Cesta tramvají je zvláštní. Sedíme vedle sebe, ale mám pocit, že se celé vozidlo stáčí jen k obrazu, který vidím v okně. Moje vlastní tvář. Rozmazaná, unavená, skoro cizí. Jenže těsně vedle, v odraze, její ruka, co mě objímá kolem krku. Ten kontrast je nesnesitelný – já, rozbitá, a ona, pevná, jistá, jako by mě držela na místě, abych se nerozpadla na tisíc kousků.
Ani jsem se nezastavila doma. Žádné čisté tričko, žádný kartáček, ani pár věcí, které by člověk obvykle bral, když se rozhodne přespat u někoho jiného. Jen já, tramvaj a tenhle okamžik, kdy všechno vypadá víc definitivní, než jsem plánovala.
Opírám se o ni, jako bych zapomněla, že kolem nás sedí další lidi. Oni se dívají z oken, zírají do knížek nebo jen přepočítávají zastávky. Já počítám každý nádech, protože je to jediné, co mě drží nad vodou – zatracené hormony.
Jako mávnutím kouzelného proutku jsme u ní. Její byt je úplný opak mého paneláku: čistý, klidný, všechno má svoje místo, a přesto působí útulně, jako by si mě ten prostor chtěl přitáhnout stejně jako ona. Připadám si směšně nepraktická, protože jsem si nevzala ani kartáček, ani nic jiného. A přesto – když vejdu do koupelny, stojí tam. Čistý, ještě zabalený. A vedle něj ručník, složený do dokonalého obdélníku.
„Kde se to tu vzalo?“ chci se zeptat, ale otázka se mi zlomí v krku. Vlastně nechci slyšet odpověď. Jsem příliš unavená. Příliš zničená týdnem, večerem, sebou samou. Chci jen zavřít oči.
A ona to ví. Není třeba slov. Pustí vodu do vany, teplou, voňavou. Přidá pěnu, která se rozprostírá jako měkká, hřejivá mlha. Rozestaví čajové svíčky, zapálí vonné tyčinky, zhasne všechna světla, až zůstane jen ta oranžová záře mihotající se po stěnách.
Cítím, jak mě vede blíž. Pomalu. Tak pomalu, že mám pocit, že mě rozbaluje jako něco křehkého, co se nesmí zlomit. Pomáhá mi svléknout tričko, a já se ani nesnažím zakrýt – poprvé nemám potřebu se schovat. Její ruce jsou pevné, jisté, ale neuspěchané.
Vklouznu do vany a horko mě obejme jako druhá kůže. Zavřu oči a vydechnu, jako by se celý týden rozpouštěl ve vodě kolem mě.
A pak cítím, jak se k mé tváři naklání. Jak se její ruce dotýkají vody, jak odhrnuje pěnu, aby si udělala místo vedle mě. Zasměju se nervózně, ale pak se nadechnu její blízkostí – a ona se přidá. Pomalu, smyslně, aniž by cokoliv uspěchala.
Najednou je vana příliš malá a svět kolem nás příliš vzdálený.
Posouvám se, až cítím, jak leží pode mnou. Hladí mě. Nejen tak zběžně – každý dotek je promyšlený, pomalý, skoro až obřadný. Jako by si dala za úkol z těla vyhnat všechno napětí, které se mi během týdne usadilo pod kůží. A já se nechávám. Voda mě nese, její ruce mě vedou.
Zavírá mi oči polibky, které klade na ruce, na tváře, na šíji, a přitom mi prsty kreslí cestičky po zádech. Vzdychnu – ne proto, že bych chtěla něco víc, ale protože mi z ramen opravdu mizí celá ta tíha, co se tam držela. Její dlaň sjede po mém boku, zastaví se na bedrech a zůstane tam, pevná, uklidňující.
Pěna mezi námi šustí, světlo svíček se láme na kapkách vody, které stékají z mých vlasů na její hruď. Její dech cítím na svém krku a každá jeho vlna mě hladí stejně jako její ruce.
Vychutnávám si každý okamžik. Každý dotek, každé lehké sevření. Nemusím nikam spěchat. Nepotřebuju víc, než tohle: vědomí, že mě drží, že mi dává prostor se nadechnout a znovu uvěřit, že všechno může být jinak.
