozhodně nebyl – bych tu nečekala.
Co hůř, rozhodl se, že nás poctí svou neodolatelnou přítomností. Mám dost nepříjemný pocit, že už nemusím vymýšlet vůbec nic, protože to za mě odmaká.
„Ty pojedeš taky?“ otočí se na Tifany.
„Proč bych nejela?“ odpálí ho jako tenisový míček.
„Protože má Niki zarezervovaný jednolůžák,“ vytáhne svůj poslední trumf.
„Byl si někdy zamilovaný?!“ sejme ho celkem banální otázkou a otočí hlavu mým směrem, což mu má naznačit, že rozhovor skončil.
A já mohu považovat teambuilding za zahájený.