Cesta tramvají je zvláštní. Sedíme vedle sebe, ale mám pocit, že se celé vozidlo stáčí jen k obrazu, který vidím v okně. Moje vlastní tvář. Rozmazaná, unavená, skoro cizí. Jenže těsně vedle, v odraze, její ruka, co mě objímá kolem krku. Ten kontrast je nesnesitelný – já, rozbitá, a ona, pevná, jistá, jako by mě držela na místě, abych se nerozpadla na tisíc kousků.
Natáhnu se k ní, prsty nejisté, srdce odvážnější než kdy jindy. Jenže ona se stáhne. Jemně, ale dost na to, abych to ucítila jako bodnutí. Najednou mám ruce prázdné. Najednou tam není.
„Ne,“ vydechne, skoro bez hlasu, a já nevím, jestli mě odmítá, nebo sebe. Jenže v tu chvíli je to jedno. Protože to bolí stejně.
Zvedne se, ani se na mě nepodívá. Nahé tělo se ztratí v přítmí pokoje a já slyším jen šustnutí dveří. Terasa. Útěk.
Vstanu, obalím se dekou, jako bych se mohla schovat, a jdu za ní.
Opřená o futro dveří ji vidím – nahou, zabalenou jen do stínu noci, cigaretu mezi prsty. Každý její nádech je vzdálení, každý výdech stoupá vzhůru a mizí, cítím, jak se třese.
Chci ji schovat pod deku, ale ona… Chce se vytrhnout. Pak to přijde. Proud slz skrápějí její tvář, mísí se s kouřem, který už dávno nechutná.
„To nejde!“ špitá stále dokola, jako by to byla jediná věta, která jí zůstala.
Neříká, co přesně. Nemusí. Vím to. Vím, kde se láme její hlas. Vím, proč se její tělo napjalo, když jsem chtěla být stejně něžná, jak byla ona se mnou. Vím, že ten kus jejího těla, který zůstal, je pro ni stín, ne část. Něco, čeho se nechce dotýkat – a čeho nechce, abych se dotýkala já.
Můj první instinkt je omluva. Ale nejde ji vyslovit, protože omluva by znamenala, že jsem udělala něco špatně. A tohle není vina. Není moje a není ani její. Je to bolest, kterou nosí, a já ji teď vidím poprvé celou, jako bych si na tu svou vlastní už nepamatovala.
Udělám krok blíž. Vnímám jen ji, jak se jí hroutí ramena, jak se bojí sama sebe. Jako bych se sama bála. Natáhnu ruku, pomalu, a jen ji položím na její paži. Nechci víc. Jen, aby věděla, že jsem tu pro ni jako ona byla pro mě.
„Miluju tě,“ chci říct, ale místo toho se nadechnu. Protože cítím, že tahle slova by teď byla víc jako tlak než jako úleva. Tak jen stojím, mlčím a jsem tu.
A ona pořád opakuje: „To nejde… to nejde…“
Ale už se neopírá jen o futra dveří. Opírá se i o mě.
Přitáhnu si ji k sobě, jak nejvíc to jde. Cítím, jak se její tělo brání i poddává zároveň, jako by nevědělo, co chce. Zabalím ji do deky, pevně, skoro zoufale, abych jí ukradla kousek toho nočního chladu, který se jí vpíjí do kostí.
„Promiň,“ šeptám jí do ucha, hlasem, co se mi láme stejně jako jí. Možná to nebyla chyba. Ale kdo jiný než já měl vědět, že to pro ni může být zraňující? Že ten dotek, který jsem chtěla dát z lásky, může otevřít ránu, kterou se snaží roky zavřít.
Cítím, jak se jí hrudník chvěje, jak se jí dech láme o vlastní vzlyky. Vím, že nemůžu vzít pryč ten stín, který se na ni lepí. Ale můžu tu stát s ní. Dýchat s ní. Držet ji, dokud se nevybrečí, dokud se nepotkáme v tichu, kde už nezůstane jen bolest.
On je důvod, proč podstupuje tak trnitou cestu. Ten kousek těla, který není její. Ten, kvůli kterému se dusí v koupelnových zrcadlech a bojí se blízkosti, i když po ní touží. Ten, kvůli kterému teď šeptá „to nejde“, i když by chtěla, aby to šlo.
Já ji ale slyším i jinak. Slyším, že „nejde“ znamená „bojím se“. A že moje „promiň“ znamená „zůstanu“.
Stojíme na té terase dlouho. Nevím, jestli minuty, nebo hodiny, ale cítím, jak se její chvění pomalu mění. Neztrácí se, jen se usazuje hlouběji. V jejím těle, v mém objetí. V noci, co nám naslouchá.
Když jí jemně vezmu vyhaslou cigaretu z prstů a hodím do popelníku, ani se nevzpírá. Jen si nechá přitisknout tvář k mé klíční kosti a tiše vydechne.
„Pojď,“ zašeptám, skoro neznatelně. Vedu ji zpátky dovnitř, krok po kroku, jako bych doprovázela zraněnou laň. Deka kolem ní šustí, bosé nohy šourají po podlaze, a já mám strach, že jsem to podělala a to moc.
Položím ji do postele, opatrně, jako by byla křehčí než porcelán. Lehnu si vedle a obejmu ji zezadu, ruku položím na její bok – pevně, ale ne víc, než si dovolím.
Nehledám polibek. Nepotřebuji víc. Jenom ji držím. Dýchám s ní. Nechám ji, ať se vypláče, ať se její dech zpomalí, až se nakonec spojí s mým.
Nevím, kdy usnula, zda první. Nevím, kdy se mi zavřely oči. Ale vím, že tu noc jsme nezůstaly samy se stínem. Protože jsme ho unesly obě.
Ráno mě probudí vůně kávy!
Stojí ve dveřích s hrnky, rozcuchaná, v mém tričku, co na ní vypadá tisíckrát líp než na mně. A ten úsměv. Rozverný, šibalský, jako by žádná noc neexistovala. Jako by se mi všechno zdálo. Jako by nebyla žádná terasa, žádné slzy, ani moje omluvy. Jako by chtěla přepsat všechny stíny polibky.
Sednu si, pusa se mi sama plní omluvami. Tolika slovy, která se derou ven. Ale ona je umlčí dřív, než stihnu cokoliv vydechnout. Položí hrnky na stolek, nakloní se ke mně a políbí mě.
Je to jiná chuť než včera – čerstvá, ranní, skoro hravá.
Jako noc a den.
Jako když mi někdo připomene, že to nejhorší je za námi a že přede mnou stojí člověk, který mě dokáže znovu postavit na nohy i po největším pádu.
A já pochopím, že omluvy nejsou potřeba. Že všechno, co potřebuje slyšet, dokáže říct náš polibek.