Odcházíme z klubu, vzduch venku je chladnější a mně to připadá skoro jako vysvobození. Ten kouř, ten hlahol, a hlavně ta jedna věta z druhého konce baru… pořád mi zvoní v uších. Držím Tifany za ruku a cítím, že musím začít dřív, než to začne působit, že se schovávám.
„Tohle bylo to překvapení,“ přiznám, aniž bych se na ni podívala. „To, co jsem ti nechtěla říct do telefonu. Protože… je to složitější.“
Nadechnu se, vydechnu, a přitom hledám správná slova. „Myslela jsem, že to zvládnu říct až někde v soukromí, jenže… no, dneska jsi sama viděla, jak moc složité to dokáže být. Jakmile padne tohle slovo, už ho nevezmeš zpátky.“
Zastavím se. Musím. Nemůžu to jen tak vypustit mezi řečí. Otočím se k ní, pohled na její tvář je teď pro mě těžší než jakýkoli výsměch v baru.
„Pokud tam nebudeš chtít jet, pochopím to. Fakt! Ještě pořád to můžu změnit, dvoulůžák by se našel. Nepotřebuju, abys byla vtažená do něčeho, co se ti nebude líbit.“
Řeknu to a cítím, jak se mi třese hlas. Až teď mi dochází, že tahle slova jsou možná větší zkouška než všechny naše polibky dohromady. Protože tentokrát už nejde jen o nás dvě v šeru, ale o celý svět, který je může vidět.
Na okamžik mám chuť všechno hodit přes palubu. Prostě to nechat vyšumět, zabalit, vymluvit se na nemoc, na rodinu, na cokoliv. Nejet! Nepodstoupit tuhle frašku, která se tváří jako teambuilding, ale ve skutečnosti je jenom přehlídkou ega a piva. A kdyby mě za to vyhodili? Možná by to byla úleva. Možná bych konečně našla něco jiného, něco, kde nebudu muset hrát roli, kterou jsem si nikdy nevybrala.
Představa, že bych tam nemusela jet, že bych zůstala jenom s ní, doma, schovaná, mě pálí v hrudi jako nebezpečně sladká možnost. Ale hned na to přijde druhá vlna – strach, že to udělám zbaběle. Že tím ztratím něco, co by mohlo být víc než jen jeden víkend.
Dívám se na Tifany a bojím se, že když vyslovím další slova, ztratím ji. Bojím se, že pochopí, jak moc lavíruju, a otočí se. Protože kdo by chtěl být s někým, kdo sám neví, jestli má odvahu na vlastní život?
Sevře mi ruku, zastaví mě uprostřed chodníku a podívá se na mě tak klidně, jako by věděla, co se mi děje v hlavě.
„Samozřejmě, že pojedeme,“ řekne, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. „A víš co? Divím se, že jsi mi to neřekla hned do telefonu. Mohla jsem se celý týden těšit, jak si ty pitomce vychutnám jednoho po druhém.“
Její úsměv je škádlivý, ale pod ním cítím pevnost, která mě konečně vytáhne nad hladinu. Připadám si, jako by mi někdo z ramen sundal pytel s pískem, který jsem tahala celé dny.
Pořád se bojím. Ale teď je to jiný strach – a ne ten, co by mi svazoval hrdlo. Spíš úplně opačný.
Když vidím ten pomstychtivý záblesk v jejích očích, začínám mít trochu obavu o svoje kolegy. Aby ten víkend vůbec přežili. Protože pokud se Tifany rozhodne, že si s nimi pohraje, můžou je potkat malé, drobné nehody. Takové, které nikdy nikdo nespojí přímo s ní, ale které budou dokonale načasované. A mně z toho běhá mráz po zádech.
Možná to není ani ona. Možná je to jen moje vlastní já, co si je takhle v duchu podává – kdybych měla odvahu. Kdybych se někdy dokázala ozvat, postavit se jim, smát se jim do obličeje. Ale já jen koušu ret a mlčím. Ona ne! Ona se usměje, jako by to byla hra, a pak… jsme najednou u mého paneláku.
Lampy hází na fasádu špinavě žluté fleky a mně v tu chvíli dojde, že zítřek vlastně není ten hlavní problém. Ten opravdový stojí teď přede mnou: pozvat ji nahoru, nebo ne.
Je to směšné. Vzala bych ji klidně na firemní teambuilding plný lidí, co nás budou hodnotit a pomlouvat, ale najednou se děsím, že uvidí moje chaoticky poházené boty, zrcadlo s otisky rtěnky od spolubydlící a tu směšně malou postel, na které by se stejně sotva otočila.
A pak se to ve mně začne přetlačovat. Možná bych měla jet k ní. Jenže ráno práce – začínám hledat výmluvy. Jak bych se dostala zpátky? V šest, v sedm? Tramvají, včerejší šaty, kruhy pod očima.
Nebo bych se rovnou mohla hodit marod. Vymyslet si kašel, teplotu, žaludeční chřipku – cokoliv, jen abych získala ještě jeden den, kdy nemusím vysvětlovat, proč vypadám jako někdo, koho právě vyhrabali v popelnici.
Stojím tu, klíče mě pálí v ruce a mám pocit, že každá možnost je past. Pozvat ji nahoru? Past. Jet k ní? Past. Ráno vstát do práce, jako by se nic nestalo? Největší past ze všech.
„Zlato klid!“ vidí, jak bojuju se vším kolem. „Pojedeme ke mně a v klidu to promyslíme,“ pohladí mě po tváři a mě se chce brečet.