Když mi přejede palcem po klíční kosti, otevřu oči. Dívá se na mě v zrcadle. Tak klidně, tak samozřejmě, že se mi chce brečet i smát zároveň.
Pak její rty sklouznou níž. Na hranu ramene, na klíční kost, až na špičku prsu. Polibky jsou jemné, téměř uctivé, jako by si vychutnávala každý kousek, který jí dovolím. Moje prsa dostávají zvláštní péči – obkresluje je jazykem, stiskne rty, a pak se zase stáhne, jen aby mě přivedla k dalšímu zachvění. Rukama mě drží, hladí, a přitom dává najevo, že nic z toho není náhoda.
A já? Přestávám pravidelně dýchat. Jako bych se bála, že hlasitý nádech by mohl tu křehkou soustředěnost rozbít. Místo toho jen svírám její paže a snažím se vydržet tu lavinu jemnosti, která mě unáší od všeho zlého.
Pak se zastaví. Zvedne oči k mým, dívá se tak, že rozumím, i kdyby neřekla jediné slovo. Rozhodla se. Vstoupit dál. Do mé svatyně, kam ještě žádná jiná nevkročila. Do zakázaného města, které jsem si střežila před světem i před sebou.
Její ruka se pohne s neuvěřitelnou něhou. Ne vtrhne, nesnaží se dobýt, spíš žádá o svolení – prsty pomalu mapují cestu, čekají na každý náznak odporu, na každé zaváhání. A já vím, že nechci couvnout. Že právě tohle je okamžik, kdy může prasknout všechno napětí, všechna moje ostražitost.
Její dotek mě rozechvívá od páteře až po špičky prstů. Zavírá se nade mnou voda, pěna, vůně svíček, a já cítím, že teď už nejde jen o tělo. Teď jde o důvěru. O to, že jí dovoluju vejít tam, kde ještě nikdy nikdo nebyl.
Její prsty se mě dotýkají s takovou opatrností, až mám pocit, že mě hladí samotný dech. Chvíli jen krouží kolem, jako by mapovala hranice, které si celý život střežím. A já čekám – v napětí, co mě pálí víc než horká voda.
Pak to přijde. Jemný, sotva znatelný pohyb dovnitř. Není to nájezd, není to útok. Je to vstupenka, kterou si zasloužila vším, co bylo předtím – pohledem, doteky, trpělivostí. Zhluboka se nadechnu, hlava mi padne dozadu a oči se samy zavřou.
Moje tělo reaguje dřív než já. Vlní se proti ní, jako by jí chtělo říct, že je správně. Že tu má být. Cítím, jak se ve mně probouzí něco, co jsem tak dlouho držela pod zámkem, až jsem zapomněla, jak chutná svoboda.
Její nehet si zatím pohrává s mým nejcitlivějším místem. Malé kroužky, jemné stisky, a já už dávno nejsem schopná držet dech. Vzdychnu – hlasitě, nezadržitelně, a moje vlastní ozvěna se odráží od dlaždiček koupelny. Nevadí mi to. Nevadí mi nic.
Pěna se lepí na naše kůže, voda se přelévá přes okraj, ale já se nepohnu. Nechci. Každý její dotek je přesný, cílený, a přitom tak něžný, že mám pocit, že mě svléká až na samu duši.
Otevírám oči a v zrcadle naproti vidím její tvář – soustředěnou, jemnou, úplně oddanou mně. Ten obraz je silnější než samotný dotek.
A pak to přijde ve vlnách. Nejprve rozechvění, pak stoupající horko, které se valí mým tělem, a nakonec výbuch, který mi bere hlas i dech. Zabořím nehty do její paže, snažím se udržet aspoň kousek kontroly, ale je to marné. Rozpadám se pod její rukou a znovu se skládám jen proto, že mě drží.
Když se konečně nadechnu, padám na ni, unavená, vyčerpaná, a přitom šťastnější, než jsem, kdy byla. Její rty mě políbí na spánek. A já vím, že to nebyla jen hra v pěně. Bylo to zasvěcení.